V říjnu přišla další stopka. Bylo to podle vás dobře, nebo by se mělo trénovat a hrát dál?

Václav Pipek: Jestli je to dobře nebo špatně, nikdo z nás neví. My se o tom bavíme každý den, koukáme do zahraničí, kde hokej i další sporty za nějakých podmínek fungují téměř všude. Opatření samozřejmě nějaká jsou, jede se bez zápasů, ale alespoň děti mohou trénovat, což u nás stále nejde. Z mého pohledu by se mělo alespoň trénovat.

Jan Kudrna: V prosinci jsme si vyzkoušeli trénovat v režimu deset lidí na ledě. V tomhle režimu bychom chtěli trénovat i dál. Stihli jsme samozřejmě jen pár tréninků. Mohli jsme jich stihnout více, ale trochu jsme bojovali s městem a krizovým štábem, které nám nechtěly udělat led. Byli jsme tedy jen prakticky týden na ledě, pak se zase vše zavřelo.

Jak teď trénuje vaše mládež?

V. P.: Mezi prvními v kraji jsme společně s Honzou a Matějem Krejzů začali s online tréninky. Teď už to používají i jiné kluby. Je to na bázi kruhového tréninku a koordinačních cvičení. Jsme samozřejmě limitováni prostorem, kdy děti cvičí pomalu na metru. Tímhle způsobem chceme udržet děti v pohybu. V tomhle má hokej a plavání nevýhodu. Tréninky na ledě ničím nenahradíme. Přijde mi, že někteří lidé, kteří sedí nahoře, nikdy nedělali žádný sport.

J. K.: Probíhá to tak, že jeden trenér předcvičuje. Všichni cvičí podle něj a ostatní trenéři sedí u obrazovky, kontrolují děti, mluví do toho a opravují chyby. Je to online, vedeme i docházku a bereme to jako plnohodnotný trénink. Samozřejmě jsme do toho šli s tím, že to bude trvat měsíc, ale už je to pro ně dlouhé a přestává je to bavit. Tréninky takhle fungují napříč všemi kategoriemi. To znamená od druhé třídy až po dorost. Juniorka podle opatření trénuje venku. Proto jsme i teď udělali, že jsme online tréninky zrušili a využijeme počasí. Má mrznout a budeme raději, když se kluci sami domluví, a půjdou si zabruslit a zahrát. I pro kluky je to dobré, že si to musí sami domluvit mezi sebou. Raději chceme, ať jsou kluci na rybníku a zahrají si, než skákali doma před počítačem.

S docházkou na online trénincích jste spokojení?

J. K.: Jak už jsem říkal, postupem času je vidět, že to kluky přestává bavit. Musím říct, že první měsíc jsme byli nadšení a měli jsme 95-procentní účast. Teď to samozřejmě trošku kleslo, ale na druhou stranu, když mi rodiče napíšou, že hráč nebude na tréninku, protože jdou bobovat, tak jsem raději. Vím, že venku bude lítat nahoru dolu a je to lepší než doma skákat před počítačem.

Pomáhají vám v trénincích na dálku i rodiče hráčů?

V. P.: Rodiče nám určitě hodně pomáhají. Když to celé začalo, tak u těch nejmenších se právě do tréninků zapojili i rodiče a cvičili s námi. Bylo dobré vědět, že rodiče s námi drží a jsou s námi zajedno.

Jak na dálku trénujete s gólmany?

V. P.: Když přišla na podzim znovu pauza, začal jsem pro gólmany dělat výzvy, s tím, že ji nejdřív natočil nějaký známější gólman. Ať místní odchovanci – Štěpán Maleček a Julie Pejšová nebo Šimon Hrubec. Vždycky jsem to brankářům poslal a oni to museli poslat zpátky. Bylo super, že u některých výzev museli spolupracovat i s rodiči. Samozřejmě první výzvy poslali všichni, ale teď už ten zájem opadá. Mrzelo mě chování jednoho gólmana, nebudu ho jmenovat, který neudělal ani jednu. Ostatní mi dělali radost, hlavně tím, že se chtěli zlepšovat a posílali videa pořád dokola, dokud to nebylo správně. V nejbližších dnech bychom na jihu Čech chtěli spustit jedinečnou věc a to je Sense aréna pro gólmany. To je virtuální trénink, lidé to mohli vidět teď u reprezentace od dvaceti let. Je to obrovský hit a používá to celá NHL. Je to trénink hrou a přizpůsobuje se době. Máme to teď na rok k dispozici a chceme s tím začít pracovat. Chci to rozjet co nejdřív, ve finále si gólmani ten trénink mohou udělat i doma v obýváku. Podle mě je to bomba a všichni, kdo si to vyzkoušeli, byli nadšení a kolegové nám to závidí. Jsem rád, že to klub podpořil.

