Vzpomínáte si ještě, jak jste tehdy prožívali finálovou sérii s David Servisem?
Abych řekl pravdu, tak si to už po těch letech tolik nepamatuji. U nich jsme vysoko prohráli, doma jsme odehráli celkem vyrovnaný zápas, přišlo hodně lidí a bylo to fajn, i když jsme nakonec padli ve dvou utkáních. Pro nás tenkrát bylo úspěchem, že jsme se vůbec dostali do finále. David Servis měl velmi silný tým, byli tam kluci jako Nedorost a další, měli ambici postoupit výš, takže to bylo nad naše síly. Na víc už jsme neměli, kvalita byla na jejich straně a dosáhli jsme na svůj limit.

Přesně jak říkáte, už jen postup do finále byl tehdy velkým úspěchem…
Myslím si, že ano, protože od té doby se k tomu v Milevsku ani nepřiblížili. Takhle s odstupem času to byl obrovský úspěch, pro nás také navíc strop, protože si myslím, že pokoušet se dál o druhou ligu by stejně ani nemělo smysl.

Jak vzpomínáte na milevský hokej?
Nedám na něj dopustit. Ale abych řekl pravdu, tak teď už kluky nesleduji. Rozhodli jsme se s rodinou před lety odstěhovat do Plzně a ještě před mým odchodem se událo pár věcí, když jsem v klubu trénoval děti. Skončili jsme v mé poslední sezoně druzí v Jihočeském kraji se staršími žáky. Jsou to dva roky a za tu dobu mi ještě nikdo nezavolal a neřekl ani dík, i když jsme to uhráli doslova s deseti kluky a podle mého to byla výborná sezona. Tehdy ale všichni probírali jen mladší žáky, kteří svou soutěž vyhráli a na kluky se úplně zapomnělo. Přiznám se, že to pro mě byl poslední hřebíček do rakve, když jsem si dělal o určitých lidech v Milevsku svůj úsudek.

Hraní na Plzeňsku už vás vůbec neláká?
Ani trochu. Skončil jsem zhruba před těmi pěti lety v Milevsku, pak jsem hrál pár zápasů ještě za Božetice, ale bez tréninku hokej hrát nejde. Tehdy mě úplně přestal bavit, neměl jsem z něj radost, a když jsem se ráno podíval na hodinky, často už jsem si říkal, kdy budu muset jít na trénink nebo na zápas. To, co jsem miloval celý život, mi bylo postupem času na obtíž. Chuť byla pryč.

Ale naopak se zdá, že jste se našel v trenéřině. Je to tak?
Dá se říct, že jsem u Wolves skutečně chytil druhý dech. Na hokej jsem měl od začátku svůj vlastní pohled, nyní se ukazuje, že byl celkem dobrý, ale v Milevsku těžko realizovatelný. Dostal jsem se do jedné z nejlepších mládežnických organizací v republice, vyhráli jsme i celoevropské ocenění za práci s mládeží. Takže ano, našel jsem se v tom a trénování mě teď opravdu baví. Dostal jsem se pod ruce Petra Jonáka, což je velký odborník, který byl léta v Americe a ten klub je jeho. Šance si opravdu vážím a posouvám se dál. Jezdíme na spousty turnajů, zrovna teď se vracíme z Polska, kam jezdíme každý měsíc na pár dní trénovat i hrát turnaje. Takový zápřah máme možná jediní v republice, ale šrouby se zase utahují i jinde, jsou různá omezení, tak uvidíme, kam se to vyvine.

Máte ambice posunout se i do většího klubu?
Momentálně určitě ne, protože smýšlení ve Wolves a náhled na práci s mládeží mi naprosto vyhovuje. Navíc v této době nikdo nevíme, co bude dál. Nehledě na to, že se mi za měsíc narodí druhý syn, takže budu chtít být co nejvíce doma s rodinou. Nikdy neříkej nikdy, ale teď jsem ve Wolves maximálně spokojený. Děláme hokej s vášní na 110 procent a ta dřina nese výsledky.