Odkud vzešla iniciativa, aby do pobaltských zemí byli vysláni čeští vojáci?

To chtějí Spojené státy a Polsko, které mají potřebu provokovat Rusko. A udržovat tam status quo, protože pobaltské státy udělaly ze svého ruského obyvatelstva občany bez volebního práva, jinak by je Rusové na tomto území okamžitě přehlasovali. Poláci jsou už dlouho americkou botou v Evropě. Problém současného světa je přitom úplně jinde. Bipolární vnímání světa, rozděleného mezi dvě mocnosti, je zastaralé. Ve sněmovně pro návrh na vyslání našich vojáků nehlasovala i část vládní koalice. Lidovci byli pro samozřejmě všichni, ale z ostatních vládních stran někteří poslanci ruku nezvedli. Ti už asi nebudou na kandidátkách pro příští volby. Stropnického návrh nakonec zachránily hlasy TOP 09 a ODS.

V českém prostředí není podpora zapojení do NATO zdaleka tak jednoznačná jako v Polsku. Vy dlouhodobě apelujete na to, aby občané České republiky dostali možnost vyjádřit se v referendu, zda si přejí být součástí NATO, protože o tom rozhodl parlament bez nich. Věříte, že se to může změnit?

Ano. Francie například zůstala v politické složce, ale vystoupila z vojenské složky NATO už za prezidenta de Gaulla. Washingtonská smlouva, kterou jsme při vstupu do NATO přijali, má dvacetiletá období, po nichž se vždy provádí revize. V roce 2019 je tedy ideální doba jednat o našem dalším setrvání nebo jeho formě. KSČM navrhuje referendum o setrvání v NATO, protože na rozdíl od vstupu do Evropské unie do NATO naše země vstoupila rozhodnutím parlamentu. Referendum je legitimní nástroj, jak se vyjádřit buď pro vystoupení nebo setrvání a tím pak i plnění svých ekonomických závazků. Naplnění závazku, že budeme na obranu dávat 2 procenta hrubého domácího produktu znamená zvýšit tyto výdaje o 100 procent, tedy na 100 miliard. To by naše armáda ani neuměla utratit.

Co vám na zapojení České republiky do NATO vadí?
Hlavním důvodem, proč naši účast zpochybňujeme, je to, že NATO po roce 2015 nedokázala zajistit bezpečí Schengenského prostoru, reagovat na migrační vlnu a dokonce toto angažmá politické orgány NATO odmítaly. Příliv jednoho milionu migrantů do Německa nevnímaly jako napadení, ačkoliv členské státy NATO byly italskými premiéry informovány už od roku 2011, že migrační vlna nastupuje, a mluvili o tom i Řekové. Zcela tady selhala i Evropská komise a vítali jsme v Evropě spící členy teroristických buněk. To nebezpečí se musí vnímat jako celoevropské, protože teroristické útoky probíhají v Paříži, Londýně, ale i v Petrohradu. Místo adekvátního řešení Evropa zaplatila dvakrát tři miliardy eur výpalného Turecku. Za tyto peníze mohli být vojáci NATO nasazeni na hranici Schengenu. Vždyť se podívejte, jak se k některým zemím chováme. Černou Horu do EU nepřijmeme, ale nabízíme to Ukrajině. Zato jsme Černou Horu přijali do NATO, ač proti tomu jsou tam obrovské bouře. To v České televizi samozřejmě neuvidíte. Slibujeme přijetí do EU Ukrajině, když není zvládnuté přijetí Rumunska a Bulharska. Přitom právě v Bulharsku by se mohla Evropská unie učit konceptu soužití různých kultur včetně islámu. V EU se neměří všem stejně. Dnes mají Rakušané postavený stejný plot proti migrantům, jaký vybudoval Orbán v Maďarsku. Jen s tím rozdílem, že na Rakušany nikdo z Bruselu neřve.

Není to dáno jejich vojenskou neutralitou? A proč se vlastně stále zdůvodňuje, že Česká republika neutrální být nemůže, když leží v centru Evropy stejně jako Rakousko?

To byla kdysi představa Jiřího Dienstbiera, aby se vytvořil pás neutrálních států, které oddělí NATO od Ruska. Pak se ale přijalo jiné řešení. Můžeme být neutrální, ale tu neutralitu musí někdo garantovat. Velké státy, které se zaručí, že na území neutrálního státu nebudou vojenské operace. Neutrálních států je řada, nejen Švýcarsko a Rakousko, ale i Švédsko nebo Finsko. V Portugalsku i Německu se aktivizují velká hnutí za vystoupení z NATO, jen u nás o tom opět neuslyšíte.

