S autem vyjíždí jen jednou za rok, a to právě na volyňský sraz veteránů. „Ujedu s ním maximálně 200 kilometrů za rok. Garážuju ho v kočárovně – pocházím ze selské rodiny ze statku, kde dnes žije bratr. Je tam trvalá teplota, v zimě cca nula, v létě 18 stupňů Celsia,“ přiblížil. Motor podle něj při provozu na rovinách v nížinách funguje dobře. „Auto pluje jako parník, jede se s ním hezky. Ovšem jezdím s ním také na Šumavě, takže musím přejíždět i kopce. Mnohdy tedy musím řadit dvojku i jedničku. Řadí se s meziplynem a stalo se mi, že motor v kopci zhasl. To je jeden problém výkonu,“ přiblížil nedokonalost.

Dalším problémem jsou kapalinové brzdy. „Pohotovostní váha auta je 1700 kilogramů a účinek brzd není takový, na jaký jsme zvyklí dnes. Šlápnu na brzdu a nic se prakticky neděje. Musím proto daleko dopředu sledovat, co se v provozu děje a předvídat,“ dodal Zdeněk Václavík.

Auto koupil v Protivíně v roce 1987, kdy bylo ve stavu před renovací. Zaparkované bylo ve stodole, v jejíž střeše byla díra a na vůz pršelo a padaly úlomky tašek. Takže střecha auta byla zlikvidovaná. Cena byla 25 tisíc československých korun. „To na mě bylo hodně peněz. Měl jsem mladou rodinu a peníze žádné. Ale auto mi padlo do oka. Nakonec jsem sehnal dva sponzory a po čase jsem ho koupil. Při cestě domů jsem poprvé pocítil malou účinnost brzd,“ popsal nadšený veteránista.

Celkem má ve své sbírce 25 motocyklů a k tomu tříkolový velorex, Ford Cortina z roku 1968 a ještě dvě Tatry 57. „Ty nejsou zrestaurované, na těch pracuju. Alfu bych chtěl předat jednomu synovi a druhému Tatru,“ nastínil Zdeněk Václavík.