Košíkářem se vyučil v roce 1996 a od roku 2000 pracuje soukromě. Vyučil se ve Středním odborném učilišti uměleckořemeslném v Praze, které soustřeďuje celou řadu uměleckých oborů od uměleckých kovářů přes zlatníky a podobně. Praxi absolvoval v Mělníku. „Bohužel tam už to nefunguje. Pak jsem byl na zkušené v Lomnici nad Lužnicí, kde už se také košíkářství nevěnují, takže košíkáři jsou celkem na ústupu,“ říká Jan Smrt. 

Jak jste se dostal do Milevska?
Původně jsme bydleli v Sedlčanech. Pak nám u Milevska vrátili mlýn, tak jsme se sem s rodinou přestěhovali a od té doby jsme v Milevsku.

Co řemeslo košíkáře obnáší?
Toto řemeslo obnáší zpracování přírodních rostlinných materiálů. Je jich celá škála a ne všechny dokážu zpracovat. Snažím se tedy pracovat s materiálem, který je v našich klimatických podmínkách dostupný.

Jaké výrobky a za jak dlouho dokážete vyrobit?
Záleží na kvalitě materiálu a samozřejmě jde o to, co se zrovna vyrábí. Vyrábím sortiment od ozdob na zeď přes košíky až po nábytek. Jsou to třeba i rekonstrukce nebo repliky výrobků a jejich složitost je různá a variabilní. Když nepočítám přípravu proutí a vezmu jen samotné pletení, tak jsem schopný košík uplést za dvě hodiny. Musím mít ovšem kvalitní materiál.

Pletete z proutí?
Úplně na začátku se u nás dělaly výrobky proutěné jako židle, košíky a podobně. Postupem času, kdy se sem začaly dovážet i zahraniční materiály, tak se třeba ve výrobě nábytku začal používat materiál, kterému se říká pedig. To je vnitřek rákosu, který se dnes na vyplétání hodně používá. Košíkáři už jsou trochu zhýčkaní. Samozřejmě lidé, kteří si pletou košíky jen tak doma, používají jakoukoliv vrbu, kterou najdou u rybníka. Ale protože náročnost výroby už je někde jinde, začali si košíkáři pěstovat a šlechtit vlastní vrby v takzvaných vrbovnách nebo prutnicích. I z důvodu, že u jejich výrobků je velmi důležitý například vzhled. Jsou to třeba vrba americká, mandlovka a podobně.

Kde si obstaráváte materiál pro svou práci?
Moje původní idea byla, že si budu pěstovat svůj vlastní materiál a zároveň si ho budu zpracovávat. Ale jelikož mám spotřebu asi tři tuny materiálu ročně, tak bych buď dělal materiál, nebo bych pletl. Obojí prostě dělat nejde. Mám tedy základnu různých druhů, které se snažím zpracovávat, ale jinak materiál kupuju.

Co používáte za nářadí a kde pracujete?
Mojí základnou je Vášův mlýn. Na náčiní není tohle řemeslo naštěstí nijak náročné. Stačí vám zahradnický nůž a nůžky, šroubovák, šídlo a nějaké kladívko. Samozřejmě existuje speciální nářadí, které je přímo pro košíkáře. Na prostor je to náročnější. Když dělám třeba plotové dílce až čtyři metry dlouhé, tak ten prostor je samozřejmě problém. Ze začátku jsem míval věci i skladem. Kolem roku 2000 jsem jezdil na různé jarmarky a předváděcí akce, to jsem vždycky s sebou něco vozil na ukázku, ale dnes upletu košík a za chvilku je pryč. Dělám už jen zakázky.

Kolik zakázek týdně máte?
Je to různé. Hodně spolupracuji s Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích, které buduje v Trocnově archeoskanzen, takže tam jsem dělal různé repliky košů a tak.

