Strakonická buňka ANO zaznamenala kolaps, ale podařilo se jí během pár měsíců vstát z mrtvých. Bylo to těžké?

Petr Sojka: Jednoduché to nebylo. Naštěstí zůstalo zdravé jádro naší buňky ve Strakonicích, a to pokračuje.

Kdo je pověřen vedením?

Petr Sojka: Já jsem předsedou místní organizace hnutí ANO, tedy ve Strakonicích, Marcela Vlčková je předsedkyní oblastní organizace, tedy pro celé Strakonicko. Místní organizace má momentálně deset členů. Tři zájemci na členství čekají na přijetí. Čekací doba je půl roku.

To znamená, že nemohu přijít a rovnou se stát členkou? Vy si lidi prověřujete?

Petr Sojka: V žádném případě. Není to o lustrování. Čekatelé normálně chodí na schůze, jsou úkolováni. Sledujeme tím, nakolik jsou ochotni pracovat. Během té šestiměsíční lhůty se mohou objektivně rozhodnout, jestli jim práce vyhovuje či nikoliv. Čekatel je po této době buď přijat nebo ne.

Marcela Vlčková: Těch šest měsíců je důležitých zejména pro čekatele. Mohou si vyzkoušet, jestli je zrovna tohle baví a jestli se tomu chtějí věnovat. Politika opravdu znamená hodně práce a dost starostí, chcete-li ji dělat poctivě. Každopádně jsme rádi za kvalitní lidi, kterým není osud Strakonic lhostejný. Moc si vážím například Karla Palivce, bývalého starosty v Předmíři, kde působil šestnáct let a který, nejen pro svou obec, udělal kus práce.

Jednou jste řekla, že politika je mnohé lidi sprosté slovo. Stále to trvá?

Marcela Vlčková: Bohužel ano. Za špatnou situaci v politice a za vnímání veřejnosti mohou sami politici, kteří se tu střídali v průběhu posledních let. A můžeme za to i my, občané, kteří jsme jim to dovolili. Troufám si říci, že už je čas na změnu, takhle už to dál nejde.

Co vám vadí?

Marcela Vlčková: Politici na nejvyšší úrovni řeší často sami sebe, nikoliv potřeby lidí. Zřejmě se to stane téměř každému, kdo je do vysoké politiky katapultován. Časem přestane mít přehled o realitě a svém původním poslání, totiž službě lidem. Všichni asi máme stejný pocit – před jakýmikoliv volbami se teprve začínají upínat na obyčejné lidi, ale po nich…

Jenže to si mohou právě ti obyčejní lidé říci i o vás.

Marcela Vlčková: Já vím. Jenže mám takovou osobní smůlu, že jsem workoholik a nikdy neodcházím od rozdělané práce. Podle toho si také vybírám spolupracovníky. Chceme se obklopit odborníky, profesionály, kteří mají selský rozum a dané problematice skutečně rozumí. A nemusí mít ani vysokou školu. Třeba v oboru školství si raději nechám poradit od kantora s třicetiletou praxí, než od úředníka ministerstva, který tabuli viděl naposledy na střední škole.

Naštvalo vás v poslední době nějaké rozhodnutí od stolu, které v praxi zapůsobilo jako absolutní nesmysl? Vzpomínám si třeba na návrh před několika lety, aby výuka ve školách začínala plošně v devět hodin. Tehdy to ředitelé škol z měst a vesnic odsoudili, protože by to v jejich podmínkách nebylo reálné.

Marcela Vlčková: Těch nesmyslů jsou stovky. Je to proto, že ti, co novinky vymýšlejí, nemají odbornost a neznají praxi. Já jsem si jako malá holka vždycky myslela, že ministr je ten největší odborník, který právě proto může na ministerské židli sedět. Každý ministr by tedy měl být v daném rezortu zdatný. Člověk, který celý život pracuje v zemědělství, jistě bude vědět, čemu šéfuje. Největším bohatstvím jsou pořád ještě lidi, nikoliv stroje, a na to zapomínáme. Ale tohle platí nejen pro politiku, ale i pro vedení firmy či města.

Zmínila jste se, že právě školství je rezort, kde je třeba spousty věcí změnit. Proč?

