„Když jsme byli členy Českého kynologického svazu, měla naše organizace přes třicet členů, kteří jezdili po závodech. Absolvovat závody a zkoušky už nás ale nebaví, hodnocení tam bývá subjektivní. Takže se zaměřuji na to, aby si tu lidé vychovali kámoše a parťáka a když nás někdo požádá, uděláme z naší činnosti ukázku. Jen tak, pro radost,“ říká Hana Souhradová.

Asi by se dala nazvat krotitelkou nezvladatelných a agresivních psů, kdyby současně nezazněla věta, že problém je většinou v pánovi a za svůj úkol cvičitelka považuje obnovit mezi pánem a psem důvěru. „Lidi chtějí mít zvladatelné a socializované zvíře, které mohou vzít i mezi lidi nebo na dovolenou a nebude to za trest,“ říká. „Dnes má psa každý druhý člověk, někdy si dokonce říkám, že spíš každý první,“ dodává.

Pořádá tedy pro majitele psů kurzy, které se skládají buď z pěti nebo z deseti lekcí. Kratší kurz obsahuje čtyři samostatné lekce a jednu v psím kolektivu, delší kurz se skládá z pěti individuálních lekcí a pěti lekcí v kolektivu. Jedna lekce trvá dvě hodiny.“Mezi každou lekcí si dáváme zhruba tři týdny času, aby pán i pes zpracovali to, co se naučili. Pes se učí i na vycházce s pánem, důležitá je důslednost a trpělivost majitele. Když se pes učí, nesmí ho zajímat nic okolo, musí ho zajímat jen jeho pán. I kdyby šel kolem někdo s pečenými kuřaty,“ směje se Hana Souhradová.

Hana Souhradová má současně ve výcviku kolem třiceti psů, jezdí se za ní z celé republiky. Dokonce až z Vídně. Dostat se do jejího kurzu je obtížné.

Jakého psa si pořídit?

První otázka potenciálního majitele psa asi zní – jakého psa si pořídit? „Já pro konkrétního člověka nerozlišuji psy podle plemen, ale podle toho, k jakému účelu psa hledá. Čili jde o velikost a váhu. Jestliže chci chodit se psem běhat, nemůžu si pořídit těžké plemeno,“ popisuje. Lidé mají o plemenech často mylné představy. „Říkají mi třeba – my si budeme muset pořídit zlatého retrívra, protože to jsou úžasně hodní psi. Já tu ale už měla čtyři retrívry doslova zabíjáky. To z nich udělá člověk. Na druhou stranu panuje strach z takzvaných bojových plemen. Já ten název neuznávám. Je to jen o výchově,“ pokračuje.

Ke stále častějším případům, kdy pes pokouše nebo dokonce zabije dítě, Hana Souhradová říká: „Mě vždycky mrzí, že takové události nakonec odnese ten pes. Jistěže si něco v sobě nese geneticky od předků, je to zvíře. Ale když k němu přistupujete správně, nemůže taková situace nastat. Dítě ve společnosti psa nesmíte spustit z očí. Pes nepovažuje dítě ze vůdce a dítě zas nemá rozum. Pes kousnutím dává najevo – udělal jsi něco špatně! A to může udělat i vychovaný pes. Bohužel, některé psy si páni vychovávají k obrazu svému,“ říká Hana Souhradová. „Prošlo mi rukama na čtyři tisíce psů a problém je vždycky jedině v člověku.“

Proč se rady po telefonu neposkytují

Zatímco si povídáme, do areálu se začínají sjíždět pánové se svými psy na společnou lekci. Irský vlkodav, akita inu, německý ovčák, tibetská doga, moskevský strážný, německý boxer, argentinská doga, chodský pes, americký kokr, bernský honič, boloňský psík, zlatý retrívr, jack russel, border kolie, australský pastevecký, německý pinč, ridgeback, stafford, leonberger, československý vlčák, australský pastevecký pes… „Měla jsem tu skupinu od čivavy až po irského vlkodava,“ říká Hanka. A překvapivě dodává, že průpovídka o tom, že starého psa novým kouskům nenaučíš, neplatí. „Když je pes zdravý a v kondici, není problém, aby se i ve vyšším věku naučil minimálně chůzi na vodítku, přivolání, postavit a položit se na vyčesávání i základy socializace. Tedy stručně – aby pes ve společnosti neotravoval.“

Největší průšvih podle ní je, když pán postrádá sebedůvěru. Pak nevěří ani svému psovi. „Lidi někdy, jakmile dostanou němou tvář do ruky, tak se začnou chovat nepřirozeně. Pes tomu pak nerozumí. Jsem šťastná, když ode mě lidi odcházejí se psem, které se pro ně stal parťákem a neovladatelný pes neskončí v útulku. Pes po mně koukne a jeho pohled říká – děkuju ti, děkuju ti za svého pána. Pes jej totiž jeho obrazem. To pes mi sdělí, že pán má problém. Proto taky po telefonu a mailu neradím, já potřebuji pána i psa vidět,“ říká.

