Jak kniha Z náčrtníku vzpomínek vznikala?

Otec sepsal v roce 1975 své vzpomínky a strašně moc si přál, abychom je vydali. Vždycky, když jsme mluvili o nějaké monografii, tak říkal, ať nejdřív uděláme vzpomínky. Pamatuju si, jak jeho poznámky ležely sepsané ve dvou sešitkách na skříni. Leželo to tam téměř dvacet let. Celé jsme to pak s otcem přečetli a on mi doplňoval věci, kterým jsem nerozuměla. Hlavně věcem, které se váží k hospodě. Nevěděla jsem třeba, co je to pinka. To je odměna pro stavěče kuželek. V hospodě měli kuželnu a otec tam stavěl kuželky. Pinkou si vydělal na fotoaparát a vybavení fotokomory. A začal fotit, protože focení ho hodně lákalo. A v nové knížce je plno fotografií z té doby. Ten fotoaparát ještě máme doma, je to starý měchový přístroj, který jezdí na kolejničkách. A dodnes funguje. Otec v knize vzpomíná na to, jak ho byli vybrat v obchodě a jak z toho ani nespal. Pinkou si také vydělal na kameru Pathé. Ta měla film s perforací středem. Měli jsme na to i promítačku, ale ta se nezachovala.

Karel Valter tedy nejdříve fotografoval?

On začínal jako muzikant. Hrál na klavír a na housle. Sestavil kvarteto, se kterým hráli po celém městě. V avantgardní umělecké skupině Linie pracoval v několika oborech, pořádal fotografické výstavy, zúčastňoval se přehlídek obrazů a k vernisážím připravoval muziku. Neustále se rozhodoval mezi hudbou a malováním. A zrovna v Linii pak přišel moment, kdy malování převážilo. A já si myslím, že se rozhodl dobře, protože byl rozený malíř. Emil Pitter, který byl vedoucí osobností Linie, ho na učiteláku učil kreslení. Otec byl velice slabý a nikdy od něj nedostal jedničku. O to víc se snažil. A Pitter bydlel nedaleko, občas se u nich v hospodě zastavil a tatínek mu ukázal své práce. On mu radil a povzbuzoval ho. Tak se tatínek houpal mezi muzikou, fotografováním a malováním. V Linii se setkal s lidmi, kteří ho ve fotografování hodně posunuli, například Josef Bartuška. Hodně ve fotografii používal stín, který tam vnášel další příběh. Nebo vytvářel dějové mozaiky, seskupení a kompozice. Pracoval i s pohybem a během práce kameru různě natáčel.A když se dostal do Velenic, tak začal víc malovat. Měli každou středu volno, protože se ve škole neučilo. A oni se s Bartuškou a básníkem Nouzou toulali po okolí. Tatínek si v přírodě dělal náčrtky a poznámky, potom je doma zpracoval a namaloval. Pak usoudil, že nemá dostatek znalostí a to co se naučil u Pittera, už mu nestačí. A začal se učit od dalších lidí z Linie, kteří měli větší zkušenosti. To byla pro něj nejlepší škola. Začal malovat, chodil malovat ven, maloval přímo v krajině, maloval i postavy. A začalo ho to strašně bavit. Muziku nikdy úplně neopustil, měl ji celý život rád a při malování si ji poslouchal často. Ale s fotografováním nakonec přestal. Neměl totiž už příložitost si fotografie sám vyvolávat…

…Budou mít vzpomínky Karla Valtera pokračování?

Připravujeme druhou knížku, ta se bude jmenovat Ostnaté vzpomínky. Navazuje na tuto první knihu, kterou tatínek ukončil slovy: „V květnu 1945 jsem se vrátil domů z koncentračních táborů – byl jsem jedním z těch, kterým se podařilo přežít. O tom ale povím jindy…“ Otec o době, kdy byl v koncentráku, nikdy nechtěl mluvit. Já jsem mu říkala, že by bylo dobré, aby to napsal a zachoval. On ale pořád nechtěl. Jednou jsem byla nemocná, po operaci páteře a nemohla jsem chodit. Tak jsem mu navrhla, aby mi to všechno navyprávěl. On se chvíli rozmýšlel a pak souhlasil. Každé ráno za mnou přišel a kousek těch příběhů mi namluvil na magnetofon. To bylo v roce 1995, takže je to s padesátiletým odstupem. K tomu máme na doplnění dopisy, které si psal z koncentráku s maminkou. Některé jsou i z věznění v Táboře, některé z Terezína, pár dopisů z Kladna a hodně jich je z Buchenwaldu. A hlavně v té knize budou nádherné obrázky, které maloval v koncentráku tužkou i pastelkami. Druhou knihu vydáme v příštím roce, potom si o ní zase můžeme popovídat.

Lucie Váchová

(Celý rozhovor si můžete přečíst v Týdeníku Táborsko z 6. listopadu.)