Marcela Vlčková: Školství se bohužel za posledních deset let neměnilo, byť se trh změnil diametrálně. Přitom máme geneticky tak šikovné lidi na ruce i s dobrými hlavami. My jsme tady ta řemesla skoro dvě generace potírali. Proč se ze škol vytratily technické práce? Já si pamatuji, že jsem měla vždycky nesmírnou radost, když jsem při nich něco zdárně vyrobila. A navíc, naše společnost už začíná velmi silně pociťovat nedostatek řemeslníků.

Nemohou za to svým dílem také rodiče, kteří si skrze své děti plní vlastní nesplněné sny a chtějí z nich mít vysokoškoláky?

Marcela Vlčková: Myslím si to také. Přitom leckteré dítě by bylo mnohem šťastnější na nějakém řemeslném oboru než na gymnáziu. Další věc je uplatnění na trhu práce. Jsem přesvědčena, že vyučený člověk najde práci snáz než vystudovaný ekonom či manažer. Nikdo nechceme mít doma nešťastné dítě, které nikdo nechce zaměstnat, protože nemá praxi a v daném oboru je obrovský přetlak. Ale asi je to vývoj. Mnoho z těch rodičů nesmělo studovat, a tak se snaží to svým dětem umožnit.

Jenže ekonom ani manažer mi neudělají střechu na baráku.

Marcela Vlčková: Právě. Ovšem musím zdůraznit, že by pak mělo být spravedlivé, aby finanční ohodnocení těch řemeslníků bylo stejné jako u těch v kanceláři. Řemeslník není podřadná práce, je velmi kvalifikovaná. Ale to je již naštěstí v dnešní době výrazně lepší. Osobně si lidí, kteří umí něco vytvořit vlastníma rukama, moc vážím.

Vy opravdu věříte, že se vám podaří nastolit nějaké změny v tomto zdeformovaném systému?

Marcela Vlčková: Věřím.

A neříkají vám kolegové, že jste naivní?

Marcela Vlčková: Z počátku jistě. Mezitím, myslím, pochopili, že mám výsledky a že to funguje. Ale mám takovou zkušenost – když nevíte, že je něco nemožné, tak toho zpravidla dosáhnete. Já skutečně věřím, že se k nám lidé, kteří se tady na to už nemohou koukat, přidají. A nemusí být členové. Máme mnoho sympatizantů, kteří s námi spolupracují, protože i oni ví, že změna může nastat jen prací.

Teď si někdo řekne, že jsou to jen líbivá slova. Jak chcete přesvědčit, že skutečně něco děláte a jen nemluvíte?

Marcela Vlčková: To je dobře, že se na to ptáte. Už delší dobu přemýšlíme, jak to udělat, aby za námi lidé přišli a svěřili se, co je v daném místě trápí. Pokud budeme mít informace, můžeme věci měnit a především je měnit mnohem rychleji, než když na to budeme postupně přicházet sami. Takže, prosím, nebojte se a vyhledejte nás, napište, zavolejte – zatím jsme jen na facebooku. Vždyť vše je o komunikaci. Já to vidím i na své zkušenosti ze strakonického pivovaru a z teplárny – když se několik lidí rozhodne věci napravit a pracuje, jde to, a má to smysl. Věřím, že výsledky v pivovaru potvrzují, že nám jde o práci a že jsme schopni podstupovat i osobní oběti, aby se vše podařilo. O tom totiž politika je. O službě lidem a často o osobních obětech.

Je fakt, že než jste byla odejita z představenstva pivovaru, zvedla jste ekonomiku společnosti z červených čísel.

Marcela Vlčková: Byla to kolektivní práce a podařilo se pivovar stabilizovat právě díky tomu, že jsme jako tým chtěli společnosti pomoci. K výsledku mi také pomohlo mé vzdělání a dlouholetá praxe. Také si nenecháte postavit dům například od kominíka. Stejně tak se musí politici naučit akceptovat odbornost jiných. Výhra ve volbách z vás zázrakem neudělá odborníka na vše. Byť se mi zdá, že právě toto si často politici myslí.

Aktuálně bych vás označila za skokanku roku. Nejenže vás voliči vloni poslali do zastupitelstva Jihočeského kraje, ale vy jste se během krátké doby stala krajskou radní. Při všech povinnostech, co máte, není toto už příliš velký závazek?

