Většinu závodů absolvujete v zahraničí, byla tedy letošní sezona ovlivněna pandemií koronaviru?
Bohužel ano, hlavně hned v březnu. Byl jsem zase pozván na velký dvoudenní závod do Nového Zélandu. Mimochodem vzhledem k situaci a dalším okolnostem je možné, že to nezopakuji. Letěl jsem tam týden dopředu s tím, že se zastavím v Austrálii u kamaráda, budu u něho dva dny trénovat a pomohu mu postavit sportoviště pro australskou trophy. Když se to organizátoři dozvěděli, tak mi napsali, jestli bych s nimi nechtěl trophy odzávodit, protože jim jeden závodník odpadl. Já s nadšením souhlasil a nakonec jsem skončil v prvním postupovém kole pátý ze šestnácti, což bylo v konkurenci Australanů úžasné, pro mě obrovský úspěch. Přede mnou byli prakticky jen mistři světa a členové národního týmu, další reprezentanty jsem dokonce přeskočil. Dál postupovala dvanáctka nejlepších, ale my byli dopředu domluveni, že tam už já jako hostující závodník nenastoupím. Další den jsem přeletěl na Nový Zéland. Tam se ale stala spousta věcí, protože jsem absolvoval první den závodu a přes noc se úplně změnila situace ve světě – tedy hlavně v Evropě, protože na Novém Zélandu v tu dobu vůbec nevěděli, že nějaký koronavirus existuje.

Co jste tedy dělal?
Na rychlo jsem si změnil letenku a chtěl závod vzdát, protože druhý den měl začínat ve dvanáct hodin a já měl letět po obědě domů, kolem desáté jsem tedy chtěl odjet na letiště. Organizátoři mě ale…

Cesty z Nového Zélandu i za mistrovským titulem popíšeme v rozsáhlém rozhovoru, který vyjde už ve středu v Milevských novinách. Martin Komárek zhodnotí uplynulé měsíce, nabídne svůj pohled na současná omezení a také popíše, jaké je to závodit bez diváků? Čtěte středeční tisk!