Jaké kategorie podle vás pauza nejvíce zasáhne?

V. P.: Úplně nejvíc se obáváme u nejmenších kategorií. Desetiletí hráči to ještě nějak doženou. Strašně se bojíme, co bude s nábory. V nich jsme mívali kolem sedmdesáti dětí. Teď jsme defakto rok bez náboru.

J. K.: Já osobně si myslím, že kluci, kteří už hokej dělají, tak se vrátí. Zatím máme informaci jenom od jednoho hráče deváté třídy, že nebude pokračovat. Horší je to s těmi úplně nejnovějšími hráči. Poslední nábor jsme měli loni na začátku března. Všichni píšou, že bude úbytek, ale já osobně vidím největší problém v malých dětech a v kategoriích, jako jsou dorost a junioři, které se už blíží k přestupu do chlapů. Hodně kluků skončí kvůli tomu, že se nedostane někam dál. Ve třetí, čtvrté třídě to kluci doženou. Ale největší problém budou nábory. Jsme zvyklí mít nábor dvakrát v týdnu, v létě chodíme do tělocvičny, abychom měli neustálý kontakt. Začala sezona, a když jsme chtěli rozjet nábory, padlo nám šest trenérů do karantény a museli jsme je zrušit. Pak když se trenéři vrátili, znovu se všechno zavřelo.

Kolik dětí se od náboru dostane až do dorostu?

J. K.: Vždycky z náboru chceme vyprodukovat ročník, který bude trénovat samostatně. Letos je to ročník 2013. Náš cíl je z náboru poslat dál kolem dvaceti dětí. Teď se nám to poslední tři roky vede, že má ročník kolem dvaceti hráčů. Samozřejmě do dorostu je nějaká úmrtnost, ale je to ročník od ročníku. Někdy tam z dvaceti kluků dojde šestnáct, ale někdy jen z patnácti čtyři. Většinou v deváté třídě končí hráči, kteří hokej mají jen jako kroužek. Jdou někam na školu a skončí.

Co udělat jinak, aby v dorostu a juniorech hráči s hokejem neskončili?

J. K.: Asi se mnou někteří trenéři nebudou souhlasit, ale podle mě je největší problém v tom, že se moc tlačí na pilu. Chtějí, aby děti byly nejlepší hned teď. Není možné, aby dítě v první, druhé třídě mělo pět, šest tréninků na ledě, protože se to musí nějak posouvat. Když trénuje dítě ve druhé třídě pětkrát, kolikrát bude muset trénovat v osmé třídě, aby se stále zlepšovalo? Nemohu žáka druhé třídy učit učivo osmáka. Sport má vývoj. Některé děti se ve druhé třídě učí něco, co by měly umět až v dorostu.

V. P.: Rozjel se obrovský boom s pojmenováním skills kouč a dneska je to defakto každý, kdo si koupil brusle v Kauflandu a hokejku v Tescu. Se vší úctou k lidem, kteří nějaké dovednosti mají a učí je. Trénuji gólmany deset let a netroufnul bych si se nazývat nějakou takovouhle pozicí. Někdo je po roce trénování skills kouč. Jsou i trenéři, kteří něco dokázali. Jako první mě napadne Michal Brož, který má několik titulů mistra světa. Když začal dělat skills kouče, sám přišel s tím, že se musí učit. Pak přijdou frajeři, kteří se skills koučem nazývají po roce. Pak je těžké si obhajovat práci.

Kdyby o jejich práci nebyl zájem, tolik skills koučů by nebylo. Jak se říká, kde není poptávka, není nabídka…

V. P.: Každý led navíc je pro kluky super, ale my pak nevytváříme hráče ale roboty, kteří umí jezdit kolem kuželů. Hrajeme hokej, neděláme krasobruslení. Musí mít herní činnost a myšlení. Nedovedu si představit, že se na individuálním tréninku naučí něco hrát. Musí mít dovednosti, ale musí také umět řešit situace v pohybu. Líbily se mi tréninky v Liberci, kde se všechno dělalo v pohybu a odpovídalo to herním situacím.

