Ježíšek v předstihu

Touha potvrdit historické záznamy o zlatonosné Lužnici ale Jiřího Šindeláře neopustila, a tak se na sociálních sítích objevil koncem letošního listopadu zajímavý status: „Ježíšek u nás letos chodil s měsíčním předstihem. Již několik let pracujeme cíleně na potvrzování správnosti historických záznamů o středověké těžbě zlata v Táboře a nejbližším okolí. Při prospekci jsme našli nejen zlato, ale i zaniklý a dávno zapomenutý zlatý důl.“ To píše Jiří Šindelář za přátele z občanského sdružení Naše historie. A pokračuje: „Našli jsme kousky hrubého zlata z tohoto dolu. Největší z nich jsou půlcentimetrové. Tím je dopsána poslední kapitola našeho příběhu o pátrání po táborském zlatě.“ Samozřejmě nechce prozradit přesnou lokaci nově objeveného zlatodolu, obává se, že by mohla tato informace vyvolat zlatou horečku. Upřesňuje jen, že se nachází ve vzdálenosti do deseti kilometrů od Tábora.

Cesta k objevu zlatonosného dolu je lemována mnohaletým úsilím, studováním pramenů, řadou logických závěrů a předpokladů, které jsou dány znalostí základů ložiskové i regionální geologie. A v neposlední řadě také jistou dávkou štěstí.

Zlato je tam, kde si ho najdeš. Tak zní oblíbený bonmot zlatokopů. O tom, že v Lužnici bylo zlato, se přesvědčil Jiří Šindelář při rekonstrukci kanalizace v jedné z ulic Sezimova Ústí. Při archeologickém průzkumu v roce 2014 zjistil, že Lužnice v minulosti tekla jiným korytem a domy i ulice leží na jejích tehdejších náplavách, čtyři až pět metrů pod současným povrchem. Nejprve s kolegy odebrali vzorky před historickými hradbami města a zjistili obsah zlata srovnatelný třeba se zlatonosnou Otavou. Stejně tak jako posléze v současné zástavbě města. „Když jsem obsah zlata ve vzorcích spočítal, došel jsem k závěru, že lidé v jedné ulici ve starém Sezimáku sedí na zlatém pokladu v hodnotě nějakých 25 milionů korun,“ tvrdí Šindelář. Není to ovšem podle něj žádný Klondike. Zlatinky odsud jsou v řádu desetin milimetrů, vzácně milimetr. Důležité však je, že se tím definitivně potvrdily historické zprávy o výskytu zlata na Lužnici.

Dva druhy zlata

Nález prvního zlata ve starých říčních usazeninách byl pouze počátečním impulzem k dalšímu hledání a průzkumu. Začalo hledání zdroje, tedy místa nebo míst, odkud se zlato v původním korytu Lužnice vzalo. Každou volnou chvíli tak členové organizace Naše historie trávili studiem starých kronik, geologických map a v terénu. „Začali jsme řešit systematický geologický a historický výzkum, studovali jsme morfologii zlatinek a postupně zjistili, co je zdrojem zlata a hlavně, jak daleko takový zdroj může být. To všechno se dá dnes za pomoci moderních metod zjistit,“ připomíná Šindelář. „Zaujalo nás, že v různých hloubkách uloženin řeky je zlato ze dvou různých zdrojů, různého chemického složení. Jedno z nich bylo hodně opracované, tedy transportované z relativně větší vzdálenosti. U těchto vzorků jsme určili čistotu ryzího kovu 99 procent. V nejspodnějších vrstvách pak bylo nalezeno zlato v podobě přírodní slitiny zlata a stříbra, zvané elektrum, a přitom hodně ostrohranné. To ukazuje na fakt, že byl transport hodně krátký. Zdroj zlata musel být tedy velmi blízko,“ dedukoval Šindelář. Jeho závěry potvrdili také odborníci z Jihočeského muzea a České geologické služby, kteří konstatovali, že toto zlato pochází ze vzdálenosti kilometru či dvou.

Pro Jiřího Šindeláře a kolegy ze sdružení Naše historie nastalo několikaleté hledání zdroje lužnického zlata. Postupovali po všech přítocích Lužnice v regionu, a to se nakonec vyplatilo. Zjistili, že zlato se do Lužnice dostávalo a dodnes dostává přítoky ze všech světových stran, a že hned několik drobnějších vodotečí na Táborsku je dodnes zlatonosných. „Na rýžování zlata se ale dnes nedá zbohatnout. Ve finále se každému zájemci podaří vyrýžovat jen několik zlatých teček. Jsou jen opravdové výjimky, kdy se podaří získat nějaký větší kousek přírodního zlata,“ odrazuje zlatokopy Šindelář. Taková výjimka čekala i na odborníky z Naší historie. Ve vzdálenosti asi deset kilometrů od Tábora našli něco, co je překvapilo. Totiž pozůstatky starého zlatého dolu. Hlavní důl existoval podle Šindeláře bezpečně v předhusitském období a dnes je zasypán. V areálu středověkého dolu potom objevili nejen výsypky hlušiny, ale i partie natěžené a nezpracované rudy. Po zpracování rýžováním zde nalezli plíšky zlata a nugety o velikosti až půl centimetru. A to je podle něj nejkrásnější předvánoční dárek, který mohli dostat.

Proč se o zlatu nemluví?

„Za husitských válek byly všechny zlaté doly na Táborsku zničeny a zasypány. Takže existují jen zmínky o těžbě ve staletích předhusitských. Po husitských válkách nebyla těžba zlata obnovena, a tak se na ni a původní doly zkrátka zapomnělo. Včetně lokalit, kde je zřejmě zlato v určitém množství dodnes,“ usuzuje Šindelář. A není to určitě jen v místě, kde Naše historie objevila původní zlatý důl. Písemně podložené je třeba i v Ratibořských Horách, kde se těžilo hlavně stříbro a dodnes lze sestoupit do stříbrného dolu. Kromě stříbra zde bylo dolováním získáváno i určité množství zlata. Zprávy z poloviny 16. století potvrzují nejen množství vytěženého stříbra, ale také určitou menší část zlata odváděnou do královské pokladny. Obsahy zlata v bývalém důlním revíru Ratibořské Hory – Mladá Vožice jsou podle Šindeláře novým rýžováním prokázány i dnes.

K průmyslové těžbě zlata ovšem na Táborsku zřejmě vzhledem k jeho ne příliš velkému množství nedojde. „Pro nás je ale důležité, že se našimi nálezy z posledních let může uzavřít příběh táborského zlata. Po dlouhých staletích můžeme zprávy o jeho výskytu, které bagatelizovali i odborníci, potvrdit. Nejenže se zde zlato vyskytovalo, ale dokonce se v okolí také těžilo. To posune znalosti o historii regionu o hodný kus kupředu,“ hodnotí Jiří Šindelář. A v budoucnu? Na základě právě dokončeného výzkumu je exaktně prokázáno, že se v severní částí okresu Tábor dodnes nacházejí dosud neobjevená ložiska zlata. Minimálně v jednom případě to bude ložisko podobné s lokalitou Roudný na Vlašimsku, kde stál na začátku dvacátého století nejmodernější zlatodůl v Evropě.