Jaké největší a nejsložitější výrobky jste pletl?
Z těch největších jsou to asi plotové dílce, ale ty jsou ploché. Pak také prolézačky na strom pro děti. Ty byly veliké asi tři metry v průměru a metr osmdesát na výšku. A nejsložitější? To byl asi slon, kterého tu mám. Toho jsem si dělal pro sebe. Podle starého italského katalogu. Slon má na sobě tác na odkládání věcí, to se mi líbilo, tak jsem si řekl, že si ho upletu. Je pedigový a za den práce přibyl jen malý kousek. Tak jsem toho asi na rok nechal a pak jsem se k této práci vrátil.

Máte dnes více zakázek než dříve?
Řekl bych, že jich je víc. Jednak je člověk za tu dobu známější a košíkářů ubývá. Asi před patnácti lety za mnou přišla paní, že ji pletení zajímá a chtěla si zkusit něco uplést. Říkala, že o košíkářství píše knihu a že před těmi patnácti lety bylo asi dvacet vyučených košíkářů v republice. Od té doby asi ubyli. Může za to dovoz proutěných výrobků z ciziny a taky to, že spousta košíkářů už je důchodového věku.

Dá se dnes tomuto řemeslu ještě vyučit?
Já se vyučil v Praze, praxi jsem měl na Mělníku a pak jsem ještě dělal v té Lomnici nad Lužnicí. Pak mě oslovila škola, že nemají kde dělat odborný výcvik. Tak jsem si udělal pedagogické minimum, abych mohl dělat mistra výcviku. Praxe probíhala v mé dílně, měl jsem tam čtyři učně. Ale dnes to asi ani jeden z nich nedělá. U posledních závěrečných zkoušek mi ve škole řekli, že o obor není zájem, tak se zatím otevírat nebude. Za posledních patnáct let se asi nikdo košíkářem nevyučil. Viděl jsem i rekvalifikační kurzy, ale ty byly na tři týdny a já ani po třech letech studia ještě neuměl zdaleka vše. Je tedy otázka, jakou mohou mít takové kurzy kvalitu.

Co je při pletení z proutí největší problém?
Důležité je umět dobře číst materiál. Když jsem na kurzu, už u těch lidí vidím, že tenhle prut jim praskne a s tamtím prutem tohle nemají dělat, protože to nevydrží. Jde o to poznat materiál a umět s ním pracovat.

Říká se, že košíkáři umějí hledat proutkem vodu. Co si o tom myslíte?
Měl jsem tu pána, který mi proutkem vodu hledal a našel. Takže to určitě jde. Musí k tomu mít člověk asi nějaké vlohy, nebo předpoklady, ale že by každý košíkář uměl hledat proutkem vodu, to si nemyslím. Zkoušel jsem to a myslím, že jsem něco cítil, ale ruku do ohně bych za to nedal.

Měl byste nějakou radu, jak k pletení přistupovat, pro ty, kteří se o košíkářství zajímají?
Uchovat si trpělivost. Nepředpokládat, že to půjde hned tak, jak si myslí. Zkoušet plést a ono to půjde. Jde i o materiál. Když si vezmete neloupané proutí, snáz ho získáte a snazší je i pletení v tom smyslu, že můžete koš v půlce pletení přerušit a pak se k němu vrátit. Proutí si udrží svou vlastní vlhkost, pokud ho nemáte v místnosti, kde je dvacet stupňů. Dáte ho ven a tak za týden, čtrnáct dnů můžete práci bez problému dokončit. Proutí má jen nevýhodu, že je živější. U loupaného proutí je dobré, že práce s ním je jednodušší. Neklouže a nemá tendenci se kamkoliv uhýbat. Musíte ho ale neustále máčet. Jinak začne praskat. Loupaný košík je pak nejlepší nalakovat, aby nepraskal a vydržel. Košíky z neloupaného proutí se používají jako hospodářské a mají tu výhodu, že je samotná kůra prutů chrání a není nutné je lakovat.