Kudy vedla vaše cesta k tomu, abyste se stala letuškou?
Cestování byla vždy moje vášeň, a protože jsem se po návratu z amerického San Diega, kde jsem pracovala jako au pair, pořád cítila jako že ještě v Písku zůstat nechci, zkusila jsem se přihlásit do výběrového řízení do Emirates airline. O té možnosti mi řekla kamarádka, kterou jsem díky au pair programu potkala.

Jak probíhalo výběrové řízení?
Existovaly dvě varianty, jak jsem se mohla zúčastnit. Jedna byl takzvaný open day. Tam člověk přišel, aniž by o vás věděli, musel jste se při příchodu zapsat a pak už to bylo stejné jako u druhého typu, kde na základě online registrace si vás vybrali sami a pozvali vás na uzavřené výběrové řízení. Celé výběrové řízení bylo samozřejmě v angličtině. Pokud si pomatuji dobře, tak první část byla prezentace o Dubaji a Spojených arabských emirátech, jaký je rozdíl mezi naší kulturou a jejich, a podobně. Paní nám udělala prezentaci a v průběhu se nás ptala na různé otázky a oťukávala si nás. Já si pomatuji, že jsem se přihlásila a chtěla jsem říct, že je velký rozdíl v náboženství a řekla jsem region místo religion, to kvůli tomu, jak jsem byla nervózní, což znamenalo kraj místo náboženství. V tu chvíli jsem si říkala, že můžu jít domů, ale dostala jsem se do dalšího kola. První kolo nebylo o tom, že ten, kdo se přihlásil a byl aktivní, postoupil, ale spíš o tom, že se paní dívala, jak se chováme celkově při té prezentaci a i třeba při pauze.

Jazyk byl asi tím hlavním požadavkem. Co po vás chtěli dál?
Celé výběrové řízení mělo asi čtyři nebo pět částí, teď si nejsem úplně jistá. Hlavní bylo ukázat týmovou práci a jak si poradíte s komplikovaným úkolem, který je zadaný nečekaně a vlastně i nesmyslně. Když jste se propracoval přes měření výšky, osobním dotazníkem a skupinovými aktivitami, tak jste musel absolvovat anglický test, dle mého názoru na úrovni B2.

Zkoušku jste zvládla. Co následovalo?
Poté následoval ještě osobní pohovor s paní, která nás vybírala. Ptala se na různé otázky o bývalých zaměstnáních a na informace, které jsem vyplnila online po absolvování prvního dne. To ale nebylo vše, pak odeslala všechny podklady do Dubaje a čekalo se. Nevím už jak dlouho jsem čekala, ale nakonec z Dubaje zavolali, že jim musím poslat ještě nějaké osobní neformální fotky a napsat jim, proč by měli vybrat právě mě. To jsem splnila a čekala na další telefonát, který naštěstí přišel několik dní poté. V tomto telefonátu se mě zeptali, kdy chci nastoupit a z jakého letiště budu chtít zařídit letenku do Dubaje.

Co pro vás znamenalo se zničehonic sbalit a letět?
Byla jsem nadšená, protože má předchozí zkušenost s životem v USA mě hrozně osamostatnila a ty pocity, objevování nových kultur, lidí, zvyků, neznámého jídla a zlepšování se v cizích jazycích mě hrozně lákaly. Bylo a pořád je to něco jako droga. Sice jsem tu nechávala přítele, pejska a rodinu, od kterých se zase stěhovalo těžce, ale věděla jsem, že budu jezdit často domů, že to zvládneme lépe než s pobytem v San Diegu.

Měla jste přehled, o čem práce letušky je?
Věděla jsem od své kamarádky, jak to funguje, ale netušila jsem, že to bude tak náročné a únavné. Dva měsíce učení všeho o letadlech, na která mě trénovali, tím byly Airbus A380 a Boeing 777, jak obsluhovat a co a jak nabízet, jak se k zákazníkům chovat a jaká pravidla se musí dodržovat při přepravě dětí, lidí s nějakým postižením a podobně. Musela jsem absolvovat základní zdravotnický kurz, kdy musíte umět zasáhnout například u mrtvice, omdlení, porodu nebo i jak postupovat při úmrtí v letadle, co dělat při teroristickém útoku nebo jiném ohrožení. No, bylo toho hrozně moc a všechno v angličtině, což bylo o to těžší. Letušky jsem při svém cestování vždycky sledovala, ale netušila jsem, že toho musí umět tolik.

Jaká byla vaše první cesta? Byla jste hodně nervózní?
Byla, a moc, ale naštěstí moje první dvě cesty byly takzvané supy flights. To znamená, že pozorujete práci zkušenějších kolegů, děláte si poznámky a pokud chcete, což já chtěla, můžete si zkusit otevřít dveře nebo servírovat jídlo či pití. Ale měla jsem velkou výhodu a štěstí, že jsem letěla s Češkou, s kterou jsem se během kurzu skamarádila. Letěly jsme do Paříže a při přistání jsem mohly sedět v kokpitu a vidět tu krásu Paříže ze sedadla za pilotem a kopilotem.

