Zásoby se dělaly už v únoru

„Byla jsem počátkem roku ze zpráv z Číny nervózní, takže jsme se už v polovině února v nemocnici zásobili ochrannými prostředky. Původně jsem si myslela, že po výskytu SARS a prasečí chřipky už mě až do důchodu nic vážného nepotká. Při prasečí chřipce se zpracovaly pandemické plány, ale tehdy naštěstí u nás epidemie naplno nepropukla. Teď se ty plány hodily. Ke konci února jsem se vrátila z lyží v Rakousku a když jsem za pár dní uviděla zprávy z Itálie, šel mi mráz po zádech,“ říká primářka infekčního oddělení táborské nemocnice Jana Sysová.

„Čísla z Itálie byla strašlivá. Kdyby u nás lidé onemocněli ve stejném poměru jako v Lombardii, bylo by tu ve stotisícovém okrese 40 tisíc nemocných a pro 10 procent z nich bychom potřebovali plicní ventilaci. My jsme měli ventilátorů necelou dvacítku a i když jsme dalších dvanáct kusů hned zpočátku epidemie objednali, přístroje mají své výrobní lhůty a nejsou obratem k mání. A to nemluvím o tom, že jeden stojí 283 tisíc,“ zmiňuje ředitel nemocnice Ivo Houška.

Nemocnice v Táboře a v Českých Budějovicích se ukázaly v krizi jako nejlépe předzásobené. Jenže už po čtrnácti dnech od vypuknutí epidemie se téměř všechny zásoby spotřebovaly.

Všechno bylo rázem jinak

„Já jsem se stáhl do pozadí, pandemický tým řídila paní primářka Sysová. Musím říct, že jsme uvnitř nemocnice přijímali opatření s týdenním předstihem, než je vyhlašovala vláda,“ zmínil ředitel Houška. „Byly možné dva modely – buď si každé oddělení vytvoří své vlastní izolační kapacity nebo se pro potřebnou izolaci pacientů s příznaky vyčlení část nemocnice. K tomu jsme se přiklonili my. V jednu chvíli nám chybělo 133 zaměstnanců z tisíce lidí, kteří tu pracují. Někteří zůstali doma na ošetřování člena rodiny. Někdy i proto, že starší rodiče maminkám odmítli v obavách hlídat děti. Někteří další zaměstnanci byli na neschopence. Zajímavé je, že nejméně chybělo lékařů. Za celou dobu jen dva. Situaci jsme ale personálně zvládli, protože nemocnice současně omezila svůj provoz a tím pracovníci utlumených pracovišť, jako třeba sálové nebo rehabilitační sestry, přešly na pomoc tam, kde to bylo potřeba,“ popisuje ředitel nemocnice.

Nemocnice ze dne na den zrušila lidem již naplánované operace a zcela se uzavřela. Pod kontrolou byly vstupy, výtahy, vznikaly nové dělící příčky, lidé z různých pracovišť se nestýkali. Hermeticky se uzavřelo oddělení následné péče, kde se předpokládali nejvíc ohrožení pacienti. Tamější rehabilitační sestry pracovaly pouze pro ně, všichni z tohoto oddělení byli vyzváni, aby chodili pouze z práce domů a vyhýbali se kontaktům, od nichž by mohli přenést nákazu na oddělení. A skutečně se podařilo oddělení od nákazy ochránit.

Velký význam roušek

Problém vznikl se zásobováním materiálem a ochrannými pomůckami. „My jinak máme bezeskladové hospodářství. Za této situace ale firmy odmítly zavážet nám přímo na jednotlivá oddělení, takže jsme bleskově museli zřídit centrální sklad, který řešil dodávky na jednotlivá oddělení. Hygienička naší nemocnice Radka Plachá tu pomalu bydlela. Jejím úkolem bylo vytipovat rizikovost jednotlivých oddělení a rozhodnout, jaké se kam mají distribuovat pomůcky. Pochopitelně, že všichni měli strach a chtěli trojkové respirátory. K tomu Světová zdravotnická organizace WHO měnila postupně názory na situaci a během tří dnů přišly i tři různé pokyny,“ pokračuje ředitel.

