Některé prastaré tradice zanikají a nikomu to nevadí. Například o první postní neděli dnes málokdo rozvěšuje po zahradě preclíky. Stejně tak se o týden později ženy rituálně nepřevlékají do černé a nesmýčí domy od sklepa po půdu, zatímco muži mají mezitím rokovat o plánu zemědělských prací a osvěžovat se při té lopotě řídkým pivem. Jiné původně pohanské jarní zvyky se dodržují všude, jako masopust a pomlázka, bohužel ten skoro nejbarvitější mnohde vymizel.

„Ani v Lomnici to nebyla tradice. Je to město a takové tradice se udržují spíš na vesnicích,“ říká houslistka a také vedoucí souboru Javor Marcela Božovská. „Když jsme ale jako soubor začali v Lomnici působit, vymýšleli jsme akce, kterými bychom mohli zakotvit. V roce 2007 jsme začali s vynášením Smrtky.“

O vynášení smrtky v Lomnici nad Lužnicí se zmiňuje přehled dětských zvyků Jihočeského folklórního sdružení. „Javoráček čerpal inspiraci z nedaleké obce Frahelž,“ uvádí a dodává, že původně zde šlo o dívčí obchůzku. Když ale dnes v Lomnici zazní „smrt jede po vodě, nové léto k nám jede,“ figurínu ponese kluk. Až u vody ji předá dívkám.

Docela se pronese

V Lomnici se drží historických zápisů a dodržují nejtradičnější regionální obyčeje. Zaprvé vynášejí Smrtku, i když jinde může nést jméno Morana, Mařena, Marzena, Smrtholka, anebo i Morc a Morák, podle toho, na které pohlaví mají v té či oné vsi spadeno víc. Někde chodívají chlapci se

Smrťákem a děvčata s Morenou, ale v Lomnici ctí nejtypičtější české jméno a průběh. O páté postní neděli, takzvané Smrtné, i letos odnesly symbol zimy a končícího přírodního cyklu k vodě děti. k„Není u nás zvykem Smrtku spálit,“ říká Marcela Božovská. „Jako každý rok si dnes děti samy Smrtku na dřevěném kříži, oblečenou má starou sukni, starou halenu a šátek. Hlava i ruce jsou z proutí a vymyšlené co nejjednodušeji, aby figurínu mohli odstrojit před samotným vhozením do Zlaté stoky a po proudu odplavalo jen tělo.“

„O to, kdo ponese Smrtku, nebývají zvláštní boje. Střídají se nejsilnější, nejstatnější děti z Javoráčku, protože jdeme přes druhé náměstí Palackého až ke Zlaté stoce a Smrtka se docela pronese,“ poznamenává Marcela Božovská.

Vynášení je vyvrcholením příjemného větrného jarního odpoledne, jehož náladu obstarala kapela a sbor souboru Javor, než nastoupil s tanečně pěveckým vystoupením Javoráček v blatských krojích. Některé jeho členky a někteří členové ještě zdaleka nedorostli do školních lavic a posléze mají co dělat, aby při průvodu městem stačili svým o něco dospělejším kolegům v čele.

Některé související a poněkud temnější obyčeje v Lomnici nepraktikují. Bývalo například zvykem obléci figurínu alespoň do jedné části oděvu, který patřil poslední zemřelé osobě v obci. Také pálení před utopením zahrnovalo hlubší význam: spálená Smrtka už se prý nemohla vrátit a přinášet do vsi bídu a neštěstí.

Na mostku přes slavnou Zlatou stoku se čelo průvodu zarazí. „Dnes je málo vody. Aby vůbec plavala.“ Ani odstrojené se Smrtce moc nechce, jenže voda je nakonec nemilosrdná. Dívky se tím ostatně dvakrát netrápí, už ji vyměnili za takzvané líto, v lomnické verzi je představují zdobené mladé ratolesti, a svižně se vracejí k náměstí. Přinášejí tak sousedům zprávu, že jaro je tu, a jim samotným začíná rušná sezóna.

Hudba a tanec v barvě luk a polí

Když folklórní soubor Javor loni slavil v třeboňském divadle 35 let, řada diváků ocenila úroveň, kterou by očekávali od profesionálů. Právě tak se muzikanti u zpěváci představili i během nedělního sousedského odpoledne. Javor založilo v letech 1989 až 1990 několik rodin, které byly původně

členy Blaťáckého souboru v Ševětíně. „Náš základ je v kultuře blatské krajiny, patří k němu i dudácká muzika a snažíme se, aby se taneční i hudební obsah vázal k našemu regionu,“ říká Marcela Božovská. „Je to spojené s blaťáckým krojem. Tyto kroje jsou bohatě vyšívané a měly by být odrazem naší krajiny. Odrážejí barvy luk a polí, barvy výšivek se pohybují od okrové přes žlutou, pískovou až po karmínovou. V klasické základní bavlněné výšivce by se neměly objevovat modrá a zelená,“ vysvětluje vedoucí souboru.

Ne děti, které nerozlučně patří k tradiční verzi vynášení Smrtky, má Javor štěstí. I když, jak Marcela Božovská vzpomíná, „trvalo několik let než jsme v Lomnici získali místní děti, protože folklór pro ně byl úplně cizí. Chytly se ale díky tomu, že naše děti, tedy děti z rodin, které působily v souboru, měly kamarády a ti byli zvědaví, co vlastně dělají.“ Dnes v Javoráčku účinkuje třicet dětí od tří let, některé dojíždějí i ze Štěpánovic nebo z Českých Budějovic. Stejně jako dospělá část souboru zkoušejí každý týden a stejně jako dospělí jezdí mnozí vystupovat i do zahraničí. Javor se představil ve Francii nebo v Itálii. „Ale nemáme cíle dostat se na známé světové festivaly,“ podotýká vedoucí souboru, „pro nás jsou nejzajímavější přátelské návštěvy, i když i ty bývají někdy spojené i s festivalem. Nejčastěji jezdíme do Bavorska do Diessenu.“

Loni absolvovali přes dvacet vystoupení, v letošním roce se lze s Javorem potěšit například už příští týden, 28. března na předvelikonoční akci v Mokrém u Českých Budějovic. Není to zápřah pouze z hlediska času. „Podporuje nás sice město i kraj, ale folklór nepatří k bohatě sponzorovaným aktivitám. Většinou se sponzorujeme sami navzájem. Je to náročné. “ Jak náročné? Pro představu: jenom vyšívaná zástěra blatského kroje přijde na dvacet tisíc.