Jak často jste létala a kam nejčastěji?
Protože si lety můžete po půlroční zkušební době i měnit s kolegy, já si vybírala pokaždé město, kde jsem ještě nebyla. Nejčastěji asijské destinace, Austrálii a Ameriku. V průměru jsem odlétala takových 80 až 100 leteckých hodin měsíčně. To znamená od doby, kdy začne letadlo takzvaně rolovat po ranveji do doby, kdy letadlo dosedne na letiště v cílové destinaci. Někdy jsem letěla na otočku do Indie, a tak jsem „nasbírala“ jen okolo šesti leteckých hodin dohromady, ale když se letělo třeba do Los Angeles, tak jsem jen za cestu tam měla šestnáct leteckých hodin.

Zažila jste nějakou hodně dramatickou událost?
Zažila jsem mnoho napínavých chvil. Například nouzové přistání kvůli špatnému zdravotnímu stavu pasažérky, která potřebovala lékařskou péči na zemi, protože v letadle upadala do šoku, i když na ni dohlížel doktor, který cestoval jako pasažér. Taky napadení kolegy zákazníkem, který byl agresivní a velice nebezpečný sobě i pasažérům, ale podařilo se nám ho zajistit s pomocí amerických policistů, kteří cestovali z dovolené. I skvělých zážitků bylo nepočítaně. Od dětských úsměvů, při rozdávání dárků od společnosti nebo půjčování mého klobouku s šátkem, který si chtělo zkusit plno slečen i žen. Nejlepší ale asi byly zážitky spojené s překvapením pasažérů. Zpívali jsem k narozeninám či výročí cestujících a podobně. Můj nejlepší zážitek byl, když jsem mohla podpořit slečnu v těžké chvíli, dala jsem jí i svůj polštář na spaní v letadle, aby zkusila chvíli spát a ona pak napsala na oficiální stránky společnosti a poděkovala mi.

Co má vlastně letuška všechno na starosti?
Hodně věcí. Určitě na něco zapomenu. Hlavní je bezpečnost zákazníků a kolegů. Na tom si společnost Emirates hodně zakládá. Taky se letuška věnuje péči o vzhled od doby, kdy si obléknete uniformu, do doby, kdy ji v hotelu nebo na bytě sundáte. Dále probíhá kontrola povinného vybavení letadla, kontrola obrazovek a telefonů u každého pasažéra a funkce dveří a dalších věcí na vašem přiděleném místě v letadle, kontrola záchodů, správný postup a rychlost při různých fázích servisu, zajišťování spokojenosti všech pasažérů od dětí až po staré cestující. Letuška se stará, aby každý měl, co si přeje a pokud to jde, aby odcházel s pocitem, že ten let byl vlastně mnohem lepší, než čekal. Letuška nebo stevard nikdy nesmí říct zákazníkovi ne, i když ví, že to není možné. Musíte najít možnost, jak mu udělat radost, i když mu nesplníte jeho přání jako jít například za letu do kokpitu nebo se podívat do první třídy. V neposlední řadě se také celý let staráte o piloty a kopiloty. Servírujete jim jídlo anebo pokud je to dlouhý let, tak je chodíte kontrolovat, jestli něco nepotřebují, anebo si s nimi občas jen popovídat, aby to létaní neměli tak dlouhé.

Jaký to pro vás byl pocit patřit do tak velké letecké společnosti?
Zážitek to byl skvělý a tato zkušenost je opravdu nezapomenutelná. Viděla jsem hodně zemí a měst po celém světě, ochutnala různé místní potraviny nebo pokrmy, naučila se pozdravit a rozloučit ve více jak deseti jazycích, které jsem předtím nikdy neslyšela, jako je japonština, korejština, thajština a tak dále. Cítila jsem se také někdy jako celebrita, když třeba po letu z Číny se s vámi chtěli cestující fotit nebo když jsme společně procházeli letištěm a lidé koukali, jako bychom byli slavní zpěváci nebo herci. A úplně nejlepší jsou přátelství, která jsem touto prací získala a možnost ukázat Dubaj rodině, kamarádkám a příteli. Život v Dubaji je jiný, ale možnost jít k moři nebo k bazénu každý volný den byla úplná bomba! Bacha! Tohle slovo nikdy v letadle neříkejte!

Po několika letech jste se ale rozhodla jako letuška skončit. Co vás k tomu vedlo?
Důvodů bylo několik. Přítel a pejsek, kteří na mě doma čekali, dále také poznání, že objevování světa je vlastně mnohem větší sranda a lepší zážitek s někým, koho znám a je mi blízký, a ne sám nebo s lidmi, které potkáte na centrále dvě hodiny před letem. Ti se totiž jen výjimečně stanou kamarády. Každý let jsem létala s jinými kolegy a jen občas jsem narazila na stejný obličej.

Čemu se věnujete nyní?
Rozhodla jsem se zúročit své jazykové zkušenosti, které jsem nasbírala studiem v Americe a následně i na pozici letušky. V současné době jsem tak majitelkou a zároveň lektorkou v jazykové škole Enjoy Language.