Proč úzkorozchodná dráha zrovna v Blatné?

Mašinky jsem měl vždycky rád. Nikdy jsem nepřilnul k autům nebo motorkám, já měl vždycky rád vlaky. Začal jsem u malých modelů, bavily mě čím dál větší a užíval jsem si detaily. Stále jsem ale toužil po vlastní železnici. Parní lokomotiva se těžce vyrábí, ale motoráček zvládnete. To je jako stavět kůlnu nebo chatu. V místě mého bydliště jsme vyrobili železný rám, který jsme nákladním autem převezli do Blatné, kde jsem už měl položené koleje.

Jak se dnes shánějí koleje?

Zvolil jsem rozchod 600 milimetrů, který je standardní a byl dříve na drážkách, které jsou v zapomnění. Byl v kamenolomech, na pilách i v cihelnách. Koleje jsem si sehnal, přidal jsem pražce, štěrk a vytvořil se násep. Musel jsem mít i výhybku, ta dělá kolejiště tím, čím je. Postavil jsem si trať, depo, pak přišel na řadu motoráček, který jsem si přál od mládí. V důchodu se mi to podařilo – stavěl jsem ho tři roky a letos v červnu jsme pořádali první slavnostní představení. Přišlo hodně lidí, což mě překvapilo. Dělaly mi radost ohlasy veřejnosti. Původně to měla být stavba pro mou vlastní potěchu, ale ještě větší radost vám přinese, když uděláte šťastného někoho dalšího. Líbí se to hlavně zarytým mašinkářům nebo dětem. To je motor, který mě žene.

Podle jakého vzoru jste tvořil motoráček na svou úzkorozchodnou dráhu?

Tvořil jsem podle konkrétního úzkorozchodného vozu z roku 1939. Vůz, který jezdil například v Jindřichově Hradci nebo Podkarpatské Rusi, je dlouhý 17 metrů a má čtyři nápravy. Zabral by tu tedy celé kolejiště, proto jsem si ho vytvořil jen jako dvounápravový. Tvar a detaily jsou ale stejné. Kromě toho já pamatuji i motoráky, které tu jezdily v Blatné v době mého mládí. Jezdil jsem s nimi do školy a na výlety. Vzpomínám si na atmosféru ve vlaku, rád si vybavuji dobu, kdy jsme ve vlaku seděli na dřevěných lavicích a byla tam strašná legrace. Dojíždění vlakem jsem miloval.

Z Blatné tedy pocházíte?

Ano, žil jsem tu do 30 let. Pak jsem se přestěhoval do Plzně a pracoval jsem v závodě, kde se vyráběly elektrické lokomotivy. Podílel jsem se i na předměstských jednotkách a vagónech metra do různých měst.

Byla dřív vášeň pro vláčky a modely, nebo pracovní zařazení?

Nejdřív byla dětská vášeň. Dneska na nádražích není život, je tam pusto. Dřív se tam pořád něco dělo. Moc mě to bavilo. Proto jsem pak hledal zaměstnání u dráhy, ale nevyšlo to. V plzeňské Škodovce jsem byl ale vlakům blízko, dělal jsem konstruktéra a podílel se na výrobě.

V zahrádkářské kolonii jste se nakonec rozhodl postavit možná nejkratší železnici na světě…

Když v Blatenských listech psali o turistické trase, uvedli, že vede kolem možná nejkratší tratě v Evropě. Asi je to pravda, ale rád bych dráhu prodloužil. Zatím jde o uspokojení tužeb, ale každý člověk si přeje dojít dál a výš.

Počítáte s pravidelnými akcemi pro veřejnost?

Od června se konaly tři akce. Chtěli bychom přidat i setkání o vánočních svátcích, protože i na velké železnici se dělají vánoční jízdy. Rád budu zvát i kamarády, kteří mi pomáhají s organizací, starají se o dobrou atmosféru a pohoštění. Myslím, že jednou za dva měsíce se dají takové akce pořádat.