V jedné třídě se společně učí žáci několika ročníků prvního stupně základní školy. Malotřídky jsou prostě fenomén, který na vesnicích přežívá dodnes. Na Prachaticku už letos proběhly na některých školách zápisy do prvních tříd a ředitelé tak mají jasno o počtu budoucích prvňáčků.

Ve Strážném je ředitelkou školy a současně starostkou obce Jiřina Králíková. „Třídy jsou rozdělené podle počtu dětí. Momentálně jsou spolu žáci prvního a pátého ročníku a ve druhé třídě druhého a třetího. Letos nemáme žádného čtvrťáka,“ popisuje fungování místní malotřídky Králíková. Od nového školního roku tu do lavic usednou čtyři prvňáčci.

Další malotřídka funguje v Borových Ladech. „Máme zde 31 dětí rozdělených do dvou tříd. V jedné třídě jsou žáci prvního a druhého ročníku, kde je dvanáct dětí a druhou třídu společně sdílí žáci třetího až pátého ročníku, kde je dohromady 19 dětí,“ říká ředitelka Alena Braunová. Stejně jako ve Strážném i tady k zápisu, který se konal už 20. ledna, přišly čtyři děti.

Borová Lada mají přitom jedinou malotřídku na Prachaticku, která v posledních letech nemusela žádat o výjimku. Zhruba třetina dětí je místní, ostatní dojíždějí z okolních vesnic, jako jsou Filipova Huť, Modrava a další.

Podle školského zákona totiž musí mít škola minimálně 12 žáků v jedné třídě. Pokud tohoto počtu nedosáhne, žádá o výjimku. O tom, jestli ji škola dostane, pak rozhodují zastupitelé. Ti přitom musí počítat s tím, že část nákladů, především na platy zaměstnanců, půjde z obecního rozpočtu.

Důležitou roli hraje také systém označovaný jako PHmax (někdy PHAmax) vycházející z vládního nařízení. Tento systém určuje, kolik vyučovacích hodin je stát ochotný škole financovat. Pro malé školy s nízkým počtem žáků je to zásadní, právě tady se totiž často rozhoduje o tom, zda škola dokáže fungovat dál, nebo jestli bude její provoz pro obec příliš nákladný.

Samostatnost jako přirozená součást výuky

Obě ředitelky se shodují v tom, že výuka v malotřídce přináší řadu pozitiv. Starší žáci pomáhají mladším, učí se zodpovědnosti a spolupráci. Mladší děti naopak přirozeně přebírají pracovní návyky od starších spolužáků. Děti jsou vedeny k větší samostatnosti, protože učitel musí rozdělit svou pozornost mezi více skupin. V škole také panuje téměř rodinná atmosféra a individuálnější přístup je snazší.

Po ukončení pátého ročníku ale musí děti pokračovat na druhém stupni ve městech na tamních devítiletých základních školách. Nejčastěji dojíždějí do Volar, Vimperka či Prachatic. Nejlepší dopravní spojení je směrem na Vimperk, a proto většina dětí ze Strážného nastupuje do ZŠ TGM popřípadě ZŠ Smetanova ve Vimperku.

To však s sebou přináší řadu praktických obtíží. Děti musí vstávat velmi brzy, aby stihly spoj a čeká je přibližně půlhodinová cesta autobusem či vlakem. Zejména v zimních měsících může být doprava komplikována nepříznivým počasím nebo stavem silnic. Po příjezdu do města jsou navíc odkázány samy na sebe – musí dojít ze zastávky do školy a zároveň se vyrovnat s přechodem do většího kolektivu i s odlišným školním režimem.

I z těchto důvodů se v posledních letech objevuje další trend – někteří rodiče začínají své děti vozit do městských škol už od první třídy. Tento vývoj pak představuje jeden z faktorů, který postupně přispívá k úbytku žáků v místních malotřídkách.

Ty přitom nejsou jen místem výuky. V malých příhraničních obcích představují symbol stability a budoucnosti. Pokud by škola zanikla, obec by ztratila nejen vzdělávací instituci, ale i významný prvek společenského života.

Navzdory administrativním i finančním překážkám tak obce na Prachaticku své malotřídkové školy nadále udržují. Vědí totiž, že bez školy by se život na venkově vytrácel mnohem rychleji než jen s odchodem několika žáků do města.