„Ukázalo se, že běžná rouška hraje velikou roli a už nám zdravotníkům nejspíš zůstane. Respirátory se dávaly na jednotky intenzivní péče, tam, kde byli pacienti na ventilaci a podobně,“ zmiňuje primářka Sysová. „Naše vytvořené zásoby ale během dvou týdnů docházely a museli jsme čekat, co nám přidělí z kraje. Málokdo si umí představit, jaká to byla úleva, když jsme jeli na budějovické letiště, kde přistál nějaký ten letoun Ruslan s pomůckami. Opravdu nám vadí, když se teď tyto nákupy ochranných pomůcek bagatelizují nebo se na nich hledají mouchy. My jsme byli šťastní, že je máme,“ dodává ředitel.

„Museli jsme postupovat tak, jakoby každý pacient i každý kolega byl potenciálně nemocný Covidem-19. A přitom se lidé za pochodu učili nové věci. Rehabilitační sestry šly třeba na infekční oddělení, dělaly jiné úkony, než byly zvyklé. I navlékání ochranného obleku jsme se museli naučit a hlavně pak jeho bezpečné svlékání, protože už se objevily nákazy zdravotníků z infikovaných oděvů, vzniklých při jejich svlékání,“ popisuje František Černý, který pracuje jako vrchní sestra ARO.

Hlásili se studenti i důchodci

Hlavní sestra nemocnice Dana Podholová ocenila pomoc studentů medicíny, zdravotnické školy, ale i nezdravotníků, kteří se přihlásili jako dobrovolníci. Třeba studenti zemědělské školy a další. Celkem pracovalo v nemocnici kolem pětadvaceti dobrovolníků.

„Paní učitelky ze zdrávky a ze základní školy tu vytvořily dětskou skupinu pro děti zaměstnanců. Děti nejen hlídaly, když byli rodiče ve službě, ale pomáhaly jim i s úkoly. Volala nám dokonce jedna paní učitelka a nabízela, že by chodila na noční. Někteří lidé prokazovali neuvěřitelnou obětavost. Vzpomínám si na důchodce, který se ozval, že je sice po operaci krčku a hůř chodí, ale nějakou práci by zastal. Nakonec jsme jeho nabídku nepřijali, protože jsme pána nechtěli ohrozit, ale tyhle reakce nás v těch těžkých chvílích posilovaly,“ říká Dana Podholová. Dokonce i lékař, který už je přes dvacet let v penzi, se hlásil se do služby. Stejně tak patří do věkově ohrožené skupiny závodní lékař nemocnice, který odmítl zůstat doma a zvládl navíc všechna vstupní a výstupní vyšetření dobrovolníků. „Pomáhaly nám firmy i město, lidé nám nosili podomácku ušité roušky, a když se nedaly využít přímo v provozu, mohli jsme je dávat pacientům, kteří opouštěli nemocnici nebo našim zaměstnancům pro využití doma. Všem moc děkujeme,“ dodává ředitel.

V odběrovém stanu a v třídícím centru, které bylo vzápětí zřízeno, aby se v nemocnici nepotkávali lidé s podezřením na nákazu s těmi ostatními, pracovaly studentky medicíny Marie Pechová a Karla Soldátová. „Já jsem to brala tak, že konečně můžu někde opravdu pomoct. Ale spousta spolužáků zůstala doma a neangažovala se. Z naší školy se zapojilo 25 procent studentů,“ říká Marie Pechová, která studuje na 1. lékařské fakultě v Praze. „Pražské nemocnice byly dostatečně pokryté studenty z Prahy a Slováky, kteří v Praze studují a nemohli po uzavření hranic domů. Proto jsem se ozvala táborské nemocnici. Napřed jsem tři dny pracovala na plicním oddělení, pak mě přidělili do odběrového stanu u nemocnice,“ pokračuje studentka.

Marii Pechové neuniklo, že jak ze společnosti mizí strach, mění se i chování lidí, kteří přicházejí do stanu na odběry. „Ze začátku se lidé hodně báli. Byli pokorní a někteří se snažili za každou cenu dostat na vyšetření. To se poznalo, když vyjmenovali přesně všechny příznaky, jak byly popsané na internetu. Postupně se ale ukázalo, že pacient nemusí mít teplotu, nemusí mít respirační potíže, příznaky mohou být různé. Hodně nám pomáhali i strážníci městské policie, kteří organizovali příjezd aut lidí indikovaných k odběrům. Teď chodí vedle indikovaných pacientů s podezřením i pendleři a samoplátci a někteří už dokáží být i nepříjemní,“ říká medička. Dlouho si bude pamatovat pendlera, který si napřed nechal podrobně vysvětlit, jak bude vyšetření probíhat, chvíli diskutoval, že stěr štětičkou z nosu nezvládne a pak skutečně medičce prudce vyrazil štětičku z ruky, až odletěla ven ze stanu.

