Baziliku zaplavily květiny a zaplnilo ji tolik lidí, že se všichni nevešli dovnitř a stáli i venku na nádvoří a poslouchali přenos obřadu. Na zdrcenou rodinu, vdovu s třemi malými dětmi, rodiče a sourozence s rodinami byl žalostný pohled. Stovky lidí ale chtěly být v těžké chvíli s nimi a dát najevo, jak měli Martina rádi a že na něj nikdy nezapomenou. Když se rozezněly zvony a schylovalo se k poslednímu rozloučení, v bazilice se neubránili slzám ani mnozí chlapi. 

Mši přijel sloužit někdejší milevský děkan Jakub Berka, který zmínil, že Květu a Martina Komárkovy před třinácti lety oddával. Pro věřící přítomné měl v žalu útěchu: „Věřím, že život smrtí nekončí.“ „Jsou dny, kdy bolí duše a člověk se ptá – proč? Nevím, ale věřím,“ řekl Jakub Berka s pokorou, která byla vlastní i Martinu Komárkovi. 

Jiří Hájek z Olešné, který promluvil za kamarády, zmínil, že s Martinem v poslední době mluvili o tom, jak ho trápí stav naší společnosti. „Velice si přál, aby se svět změnil k lepšímu. Snažme se být aspoň z části jako on,“ řekl.

Rozloučit se přijel i ředitel společnosti Stihl pro Českou republiku Jiří Rumplík. Když čestná stráž vynášela rakev z baziliky, rozezněly se venku na nádvoří na počest Martina Komárka zvuky motorových pil. 

Smuteční věnce poslal Jihočeský kraj, město Milevsko, Svazek obcí Milevska, 1. základní škola, kterou navštěvoval, a mnoho mnoho dalších. Na jedné ze stuh byl nápis, který mluvil snad všem přítomným z duše: Máme tě v srdci napořád… Mezi smutečními hosty byli náměstek hejtmana Pavel Hroch, starosta Ivan Radosta, místostarosta Michal Horek, kolegové z firmy Stihl, ze sportu, z dětství, z města, z rodného Oseku. 

Rodina po obřadu v bazilice odjela na hřbitov ke kostelíku svatého Jana v Květově, kde byl Martin Komárek pohřben.