Z malého herce se stal principál, režisér Divadla mladých a jeden z vedoucích táborské divadelní společnosti Rubikon. Vychoval stovky mladých divadelníků, z nichž někteří zamířili na profesionální jeviště, jiní si odnesli něco možná ještě cennějšího – lásku k divadlu a celoživotní přátelství. Za svůj dlouholetý přínos táborské kultuře je letos Ladislav Šustr nominován na Cenu města Tábora. Převezme ji při Táborských setkáních v září.

Kdy jste si uvědomil, že jste našel v divadle svůj druhý domov?

Za všechno mohl Vladimír Ráb, zakladatel Divadla mladých. Právě on mě k divadlu přivedl a stal se mým celoživotním vzorem. Později z nás byli nejen kolegové, ale i dobří přátelé. Díky němu jsem získal lásku k divadlu a chuť předávat ji dál dětem. Vláďa se domluvil s tehdejším ředitelem táborské školy na Maredově vrchu, že přístavba určená pro školní akademie bude sloužit jako zázemí Divadla mladých. Právě tam jsem udělal své první herecké krůčky. Od prvních zkoušek a prvních dialogů mě divadlo pohltilo a zůstalo součástí mého života.

Jak jste se od herectví dostal k režii a vedení Divadla mladých?

Začalo to docela nenápadně. Jednou za mnou přišel Vladimír Ráb, jestli bychom společně nezkusili zrežírovat jednu pohádku. Bylo mi šestadvacet a měl jsem spoustu chuti učit se nové věci. Poslal mě na režijní kurz a ještě ten rok jsem nastudoval Lesní pohádku.

Vláďa byl výjimečný člověk. Tvrdil, že režie je moje práce a nebude mi do ní mluvit. Samozřejmě že mluvil. Ale vždycky citlivě, nenápadně a s respektem. Nikdy nic nepřikazoval. Spíš člověka vedl k tomu, aby na správné řešení přišel sám.

Tehdy jsem pochopil, že režie není jen o tom, kdo kam přijde a co řekne. Je to práce s lidmi. Pomoci herci najít správný výraz, ukázat mu, jak se pohybovat po jevišti, aby bylo každému slovu rozumět až do poslední řady. Postupem času Vladimíru Rábovi ubývalo sil a vedení souboru jsem po něm převzal. Dodnes jsem vděčný, že mi byl až do posledních chvil oporou.

Táborským Divadlem mladých prošly stovky dětí. Které u divadla nebo v kultuře zakotvily?

Zdejším Divadlem mladých prošel herec Jiří Hrzán, herci Eva Šolcová, Tomáš Šolc, Marie Kleplová nebo sólista Mnichovské opery Jan Vacík, někdejší ředitel Jihočeského divadla Jan Mrzena nebo ředitelka divadla Disk a Cabaretu Calembur Tereza Sochová.

Co vedlo v roce 1990 ke vzniku souboru dospělých Rubikon?

My starší z Divadla mladých jsme si vedle pohádek chtěli zkusit také komedie pro dospělé. S Honzou Melicharem jsme zašli do tehdejšího Domu armády v Táboře s tím, jestli by se nenašel prostor pro nový soubor. Náš nápad se zalíbil. Dostali jsme zázemí i vlastní scénu, a tak vznikl Rubikon.

Dodnes se snažíme každý rok nastudovat jednu pohádku a jednu komedii. Jezdíme po městech a obcích, kam se rádi vracíme a odkud nás znovu zvou. To je pro ochotnický soubor ta nejhezčí odměna. Divadlo mladých a Rubikon jsou dva samostatné soubory, ale krásně se doplňují. Děti, které chtějí u divadla zůstat i v dospělosti, mají kde pokračovat. A pro mě je krásné sledovat, jak z malých herců vyrůstají kolegové.

Máte za sebou stovky rolí. Na kterou vzpomínáte nejraději?

Každá role patří ke své době a každá mi něco dala. Rád vzpomínám na různé čaroděje, krále, rádce i nejrůznější záporné postavy. Nikdy ale nezapomenu na jednu pohádku, kdy jsem hrál zlého čaroděje. Kašpárek se Šmidrou mě právě svazovali a v hledišti seděl můj malý synovec. V sále bylo úplné ticho, když se najednou ozvalo: „Nechte ho! To je můj hodný strejda!“ Celé divadlo se začalo smát. Byla to nádherná chvíle, kterou žádný režisér nevymyslí. Právě děti umí vytvořit okamžiky, na které se nezapomíná.

Dnešní děti vyrůstají v úplně jiné době. Jsou jiné než před padesáti lety?

V něčem ano, ale v tom podstatném ne. Pořád jsou zvídavé, hravé a když je divadlo chytne za srdce, dávají mu všechno. Dnes mají mnohem víc možností než dřív. Sportují, chodí do hudebky, na jazyky nebo do dalších kroužků. Často přiběhnou na zkoušku rovnou z tréninku, ale na divadlo se těší a jsou připravené. Nikdy nezapomenu na maminku, která přišla s malým klukem a měla obavy, jestli si bude moci dovolit další kroužek. Když jsem jí řekl, že u nás se nic neplatí a že divadlo děláme všichni dobrovolně, byla překvapená. A tomu klukovi se úplně rozzářily oči. Dnes už je dospělý a mnohdy ho vidím v hledišti na našich představeních.

Jak se vám daří činnost financovat?

To je stránka, kterou diváci většinou nevidí. Kostýmy, kulisy, doprava nebo provoz webových stránek něco stojí. Velkou oporou je pro nás škola, která nám poskytuje zázemí. Za to jsme opravdu vděční. Fungujeme pod divadelní společností Rubikon, která nám v mnohém pomáhá. Když je potřeba, přidají ruku k dílu i rodiče. A často sáhnu i do vlastního důchodu. Nikdy jsme ale divadlo nedělali kvůli penězům. Děláme ho proto, že nás baví, máme ho rádi a že věříme, že má smysl.

Kdo je vám při vedení obou souborů největší oporou?

Takových lidí je naštěstí víc. Velmi si vážím Jindry Růžičky. Je mu jednaosmdesát let, ale energií předčí leckterého mladšího. V souboru je od samého začátku a pořád patří mezi jeho opory. Radost mám také z lidí, kteří se po letech vracejí. Děti jim odrostou a zjistí, že jim divadlo chybí. Přijdou mezi nás a je to, jako by nikdy neodešli, například Lucka Váchová (Dvořáková). Velkou oporou je pro mě i moje přítelkyně Dáša Votavová. Přestože dojíždí až ze Strakonic, dělá nápovědu u Divadla mladých i Rubikonu a vždy je tam, kde je potřeba. Bez takových lidí by žádný soubor dlouho fungovat nemohl.

Jste nominován na Cenu města Tábora za celoživotní přínos kultuře a práci s dětmi. Co pro vás nominace znamená?

Především mě potěšila. Každého člověka zahřeje, když zjistí, že jeho práce měla smysl. Neberu to ale jako ocenění jen pro sebe. Je to poděkování všem, kteří Divadlem mladých za více než sedmdesát let prošli. Myslím na Vladimíra Rába, který soubor založil, na všechny kolegy, rodiče, děti i vedení školy, které nám po celou dobu vytváří zázemí. Bez nich by Divadlo mladých nikdy nemohlo existovat.

Přemýšlíte už nad tím, komu jednou Divadlo mladých předáte?

Ano. A přiznávám, že právě to je dnes moje největší starost. Byla by škoda, kdyby soubor s tak krásnou tradicí jednou skončil. Věřím ale, že se to podaří.

Jiří Riki Řeháček