Zvony, které nechtěly poslouchat

Jedna z lnářských pověstí se týká kostela svatého Mikuláše. Podle starého vyprávění měl být původně kostelem helvítským. Když pak hrabě Černín založil ve Lnářích augustiniánský klášter, ukázalo se údajně, že pro nový svatostánek byly pořízeny příliš malé zvony. Rozhodnutí proto padlo na zvony z původní modlitebny.

Jenže ty se se změnou smířit nechtěly. Dvakrát je lidé přestěhovali a dvakrát se měly během noci samy vrátit zpět na své staré místo. Teprve napotřetí jim byl uspořádán slavnostní obřad a do nové zvonice byly vytaženy na hedvábných provazech. Pak už podle pověsti zůstaly tam, kam je lidé chtěli dostat. Vyprávění bylo zachyceno už roku 1859 v časopise Poutník od Otavy.

Rybníkářský orloj měl 365 rybníků

Lnáře byly po staletí spojeny s rybníkářstvím a právě z něj vychází velmi krátká, ale působivá pověst O rybníkářském orloji. Podle ní patřilo k lnářskému panství kdysi přesně 365 rybníků – tedy stejně jako dní v běžném roce. A když přišel rok přestupný, měl být napuštěn ještě jeden další.

Pověst tak vytvořila jednoduché spojení mezi krajinou a kalendářem. Každý rybník představoval jeden den a v přestupném roce se počet zvýšil na 366. Sbírka Dědictví Šumavy ji uvádí podle místopisného atlasu Milana Myslivečka.

Samotné spojení Lnář s rybníkářstvím přitom není jen legendou. Obec byla rybníkářstvím skutečně známá a také dnes zdejší zámek připomíná tuto část historie expozicí věnovanou rybníkářské minulosti.

Správce dostal po smrti ohnivou hlavu

Mnohem temnější je příběh o ohnivém jezdci. Vypráví o zlém správci lnářského panství, který měl poddané utiskovat a především si přisvojovat jejich pole. Když se mu některé zalíbilo, údajně jednoduše posunul mezník a jeho majiteli vyhrožoval.

Lidé se ho báli a za života se spravedlnosti nedovolali. Pověst jim ji proto dopřála alespoň po jeho smrti. Správce neměl v hrobě najít klid a za trest prý v noci projížděl okolím s ohnivou hlavou. Pokud cestou někoho potkal, musel sesednout z koně a hluboce se mu poklonit. Teprve potom zjevení zmizelo. Příběh zachycuje také Majerova historie Lnář z roku 1923.

Šibenice kazila výhled ze zámku

Jiná pověst je výrazně pozemštější. I lnářské panství mělo mít svou šibenici, na níž končili vrazi a lapkové. Stála však na místě, odkud byla údajně dobře vidět ze zámeckých oken.

To se nelíbilo hraběnce z Kolowrat, která pohled na popravené nesnášela. Podle pověsti proto tak dlouho naléhala na svého manžela, až nechal šibenici přemístit tam, kde už ze zámku vidět nebyla. Příběh zachytila Milada Cihlová v publikaci Naše Kocelovice.

Ani čtvrtá lípa neměla šanci

Kostela Nejsvětější Trojice se týká také pověst o třech lnářských lípách. Místní podle ní věřili, že právě počet tří stromů odkazuje na zasvěcení kostela Nejsvětější Trojici.

Panstvo se prý opakovaně snažilo kvůli souměrnosti vysadit ještě čtvrtou lípu. Strom však pokaždé brzy uschl. Tři staré lípy tak podle vyprávění nedovolily, aby jejich počet někdo změnil. Také tuto pověst uvádí Augustin Majer ve své historii Lnář.

O osídlení kláštera měl rozhodnout los

Pověst obestírá dokonce samotné založení lnářského kláštera. Hrabě Tomáš Zacheus Černín měl plnit poslední vůli svého otce a rozhodoval se, který řeholní řád na panství povolat. Jména řádů proto nechal napsat na lístky a jeho manželka Terezie jeden vytáhla.

Padli bosí augustiniáni. Hraběnce se ale výsledek nezamlouval, takže se losovalo znovu. Výsledek byl stejný. Když stejné jméno vyšlo i potřetí, nebylo podle pověsti pochyb, že jde o Boží vůli. Ve skutečnosti Tomáš Zacheus Černín klášter bosých augustiniánů při kostele Nejsvětější Trojice založil roku 1684 a stavba kláštera začala o rok později.

Lnářské pověsti jsou směsí skutečných míst, historických osobností a fantazie. A právě proto mají své kouzlo dodnes.