J. K.: Jsou kluby, které to hráčům zakazují. My s tím v klubu nemáme problém. Jezděte si po individuálech, ale v první řadě chci, aby si kluci splnili povinnosti v klubu. Jsem rád, když na sobě hráči pracují, ale říkám rodičům, ať si vybírají, kam pojedou. Leckterý trénink nemusí pomoct, ale naopak může uškodit. Dneska jsou i ty dovednosti hodně důležité, viděli jsme to na mistrovství světa dvacítek, že je musí umět. Spousta rodičů nám řekne, že na individuálu je to výborné, že tam kluka pořád chválí. Já říkám, když tam každý trénink necháte tisícovku, tak je to jasné. Chválí proto, abyste přijeli znovu. Nemám problém, když skills kouč má dva nebo tři kluky na tréninku a může se jim věnovat, je to dobře. Ale když tam má dvacet hráčů, jen aby vydělal, je to stejný jako kolektivní trénink.

Z prvoligového Litoměřicka se stala jakási farma juniorů…

J. K.: Já s tím nemám problém, protože vím, že Litoměřicko bylo uděláno pro dorazové kluky, kteří bojovali o mistrovství světa. V letošní sezoně kluci, kteří měli jet na mistrovství, neměli kde hrát, všechny soutěže jsou pozastavené. Litoměřice pro ně byly jediné útočiště, kde mohli kvalitně trénovat a hrát zápasy. Že tam někdo přišel dva týdny před mistrovstvím a odehrál dva zápasy, je věc druhá. Za mě je to udělané pro to, aby mladí kluci mohli hrát. Ale zase se vracíme k tomu, že kdyby byly kvalitní juniorské soutěže, nemuseli by hrát první ligu v Litoměřicích.

Souhlasíte s tím, že se děti mají nechat hrát bez jakékoliv taktiky?

J. K.: Určitě souhlasím s tím, že nemá cenu svazovat děti taktikou, což dělá i spousta klubů tady na jihu Čech. Když vidím, že kluk stojí na místě, puk je od něho tři metry a on tam nejede, protože mu trenér vynadá, že se zbavil své pozice. To je podle mě špatně. Myslím si, že s taktikou by se mělo začít až v sedmé třídě a do té doby je nechat hrát. Teď se hraje tak, že se nepočítají výsledky, ale samozřejmě všechny děti to chtějí vyhrát a stejně si to počítají. Číslo sice není na tabuli, ale stejně to vědí. Záleží na stylu, jakým k výsledku dojdu. Kluky necháváme hrát, když zjistí, že to takhle nejde, vyzkoušejí něco jiného. Nemůžeme nikdo posoudit, jestli je hráč ve druhé třídě dobrý. Může být dobrý jen kvůli tomu, že začal na led chodit ve třech letech. Časem se ostatní dostanou na stejnou úroveň a pak ti, kteří byli dobří, budou mít problém se s tím srovnat.

Myslíte si, že se letošní sezona dohraje?

V. P.: Za mě je sezona skončená. Není co hrát. Zimáky jsou zavřené a některé rozmražené. Jsou kluby, které trénují, ale tím to končí. Možná se rozjede juniorská soutěž. Blíží se mistrovství světa osmnáctek a svaz bude tlačit na to, aby kluci někde hráli. To už by bylo na první ligu moc. I když se nedohraje sezona, chceme co nejdřív trénovat. Doufáme, že nám led nechají co nejdéle. Pro mě je scestné to, že je tady půl roku zakázaný pohyb dětí. To je padlé na hlavu. Organizovanou činností je možné dodržet opatření. Není to jako, když se všichni sjedou na sjezdovky.

J. K.: Na začátku prosince jsme se upínali k tomu, že se rozvolnila opatření a začalo se trénovat. Byly signály, že by se v prosinci trénovalo a od ledna by začaly soutěže. Svaz si dělal průzkum mezi provozovateli zimních stadionů a drtivá většina byla pro to, aby se sezona protáhla klidně do konce dubna nebo května. Dneska je půlka ledna a už šance na hraní moc nevidím. Kdyby se to uvolnilo, nemohou kluci jít rovnou hrát. Museli bychom nejdřív trénovat tři, čtyři týdny. Spíš bych to viděl, kdyby se to úplně rozvolnilo, tak nehrát soutěže, ale uspořádat nějaký miniturnaj a přáteláky. Prostě si jen zahrát nějaké zápasy.

