Odkud pocházíte a co vás přivedlo do Milevska?

Pocházím z Plzně a pak naše rodina žila v Nejdku na Karlovarsku, takže na střední školu jsem chodil v Ostrově nad Ohří. Chtěl jsem na medicínu, ale rodiče neměli peněz nazbyt, takže jsem se upsal na vojnu a medicínu jsem studoval v Hradci Králové jako voják. Můj cílový obor byla chirurgie. Po škole jsem pracoval ve vojenské nemocnici v Brně, pak v Kroměříži, stal jsem se zástupcem primáře ve Vojenském rehabilitačním ústavu ve Slapech nad Vltavou. Šéfem jsem být nemohl, protože jsem nebyl komunista. Dvacetiletý úvazek u armády, ke kterému jsem se musel za studia upsat, mi vypršel 17 dní před sametovou revolucí, kdy jsem působil v armádním středisku vrcholového sportu v Jihlavě. Takže jsem si už mohl vybrat a šel jsem do Písku. Tam ale v nemocnici nebylo na chirurgii místo, proto mě tehdejší Okresní ústav národního zdraví poslal od 1. ledna 1990 na tři měsíce zastupovat na obvod do Milevska. Nakonec jsem tu zůstal skoro třicet let. Postavili jsme si baráček u Krče nedaleko Protivína a já jsem si dodělával atestaci z všeobecného lékařství. Atestace z chirurgie pro práci na obvodě nestačila.

V jakém stavu byla tehdy poliklinika?

V hrozném. Na podlahách leželo pět vrstev starého lina, vodovodní trubky byly shnilé, elektrorozvody ještě hliníkové. Po roce a půl jsem začal dělat ředitele polikliniky a první úkol zněl delimitovat se od OÚNZu. Okresní zdravotní radová nařídila privatizaci, tak jsme pracovali na projektu, aby poliklinika byla městská. Jenže jsme se dozvěděli, že tu budou ještě dva konkurenční projekty a že se vlastnictví obcí nepřeje. Tak jsme honem ještě udělali vlastní projekt a v obálkové metodě jsme nakonec vyhráli. Hodně nám pomohl tehdejší starosta pan Horký, když prosadil, aby se dala do zástavy budova lékárny. Jenže když jsme vyhráli a šli jsme zapsat změny na katastr, řekli nám, že budova není státu, ale patří městu, tudíž se musel projekt upravit, my jsme museli novou budovu zaplatit. Ta nám dnes patří spolu s kotelnou, kdežto ve staré budově platíme městu nájem. Později jsme město přizvali jako jednoho ze společníků společnosti Poliklinika Milevsko, která polikliniku provozuje. Město nám celou dobu hodně pomáhá, aby tu poliklinika pro tento poměrně velký region zůstala a nabízela péči. Spolu s městem jsme vybudovali výtah, obnovili vybavení kotelny, zlepšili dvůr. Musím říct, že my jsme o privatizaci nijak nestáli, byli jsme k ní přinuceni okolnostmi.

Kolik medicínských odborností dnes poliklinika nabízí?

Je tu stále kolem třiceti odborností, mnohé na část úvazku. Jejich pokrytí se ale shání čím dál hůř, potřebovali bychom na větší úvazek kožního lékaře, zubaře, dalšího lékaře na neurologii. Pracuje tu kolem třiceti lékařů, zaměstnanců Polikliniky i externích, kteří dojíždějí. Krčař třeba až z Jindřichova Hradce. Z Písku vyjíždí každý pracovní den v sedm ráno auto, které sem veze laboranty, doktory, tak jak je potřeba.

Myslíte, že by lékaře do Milevska přilákala nabídku bytů? Nebo parcel pro stavbu domů?

To si nemyslím. Teď je doba, kdy lidé odcházejí do velkých měst. Navíc my žádné byty ani parcely nemáme, abychom je mohli nabízet. Bohužel není ani reálné podporovat studenta medicíny se závazkem, že sem jednou nastoupí, protože doba, než z něj po absolvování kolečka v nemocnici a atestaci je hotový doktor, je od dob studia velmi vzdálená.

Společníků ve firmě Poliklinika Milevsko jsem napočítala osmnáct, jednatelem jste vy, Ota Kmoch a Luboš Mráz. Jaké máte s poliklinikou další plány?

Zachovat a modernizovat. Moderní technologie hodně usnadňují práci. Například rentgen pacienta si dnes mohu prohlédnout v počítači, přeposlat ho do nemocnice, recept lze pacientovi poslat na mobil, nabrané laboratorní vzorky vozíme dvakrát denně do Písku a jakmile je tam zpracují, vidím taky výsledek v počítači. Bez počítače už si tuhle práci neumím představit.

Každoročně obce v regionu přispívají na provoz pohotovosti na poliklinice. Myslíte, že se ji podaří udržet, i když Milevsko není okresní město?

