To, že tohoto Balvínova kroku okamžitě využily všechny politické strany, aby demonstrovaly své demokratické ideály a zásady (které jsou jim jindy celkem šumafuk), je reakce očekávaná. Že se ale okamžitě zmobilizují i umělci a začnou trhat své pracovní smlouvy, to už je vážně letní absurdní komedie o divadelních prázdninách.

Jihočeský senátor Jiří Šesták to svým včerejším prohlášením jen podtrhnul. Balvín si vzal jako záminku, že ředitel Národního divadla neprošel řádným otevřeným výběrovým řízením, ale vybrala ho komise expertů, které bývalé vedení ministerstva popřálo sluchu.

Otázka zní – proč by měl v kultuře kráčet vývoj přesně opačným směrem, než ve zbytku české společnosti? Zákonodárci (někteří neradi) zpřísňují pravidla pro výběr zakázek. Snižují finanční hranici, na které se musí konat transparentní a otevřená výběrová řízení a nemůžou práci rozdávat úředníci na radnicích a ministerstvech svým kamarádům nebo těm, kteří přijdou s nějakým bakšišem. Zpřísňují se pravidla pro obsazování představenstev a dozorčích rad, aby skončilo rozdávání těchto postů jako trafik.

Proč by se měla těmto trendům vymykat kultura? Proč by vedoucí pozice v kulturní sféře měla obsazovat jakási rada moudrých hlav, které najmenují do komise jiné velké hlavy? Pan senátor Šesták píše, že ředitele vybírala expertní komise, a že to odpovídá trendům v Evropě. Možná to tak v civilizované Evropě bude. Nejspíš už se překlenuli přes zkorumpované a zbratříčkované období, ve kterém ale my vězíme až po uši – a pravděpodobně z něj není jiné cesty ven než je naprostá transparentnost každého krůčku kolem veřejných peněz a funkcí.

Už delší dobu mi připadá, že umělci, protože kráčeli v roce 1989 se studenty v čele průvodu, si nějak vsugerovali, že za to budou mít privilegia na věčné časy. Trháním výpovědí a povoláváním národa k protestům teď jen potvrzují, že oni se transparentním procesům podřizovat nechtějí. Mnozí z nich se zřejmě domnívají, že jsou natolik vyvolení, že prostě nemusí. Mnozí z nich se i dostali do politiky – a tam by chtěli určovat pravidla ostatním, aby se z nich sami mohli vymknout. A nedejbože, že by tyto samozvané elity ještě chtěli posuzovat nějací nedovzdělaní odboráři – jak také trochu zaznívá z reakce pana senátora Šestáka.

Před časem jsem se začala zajímat o jádro sporu, do kterého se dostal hudebník Rudy Linka s městem České Budějovice. Budějovice donedávna vydatně podporovaly jeho Bohemia Jazz fest. Tato obecně prospěšná společnost na tuto akci v roce 2011 dostala 200 tisíc korun (částku, za kterou někteří důchodci žijí téměř celý rok). Poprask nastal, když město chtělo, aby Rudy Linka peníze řádně vyúčtoval podle pravidel. Dodnes tak neučinil a věc zřejmě spěje k soudu. Město Budějovice nařídilo, že má přes 170 tisíc vrátit. Dodnes se nic nestalo. (A to jiná města – například Tábor – sypou Rudymu Linkovi ještě štědřeji, aby pak jazzoví umělci zahráli pro dvě stě, tři sta lidí na náměstí…)

Volala jsem Rudymu Linkovi. A už mu asi nikdy volat nebudu. Protože takový uražený monolog na téma, jak v Budějovicích na radnici vůbec nechápou, jakou kvalitu jim přivážel, už nemusím podruhé zažít. „Akce, na kterou nám dají nějakých 140 nebo 200 tisíc přitom stojí milion! Ten večer stál 850 tisíc a bylo na něm pět tisíc lidí. Jen postavení scény stojí 180 tisíc,“ házel pan Linka ciframi. Když jsem dotelefonovala, zaklapla jsem si pusu.

Nemyslím si, že je kolem nás doba, aby města mohla takhle rozhazovat peníze. Jestli si nějaký umělec cení své umění na půl milionu za večer, musí najít takové fajnové publikum, které je ochotno zaplatit příslušný obnos za vstupenku. Stejně jako došlo na hvězdičky českého šoubyznysu. Ty už taky těžko hledají pořadatele, který by jim dal za večerní koncert čtyřicet nebo padesát tisíc. A když si pak nadšení organizátoři pozvou na festival několik takových kapel, na konci přijdou s fňukáním za nejbližší obcí (krajem), že prodělali i kalhoty a bylo by nějak potřeba to zamáznout. I takoví se najdou.

Proboha – už si to řekněme nahlas: Král je nahý! Jazzové koncerty zajímají menšinu. Mladí nemají na to, aby za léto objeli deset festivalů a na každém vysolili šest, sedm stovek za lístek. A divadla jsou poloprázdná – takže je opravdu s podivem, že nějaký zaměstnanec pod gáží ještě zpupně hází pracovní smlouvou.

Podle mého názoru – a jistě s tím nemusí každý souhlasit – tahle země potřebuje podporovat techniky, aby vymysleli něco, co nás bude živit. Ekonomy, kteří dobře prodají to, co technici vymyslí. Řemeslníky, kteří všechno vyrobí a opraví. Učitele, kteří naučí děti číst, psát a počítat – méně už ty, kteří je učí mediální komunikace a jiné vymyšlené předměty na vymyšlených středních školách, které vespolek postrádají žáky.

Jenže selský rozum zmizel, protože jeho výstupy na několika mezistupních posuzuje armáda expertů. Kteří se sami vzájemně najmenovali.

Chovám pokoru k dobrému umění. Ale nemyslím si, že by mne umělci zmobilizovali do ulic. Už ne. Čekám od nich, že se zařadí mezi nás, kteří si teď těžko vyděláváme na chleba a potřebujeme tuhle republiku nějak celou vydrhnout od špíny a začít zase znovu od začátku. Kulturokracie je pro mě v tuhle chvíli úplně mimo.

Libuše Kolářová