Mohou občané něco dělat, když zákon o obecném referendu stále nemáme a vypadá to, že po něm mnozí politici ani neprahnou?

Ano, zákon o obecném referendu nemáme a zůstává tím nenaplněna Ústava. Referendum by podle připravených návrhů zákona mohl vyvolat každý občan České republiky starší osmnácti let. Diskuse trvá o tom, zda by musel sehnat 250 tisíc podpisů nebo by stačilo 100 tisíc podpisů na petici. Za současné politické situace není zákon o obecném referendu ve sněmovně průchozí, ačkoliv ho slibovalo v předvolební kampani odhadem tak 150 současných poslanců z 200 členné sněmovny. Slibovali jsme ho my z KSČM, ČSSD, Okamura, lidovci, ANO, proti byly jedině ODS a TOP 09.

Tak co mohou dělat občané nespokojení s tímto stavem?

Sbírat podpisy a ptát se každého kandidáta do sněmovny, jak se k této věci staví. A dívat se, jestli tentýž člověk nesliboval referendum už před minulými volbami a co pro to pak udělal. Myslím, že bychom do roku 2019, kdy může probíhat revize Washingtonské smlouvy o našem přístupu do NATO, měli znát postoj občanů. Buď se rozhodnou, že chtějí členy NATO zůstat nebo ne, a pak se musí začít jednat. Ani vystoupení není krok do druhého dne, to je podobně složitý mechanismus jako při Brexitu. Pak by se samozřejmě musel hledat nový bezpečnostní mechanismus pro naši zemi.

Vy apelujete na svolání nové bezpečnostní konference, která by byla obdobou Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z Helsinek 1975 a následné z roku 1995. Myslíte si, že na to má Česká republika sílu?

My jsme právě teď předsedající stát Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která sdružuje 57 států včetně USA, Kanady i zakavkazských a středoasijských zemí. Proto jsem vyzval ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, aby se pokusil zorganizovat takovou konferenci nebo alespoň nastartovat její přípravu, která by se dokončila za předsednictví dalšího státu. Bylo by krásné zapsat se do dějin po Helsinské nyní Pražskou konferencí, která by přispěla k míru. Vždyť první návrh mírové smlouvy pochází z dílny Jiřího z Poděbrad. Nová bezpečnostní konference by měla deklarovat, že Evropa se nikdy nestane místem vojenských operací a na tom by se měli dohodnout tři současní hegemoni – USA, Rusko a Čína. To je ten posun v současném vidění světa. Je třeba vnímat vliv Číny, která je řídícím členem skupiny pro šanghajskou spolupráci a jistě ráda roli dalšího hegemona převezme.

Které politické strany u nás kromě KSČM jsou konání bezpečnostní konference a diskusi o těchto otázkách nakloněny?

Myslím, že hlavně to chtějí občané. I když patříme k nejbezpečnějším zemím Evropy, tak určité obavy tu občané mají. Předchozí migrační vlny se nám vyhnuly, ale k nám proudí migrační vlna z Ukrajiny. Legálně tu žije 120 tisíc Ukrajinců, nelegálně se odhaduje až dvojnásobek. Tím už Ukrajinci přečíslili vietnamskou komunitu. Kromě 350 tisíc Slováků, kteří tu zůstali, je dnes ukrajinská komunita druhá nejpočetnější. Z Ukrajiny obyvatelstvo odchází, od rozpadu Sovětského svazu tam ubylo 10 milionů obyvatel a polovina z tohoto počtu odešla po roce 2014. Většinou do Ruska. Jsou to věci, o kterých se má mluvit. Jednopolární svět skončil, Spojené státy nemají žádný vliv na to, co se děje mezi Indií a Pákistánem nebo co se děje v Jižní Americe. Je třeba vzít na vědomí, že dnes existují tři síly – Rusko, USA a Čína, která je dnes ekonomicky nejsilnější a vojensky neohrozitelná. Spojené státy mají sílu obsadit kdekoliv cokoliv, ale na jak dlouho? Zůstávají po nich jen rozvrácené státy jako Afganistán nebo Libye. Nový princip multipolárního světa spočívá v tom, že se státy se musí jednat a nikoliv problémy řešit stylem „o nás bez nás.“