Děláme pro to společně s obcemi maximum, i když ani s příspěvkem obcí nejsou náklady zcela pokryté. Zdravotní pojišťovny preferují nemocnice. Pro nás je důležité, že tu pohotovost lidem slouží, naše zdravotní sestry si tam mohou přivydělat, ale lékaře na pokrytí služeb není jednoduché sehnat. Neumím si představit, co by bylo bez doktora Köhlera. Slouží tu i doktor Vaněk, který je starší než já, doktor Kahoun, doktorka Pučelíková, doktorka Bernotová, doktorka Peterková, ale například paní doktorka Tibitanzlová ještě neodsloužila ani jednu službu. Sice se teď vyplácejí benefity 35 000 korun tomu, kdo ročně odslouží deset služeb, ale osobně si myslím, že by bylo lepší dát ty peníze na zvýšení hodinových sazeb. Protože jak k tomu přijdou ti, kteří tu slouží pořád, soboty, neděle od 8 do 22 hodin, ve všední dny od 18 do 22 hodin.

Byl jste také u zrodu záchranné služby v Milevsku. O to zdejší lidé na začátku 90. let hodně stáli. Jak na ty události vzpomínáte?

Záchranka v Milevsku nikdy nebyla, přitom je tu spádová oblasti s 80 tisíci lidmi. Tenkrát se začali lidé skládat na vlastní milevskou sanitku záchranky. Výtěžek sbírky sám o sobě nestačil, město cenu ojeté sanitky ze zahraničí doplatilo. Koupil se Volkswagen, který mohl jezdit i v půlmetrovém sněhu někde v odlehlých koutech na Chyšecku. Jenže když tu sanitka byla, ukázalo se, co všechno je ještě zapotřebí, vysílačkou počínaje. A taky tu nebyli vyškolení lidé. Tehdy tomu hodně pomohl vedoucí finančního odboru na městském úřadu František Franěk. Když se nám podařilo provoz rozjet, nakonec na okrese uznali, že tu je záchranka zapotřebí a převzali ji do svého provozování. Původně vůči tomu byla v Písku averze, ale jsem rád, že dnešní praxe záchranné služby potvrzuje moje slova. Stanice záchranné služby musí být blíž k lidem, dnes jsou nejen v Milevsku, ale i v Čimelicích nebo v Opařanech, aby dojezdové vzdálenosti byly co nejkratší. Opět je tu ale problém s nedostatkem lékařů. V Písku tehdy proti milevské záchrance brojili argumenty – bude v tom jezdit kdejaký obvoďák. Dnes by možná byli rádi i za to, ale v záchrance musí jezdit lékař s atestací pro záchrannou službu. Tady se to tehdy řešilo za pochodu, lékaři do toho byli nadšení, doplňovali si specializované kurzy.

Co považujete za počin, který se na zdejší poliklinice povedl?

Tak třeba založení vlastní dopravy, dnes tu je jedenáct aut. Zavedli jsme také zhruba před deseti lety stacionář se šesti místy, kde se lidem dávají infuze tady u nás a nemusejí do nemocnice. Tehdy nám pomohl doktor Hobzek se sehnáním starších dialyzačních křesel z Německa. Měli jsme i fungující laboratoř, ale když vyšla nová legislativa, která nařídila čtyři specializované pracovníky, museli jsme laboratoř zrušit, protože by si na sebe nevydělala. Dnes není poliklinika jen o medicíně, musíte mít počítačového inženýra, bez právníka si ani nešrtnete, bez ekonoma taky ne.

Které nemocnice v dosahu Milevska považujete za nejlepší?

Vzorové nemocnice jsou v Příbrami a v Táboře, jak vybavením, tak organizací. V Písku se to bohužel nějak rozpadlo personálně. To je můj soukromý dojem.

A který ministr zdravotnictví se vám během vaší kariéry nejvíc zamlouval?

Tenhle poslední, Vojtěch Adam. Rozumí financím. Myslím, že ministr zdravotnictví nemusí být nutně doktor, je potřeba, aby byl dobrý manažer. Líbil se mi i ministr Julínek, který zavedl ve zdravotnictví poplatky. Měl odvahu říct, že zdravotnictví není zadarmo, stojí obrovské peníze a politici se tam přou o třicetikorunové poplatky. Myslím, že v našich ordinacích se to nijak neprojevilo, jestli se poplatek platí nebo ne. Co si dnes ale vymýšlí úřady, třeba kolem GDPR, pomalu ve stylu vojenského – po přečtení okamžitě spal!, to už je na psychiatrii. Jsem rád, že jdu do penze.

Co budete dělat?

Budu chodit se psy a na ryby. Sedm let jsem měl rybářský lístek a na rybách jsem nebyl ani jednou. Odstěhuju se k Humpolci, kde mám vnuka, který se chystá na medicínu. Tak bych mu chtěl pomáhat. Je dobrý na počítače, ty se dnes využívají v radiodiagnostických metodách, to má budoucnost.

Pamětní medaili s díkem města Milevska převzal Pavel Hauer 28. října z rukou starosty Ivana Radosty a místostarosty Martina Třeštíka.