Kterého titulu si ceníte nejvíce?

Všechny tituly jsou pro mě cenné. Ale asi nejvíce mi hřeje u srdce ten první. Z pozice outsidera, u kterého se čekaly nižší příčky, jsme se dostaly na vrchol.

Nezevšedněl vám pocit vítězství?

Musím se přiznat, že trochu ano. Samozřejmě žádný titul nebylo lehké vybojovat. Ale člověk si na vítězství po nějaké době zvykne, je důležité neusnout na vavřínech.

Vzpomenete si na nějaké oslavy, které byly opravdu velkolepé a vynikaly nad ostatními?

První oslava byla cestou z Hradce Králové v minibusu, během níž jsme našeho trenéra, coby řidiče, nutily cestou zastavit na každé benzince pro osvěžení.

Jste držitelkou českého rekordu v počtu získaných republikových titulů… Najde se něco, v čem jste ještě nejlepší?

Nenapadá mě žádná činnost, která by byla hodna tohohle úspěchu.

Je něco, co vám naopak nejde?

Toho je hodně. Poslední dobou s mamkou občas pinkáme tenis. Ten mi opravdu nejde, ale ten pocit, když se trefím do míčku, je k nezaplacení.

Plánujete počet titulů zakulatit na dvacítku?

Toho se doufám už ujme mladší generace, zatím se do pólistického důchodu nechystám. Ale na tu dvacítku to nevidím.

Řešíte doma se svojí matkou, která je zároveň vaší trenérkou, vodní pólo často? Jak to vůbec klape?

Někdy mi přijde, že se nebavíme o ničem jiném. Naštěstí jsou prázdniny, tak mám momentálně od póla chvilku klid.

Máte mezi pólistkami nějaké kamarádky, s nimiž se stýkáte i mimo bazén?

Za ta léta jsem si tam našla kamarádky na celý život. Společně zážitky, od malička každý den spolu. Tam vzniká to nejhlubší přátelství.

A chodila jste někdy s vodním pólistou?

Když se pohybujete od malička kolem bazénu, vznikne mnoho přátelství, nejen mezi holkama. Už jsem navštívila pár pólistickych svateb a viděla pár pólistickych dětí.

Pracujete jako zdravotní sestra. Jak se vaše práce změnila v době koronaviru?

V podstatě se snažíme pracovat stejně jako v době předkoronavirové, jen musíme dodržovat nemálo opatření, hlavně hygienických. Nejvíce omezující je neustálé nošení roušek.