Marcela Vlčková: Tak závazek určitě. Každý, kdo mě zná, ví, že mám obrovský smysl pro zodpovědnost, což je někdy až sebezničující. Byla jsem mojí nominací do rady kraje překvapena. Jsem ale ráda, že jsem tuto příležitost dostala. Pro mě to znamená, že z této pozice můžu něco pro Strakonice a Strakonicko udělat. A doufám, že to lidé odtud pocítí. Pro mě je důležité i to, že jsem byla zvolena do dozorčí rady strakonické nemocnice a budu moci pomáhat i v této společnosti.

Bavíme se tady především o Strakonicích, ale co malé vesničky? Když za vámi přijde někdo z nejmenší obce Kuřimany, vyslyšíte ho?

Marcela Vlčková: Samozřejmě. A jak ráda! Vím, že jsou vesničky opomíjené a mnohdy už tamní lidé rezignují a ani se neozývají, raději nad svými problémy mávnou rukou s tím, že jim stejně nikdo nepomůže. Nedávno jsme se o tomto problému bavili s kolegou z Písku. Cítí to stejně.

A co pro ně chcete dělat? Chystáte se třeba ty malé vísky navštívit, aby věděly, že se o ně někdo z kraje zajímá?

Marcela Vlčková: Máme to v plánu. Od jara chceme skutečně vyjíždět do vesnic, ať už na nějaké besedy nebo přímo na jednání zastupitelstva. Chceme přímo od lidí slyšet, co potřebují. Hlavně se nesmí stydět. Víte, lidé, kteří se v určité situaci pohybují, už dávno nějaké řešení vymysleli. Jen to nemají komu říct nebo prostě míní, že je nikdo poslouchat nebude. Často mají již takovou zkušenost z minulosti.

Už máte za sebou dvě jednání krajského zastupitelstva. Jak na vás působí tato o level vyšší politika?

Marcela Vlčková: Je tam obrovské kvantum práce. Osobně bych krajské zastupitelstvo svolávala jednou měsíčně. Hodně práce odvádějí samotní uvolnění radní v jednotlivých rezortech, kteří připravují podklady pro zastupitele. To zastupitelstvo už je jen taková špička ledovce. Rozhoduje o velkém množství věcí a nemá šanci – to prostě nejde – dostat se do hloubky problému. Já mám nejraději práci odspodu, kdy mám k dispozici veškeré informace, nebo si je k tomu ještě vyhledám. Na práci v radě kraje se proto těším.

Řekněte upřímně, je v silách zastupitele nastudovat všechny projednávané body připravené na jednání zastupitelstva?

Marcela Vlčková: Je určitě v jeho silách nastudovat předložené materiály radou. To v každém případě. Ale nastudovat každý bod do hloubky, tak to v jeho silách vskutku není. Není to nemožné, ale je to práce na plný úvazek. A zastupitelé nejsou uvolnění, mají svá zaměstnání.

Uvažujete o tom, že byste letos kandidovala i do poslanecké sněmovny?

Marcela Vlčková: Víte, já nejsem schopna odcházet od rozdělané práce. Uvažuji o tom, že budu na kandidátce jako podpora kolegů. Určitě budu ale podporovat takové sestavení kandidátky, abychom tam my, menší oblasti, měly zastoupení. Teď je pro mě však prvořadé pracovat jako radní kraje. Myslím si, že ten model politiků, kteří mají vlastní zaměstnání, jsou živi z úplně něčeho jiného a nepotřebují to politické místo pro obživu, je mnohem lepší. Dává vám obrovskou svobodu dělat i rozhodnutí, proti nimž je obrovský politický tlak. Tento model, kdy jsem samostatná, neúplatná, a nemusím se rozhodovat na základě rozkazu, mám ráda a dokonce ho pokládám do budoucnosti jako jediný možný.

Ten model je fajn, jenže vy jste členkou ANO – to znamená, že přece jen musíte respektovat program vašeho hnutí a zvedat ruku tak, jak vedení káže. Alespoň, jak jsem se přesvědčila, to u jiných stran tak funguje navzdory vlastním názorům.

Marcela Vlčková: Vybrala jsem si hnutí ANO právě proto, že jemu programu věřím. Zatím se ještě nestalo, abych musela zvednout ruku pro to, s čím nesouhlasím. Ještě bych ráda řekla, že si nemyslím, že se všechny změny dají udělat přes noc. Čeká nás velký kus práce. Navíc očekávám velká protivenství od lidí s odlišnými zájmy. Na druhou stranu vím, že voliči jsou moudří a i když si uvědomuji, že je někdy velmi těžké vyznat se ve všech lžích a polopravdách, rozum nakonec vždy zvítězí…