Jak pauza v trénování může podle vás zasáhnout sport do budoucna?

V. P.: Zase se vrátíme k tomu, že to nejvíce zasáhne ty nejmenší. Děti, které už ve sportu jsou, mají nějaký návyk a sport jim i chybí. Pak je část, kterou spíš do sportu nutí rodiče. Tu už do sportu nemusí dostat. Nejhorší to bude s ročníky 2014, 2015 a 2016, které budou chybět ve všech sportech obecně. Výkonnost se u dětí dožene, ale u dorostu a juniorů už to může být problém. Rok jim bude hodně chybět. Pauza se určitě podepíše na kvalitě sportu u nás. Dneska se hodně nahoru dostal esport, dokonce se vysílá v televizi. Říkáme si, že rok od roku je ta mládež, která k nám přichází, na tom stále hůř. Ve škole na tělocviku z dvaceti dětí deset necvičí, protože mají omluvenku. Další cvičí v džínách a tak dále. Já nechápu, jak se tohle vůbec mohlo stát. Za nás byl tělocvik za odměnu a nikdo ho nevynechal. A teď tělocvik ve škole ještě úplně zakážou, že je to nebezpečné.

J. K.: Spousta dětí zjistila, že je super sedět doma u počítače než lítat někde venku. Já pořád doufám, že rodiče, kteří sami sportují, nedopustí to, aby jejich děti zlenivěly, a i přes tuhle dobu je do sportu budou nutit a hledat jim kroužky. A tím jim tuhle dobu bez pohybu nahradí.

Hodně se mluví o úpadku českého hokeje…

V. P.: Bavíme se o tom pořád. Konkurenční prostředí je pryč. Dříve se v Písku hrála nejvyšší soutěž dorostu a sjížděli se sem hráči z okolí. Bylo tady šedesát hráčů v dorostu a z toho se dělal mančaft. Udělalo se síto, nejlepší hráli tady a v Českých Budějovicích, ostatní se rozptýlili po nižších soutěžích. To dneska není. Je méně dětí, ale my máme více týmů v nejvyšších soutěžích. V loňské zrušené sezoně extraligy dorostu se nestačily dohrát asi čtyři kola, mělo padat šest klubů. Od Vánoc bylo jasných pět týmů, které spadnou. Ve finále se zachránily, protože se soutěž nedohrála. V Čechách by si všichni stěžovali na neregulérnost soutěže a hnali by to až před soudy. Kluby, které měly spadnout, se v soutěži kvůli zrušení sezony udrží další dva roky. V zahraničí, když hráč nejede naplno, vyhodí ho. Nedovolí si nic vypustit, protože na jeho místo čekají další. U nás si může vypustit, co chce, protože na jeho místo nikdo nečeká. Když jsem viděl loni extraligu juniorů, bylo to fakt k pláči. Za nás když byl v juniorech někdo s košíkem, to znamená mladší, musel to být top hráč. Dneska jsou v juniorech dva s plexisklem a zbytek má košík. Takhle to posouvat je nesmysl. Snažíme se uměle vytvářet konkurenci tím, že hráče posouváme nahoru, ale výkonnost jim chybí. Za nás se člověk klepal, aby mu trenér neřekl, že končí. To bylo běžné. Dneska nikomu vyhazov během celé sezony nehrozí, hráči nemusí jet naplno, nemají důvod.

J. K.: U nás není hokej vedený jako pyramida do nějaké špičky. U nás je to jako komín. Děti, které začnou, se snažíme dohnat až do juniorky. Snažíme se tam dohnat co nejvíc kluků, ale není to ten výběr. Pak podle toho vypadají soutěže. Jsem zvědavý, co s tím svaz udělá, protože celá republika a hokejové hnutí ví, že se soutěže musí zúžit, ale jaká bude realita, nikdo neví. Všichni křičí, ať se to udělá, ale hlavně ať se to nedotkne jejich klubu. Je otázka, jestli svaz do toho řízne hned od další sezony. Sníží počty účastníků a vezme klubům akademie nebo to nechá proběhnout sportovní cestou. To by pro nás znamenalo ztrátu další sezony. Pokud do toho svaz řízne teď, nedovedu si představit, co by se dělo. Přišly by soudní spory, řešilo by se, kde, kdo koho uplatil. Mně přijde, že Češi nad sebou musí mít pořád bič v podobě sestupu. Jakmile nemáme strašáka sestupu a postupu, tak se nám nechce makat. S touhle náturou nikdy nemůžeme dohnat hokejovou špičku. Musíme makat za jakéhokoliv stavu a ne podle toho, jestli je soutěž uzavřená nebo otevřená. Hráči a trenéři musejí pracovat pořád.