Pacienti s páskami

„V třídícím centru jsme každému změřili teplotu a ptali jsme se na příznaky. S čím do nemocnice pacienti jdou. Podle toho dostali pásku, podle jejíž barvy se pak po nemocnici pohybovali koridory, aby se pacienti s jinými potížemi nepotkali s těmi s podezřelými příznaky. Pásku dostávali i pacienti v záchrance. Záchranáři pak brzy dělali kus práce za nás, vyptali se pacienta v sanitce a když zastavili, tak hlásili – covidní anamnéza negativní,“ směje se sestřička Tereza Strelcová, která sloužila v třídícím centru. V nemocniční hale pak pracovali další dobrovolníci, kteří kontrolovali, zda lidé chodí správnými koridory a také rozestupy ve frontě u lékárny.

Podle zdravotníků se v naší republice podařilo virus udržet pod kontrolou rychle nastavenými opatřeními a zodpovědností lidí. I když bezohlední jedinci se také našli. Objevily se případy, kdy se lidé rozhodli využít čas v karanténě k návštěvě zubaře nebo gynekologa.

Dva nemocní – pacientka a lékař

Za dva měsíce od vypuknutí epidemie měli v táborské nemocnici jednu nemocnou pacientku a jednoho nakaženého lékaře. Původně byli nahlášeni tři nakažení, ale jak u pacientky z oddělení následné péče, tak u pacienta z ARO, který byl testován před přeložením do Sedlčan, se kontrolním testem ukázalo, že šlo o takzvanou falešnou pozitivitu. Naštěstí. Mezitím už se ale v nemocnici přijímala opatření, zmobilizovali se zaměstnanci a otestovali všichni, kdo přišli s těmito pacienty do kontaktu. „Právě tím jsme objevili jednoho nakaženého lékaře, který tu týden ordinoval a vůbec o své nemoci nevěděl. Poctivě dodržoval všechno, co jsme si stanovili, nosil roušku, takže všichni v jeho okolí zůstali zdraví a on je chudák pozitivní doteď,“ zmínila primářka Jana Sysová. Z 19 od začátku nakažených z okresu Tábor jich zůstává pozitivních pět. Naštěstí u většiny měla nemoc lehký průběh a kromě jedné pacientky se všichni léčili doma. Nemocní pacienti byli převáženi na infekční oddělení do budějovické nemocnice. Dva se obratem vrátili zpět, když se nákaza kontrolním testem nepotvrdila.

„Největší panika vypukla proto, že na Covid-19 není lék. Za rok snad budeme vědět hodně o tom, jak se tento virus chová,“ říká Jana Sysová. Samozřejmě i táborským lékařům vrtalo hlavou, jestli tu koronavirus nebyl už dříve. „Byli tu pacienti, kteří měli v lednu a únoru hodně těžký průběh chřipky. Kolegové už byli natěšení, že by v tom případě už byli promoření. Testovali se i obvodní lékaři s těžkými chřipkami. Koronavir se ale u nikoho z nich neprokázal,“ dodává lékařka.

První linie obstála

Primářka infekčního oddělení ohlédnutí za hektickými dvěma měsíci uzavřela slovy: „Přála bych si, abychom si z této situace všichni vzali ponaučení a zůstali jsme obezřetní. Lidé v nemocnici dobře spolupracovali a věřím, že kdyby se tu objevil scénář, jaký zažila Itálie nebo Francie, tak by všichni vedle sebe svorně fungovali, emoce a strach by šly stranou a každý by dělal to, k čemu tady je. Je to naše práce, a i když si samozřejmě přeji, aby už nepřišla další hrůza, vyloučit se to nedá. Tento virus tady s námi zůstane a věřím, že když se objeví nějaká ohniska, tak to zvládneme.“

„Já bych chtěl vyjádřit obrovské poděkování všem našim zaměstnancům a pomocníkům. I všem dárcům. Právě teď jsme dostali od Agrární komory v Táboře velký dar. Ze sbírky, kterou uspořádali, nám zaplatí jeden plicní ventilátor v hodnotě 283 tisíc korun,“ řekl závěrem ředitel Ivo Houška. Počet plicních ventilátorů se v táborské nemocnici očekávanou dodávkou nových přístrojů vyšplhá ke třicítce. A přáním všech je, aby nenastala situace, kdy budou naráz v permanenci a nebudou stačit pro všechny potřebné, tak jak to zažívali italští zdravotníci.