V deseti výcvikářkou

Je to skoro k nevíře, ale 43 letá Hana Souhradová se psům věnuje už 36 let. „Prvního psa jsem si vybrečela a táta mi sehnal od kolegy křížence německého špice. Začala jsem chodit na milevský cvičák k panu Vachoutovi a když viděl, že pro psy žiju, začal mi půjčovat na závody svého německého ovčáka Baka. V deseti letech už jsem dělala výcvikářku. Když mi můj první pes odešel, pořídili mi rodiče druhého německého špice, se kterým jsme složili zkoušky,“ vzpomíná. Pak už se její psí rodina začala rozrůstat. Postupně pak měla tři německé ovčáky a od své veterinářky dostala čivavu. „Vždycky jsem si říkala, že čivavu si pořídím tak v sedmdesáti. Ale je to úžasný parťák, kterého můžete vzít všude s sebou.“

Na otázku, jestli tedy Hanka Souhradová jezdí na dovolenou s čivavou, zaznělo rezolutně: „Dovolenou neznám. Od pondělí do soboty mám lekce, o nedělích dělám údržbu cvičáku. Když je náhodou chvíle volna, snažím se vzít své psy do jiného prostředí. To je hodně důležité. Chodili jsme socializovat psy třeba do milevské restaurace Klabo, tam tomu byli naklonění,“ lituje, že Klabo už není.

S majiteli psů chodí na lekce do města i do přírody na takzvané socializační vycházky. „Zásadně střídám prostředí, aby pes nenabyl dojmu, že se poslouchá jen na cvičáku,“ vysvětluje. „Pes se má brát od malička do nejrůznějších prostředí. Není správně, když člověk denně přijde z práce a jde se svým psem do lesa. Měl by vzít psa do města, na nádraží, prostě prostředí střídat. Nejlépe socializovaní psi jsou z Prahy,“ překvapivě konstatuje cvičitelka. Ve městě se podle ní pes musí odnaučit očuchávat všechno po jiných psech a očůrávat fasády. „Pes vydrží až dvanáct hodin nečůrat, čili on čůrat nepotřebuje. Jen přeznačkovává teritorium a to mu pán nesmí dovolit. My při nácviku socializace projdeme se psy celé město a pytlík na exkrementy nepotřebujeme. Pes si udělá potřebu na louce než vyrazíme a pak by měl vydržet,“ říká a odpovídá i na otázku, jak dlouho může být pes sám. „Pes vydrží čekat, ale musí mít pocit, že přijdete, a že mu dáte lásku. Čeká, když ví, že se vrátíte domů.“

Na jakého nejproblematičtějšího psa si Hana Souhradová vzpomíná? „Byl to asi jeden a půl roku starý kříženec německého ovčáka s kavkazákem. Na řadě cvičáků ho odmítli a řekli, že je na utracení. Přitom zdravého psa přece nemůžete utratit. Dali jsme se do práce a po třetí lekci šel s tímhle psem jeho pán do hospody,“ říká cvičitelka, která je odpůrkyní elektrických obojků, ostnáčů i kopání do psa. „To všechno je jen výrazem neschopnosti majitele. S ostnáči a elektrickými obojky ke mně psy do výcviku psy nepřijmu. Ale vyslechnu někdy ledacos. Jedna z našich členek přišla s tím, že dala někde za výcvik 25 tisíc a na závěr jí poradili, že bude používat ostnatý obojek. Já jsem řekla rovnou, že to tedy ne.“

Fluidum v Olšinkách?

Účastníci lekce své psy prozatím odkládají do kotců a přestože jich je tolik, není slyšet žádný štěkot. Jejich pánové a paničky si povídají s cvičitelkou i mezi sebou. Řeší se, jestli krmit konzervami nebo granulemi, jak často, jak hodně… „Štěňata se krmí dvakrát denně, ale dospělý pes by měl dostávat jen jednou. Misku nemá mít 24 hodin denně přístupnou. Když se nenažere, dejte ji pryč. V přírodě to funguje taky tak, když se zvíře nenažere, sežere mu potravu někdo jiný. Nebojte se dát psovi den hladovky. Jen musí mít pořád dostatek vody,“ říká Hana Souhradová. Aby pes průběžně uzobával granule z misky, to je špatně. „Má pak pořád zatížený trávící trakt. Nehledě k tomu, že granule taky pracují a kazí se. Vy byste jedli dva dny staré jídlo?,“ klade řečnickou otázku Hanka.

Majitelka boloňského psíka z Bechyně se svěřuje, proč si našla tento kurz. „Je to můj první pes, tak chci, aby byl vychovaný. Hledala jsem malé plemeno, které se hodí do bytu a tady se naučil chodit u nohy, sedni, lehni, když otevřu branku, neuteče. Prostě se naučil poslouchat a doma bych ho totéž určitě nenaučila. Zároveň si zvyká na ostatní psy. Hanka, ta by vycvičila i hada,“ směje se.

Michal Turek z Písku dodává: „Já sem chodím čtyři roky a pořád mě to baví. Když na ulici potkávám zoufalé pejskaře s vykloubeným ramenem nebo v lese člověka, který už dvě hodiny hledá svého psa, vím, že to mělo smysl. Můžu psa vzít na ulici a neuteče mi pod auto. Dalo to práci, ale získal jsem svobodu.“

Hanka Souhradová zdůrazňuje, že cílem je zvíře s parametry asistenčního psa. „Pes prostě musí poslouchat svého pána. Nemůže se vydat k cizí paní, protože mu říká – jé, ty jsi hezký pejsek. Kdyby to udělal asistenční pes, může být slepec taky mrtev.“

Kaňkovi jezdí až ze Slap nad Vltavou: „Připlácíme si a chodíme dál, i když to už nepotřebujeme. Tady je snad nějaké fluidum a my si to užíváme.“ „Myslím, že se tu učíme všichni od sebe navzájem,“ uzavírá Hana Souhradová.

Majitelé psy vyvádějí z kotců, staví se do kruhu, Hanka psy obchází a nabízí piškot. „Nesmíš!,“ zní postupně od každého z pánů. A piškot opravdu zůstal netknutý. Na řadu přijdou pochvaly a pak už společná vycházka. Tentokrát do lesa.