Co říkáte na práci hokejového svazu?

J. K.: Za mě pan Král přišel na svaz v době, kdy se hokej nacházel ve stavu klinické smrti. On svými aktivitami a financováním hokej zabezpečil. Všichni na pana Krále nadávají, ale zapomínají na to, že o všem rozhoduje výkonný výbor. A o těch lidech nikdo nemluví. Všichni to svedou na pana Krále, ale veškerá rozhodnutí jsou od výboru. Pan Král je první, na koho to všichni svedou. Za mě on ten sport zabezpečil. Spousty projektů, které svaz dělá, jsou výborné. Pak jde o lidi, jestli se s tím ztotožní. Objedu hodně seminářů a neprezentují se tam špatné věci. Druhá věc potom je, jestli to ti trenéři dělají, jak svaz chce. Největší kritici křičí, že svaz říká, že děti mají hrát a nesmíte na ně křičet, ale nikdo už neřekne ten zbytek. Že svaz řekne, ať se hraje padesát procent času z tréninku a zbytek se má normálně trénovat. Je jasné, že děti neudrží pozornost dlouho. Prokládáme to, chvíli hrajeme, chvíli drilujeme. A vychází to. Kritici si vždycky vypíchnou jen jednu věc. Pořád jsme zvyklí koukat do historie, ale svět kouká dopředu a my musíme taky. Dneska když děti vidí záběry z Nagana a nynější moderní hokej, tak se Naganu smějí. Stejně jako my jsme se smáli hokeji z šedesátých let. Vyvíjí se metody, trendy a my se tomu musíme přizpůsobit. Všichni říkají, že pokud chce být někdo hokejista, musí do severských zemí, ale rozdíl to není. Pastrňák, Vrána, kteří prošli Švédskem, o nich se mluví, ale to jsou dva z padesáti. O těch, kteří tam šli a za dva roky se vrátili a skončili s hokejem, o těch se nepíše, protože to není zajímavé. Za mě všichni zase chodili do Ameriky, pak se vrátili a nebyli schopní hrát ani za Písek.

V. P.: Mrzí mě, že ve finále se všechno sešlo proti panu Pešánovi. Říkám si, že možná chtěl tohle rozpoutat, udělat ze sebe hromosvod, ale těžko říct, jak to bylo a je. Dneska všude vyskakuje pan Hadamczik, který u toho byl léta a taky s tím nic neudělal. Vykládá po utkání s Rusy, že jsme je porazili českou chytrostí. Česká chytrost – zabetonovat a hrát na brejky. Nechápu, jak to někdo může vyslovit. Ve finále posloucháme, že nemáme opisovat od ostatních zemí, že jsme vždy vynikali svou koncepcí. Celý svět kouká, jak to kde dělají, a bere si z toho to nejlepší. Kanada se od Evropy naučila dovednosti, herní činnosti, začala dělat podle Evropanů, to přidala ke své tvrdosti a podívejte se, kde jsou. Všechno proto, že od někoho něco okoukala a začala to dělat taky. Všichni jsou teď hokejoví experti. Dobře to funguje u gólmanů, kde se pořád světové špičce vyrovnáme. Před devíti lety, když jsme s gólmany měli problém, udělala se komise, kterou vede do dneška pan Toth. Stanovila si metody a vizi, kterou opsali od severních zemí. Udělal se koncept regionálních trenérů, kteří to měli přenášet do klubů. Ve Švédsku to funguje, u nás se pořád najde někdo, kdo nad tím špekuluje. Síť regionálních trenérů brankářů je u nás tak široká, že nám to zajišťuje, že se v gólmanech dokážeme vyrovnat světové špičce. Za mne jsou projekty svazu super, ale ne všechny kluby a trenéři je dělají, jak by měli, a pak jsme zpátky u toho, co nás zdobí, že mě přece nebude někdo radit a říkat jak co dělat.