Kdo pozná tvrdou práci, váží si jí i u druhých

Martin Komárek vyrůstal v Oseku, v rodině se dvěma staršími bratry a mladší sestrou. „Táta měl koně, pak traktor, bratři začali pracovat na úklidech lesa a lehkých zásazích. I já jsem si tím začal brzy přivydělávat. Naši nás nenechali jen tak poflakovat,“ říká. „Sekyru jsem poprvé držel v ruce tak v pěti letech. My jsme žili obyčejný život s obyčejnými sny – postavit si barák, udělat si ho hezký, mít se líp než dřívější generace. Vždycky byla doma kráva, i několik býků, v létě jsme sušili seno a v zimě dělali palivové dříví, tenkrát na cirkulárce. Spálilo se hodně, měli jsme dvougenerační dům, bydleli s námi i babička a děda,“ vypráví Martin Komárek. Vydělávat si začal ve dvanácti letech roznášením novin, pak už přišly brigády v lese. Přesto o sobě překvapivě tvrdí, že je od přírody poměrně lenivý. „Jsem ale od dětství zvyklý na práci, takže se přinutím dělat věci, které mají efekt. A teď už si lenost ani nemůžu dovolit,“ směje se. Kdyby mohl, prý by lenošil u televize a doháněl spánkový deficit.

Starší bratři ještě zažili školu v Oseku, ale ta se zavřela a Martin Komárek už chodil na 1. základní školu v Milevsku. Chtěl studovat lesnickou školu v Písku, ale na to si musel počkat. Rovnou ze základní školy se tam nedostal. Hlásilo se 900 uchazečů a brali jich 60. Vyučil se tedy dřevorubcem ve Vimperku. „Nelituju toho,“ říká dnes, „je moc dobře, když člověk projde manuální práce, než o nich rozhoduje. Nikdo mu pak nic nenamluví. A taky si váží práce, která se musí dělat za každého počasí.“ Po vyučení se na lesnickou školu znovu přihlásil a absolvoval ji. „Nevěděl jsem přesně, co bych chtěl dělat, a tak jsem šel se svým spolužákem ještě na záchranářskou školu do Příbrami. Tenkrát se myslelo, že vzniknou záchranářské týmy do hor nebo na vodu, jako jsou v zahraničí. Dnes tuto práci dělají hasiči. V Příbrami jsem získal diplom zdravotnického záchranáře a v červnu toho roku mě oslovili, že se připravuje první tréninkový kemp timbersportu v Evropě s americkými trenéry,“ vypráví.

Jak se dostal timbersport do Evropy

V Americe zažíval timbersport boom, pro Evropu byly dřevorubecké disciplíny v té době neznámé. Jen v Baskicku se závodilo v něčem podobném. „Dostal jsem do kempu pozvánku, protože jsem na učilišti závodil v řezání motorovou pilou. Byli jsme tenkrát nejlepší tým na mistrovství republiky a v jednotlivcích jsem byl osmý na mistrovství Evropy. Na kemp bylo pozváno 60 lidí, z toho tři Češi. Jako jediný z Čechů jsem postoupil na otevřené mistrovství Německa a tam jsem skončil šestý. Dostal jsem tím do nového světa. Pochopil jsem, že zatímco při řezání motorovou pilou šlo o přesnost a koncentraci, tady potřebuji i velkou sílu a finance na vybavení. Neměl jsem ale čas ani prostředky na to, abych chodil do posilovny. Tak jsem si zvolil těžkou práci v lese v Německu, abych nabral fyzičku a zároveň vydělal peníze. Práci mi nabídl člověk, který mě viděl na kempu. To bylo v roce 2001. Na dalším kempu v Essenu mi pak zavolal americký trenér, že by mě trénoval. V Americe jsem byl přes měsíc a když jsem přijel, skončil jsem na mistrovství Evropy druhý. Hned na dalším mistrovství Evropy v roce 2003 mě oslovil šampion z Nového Zélandu Dion Lane – že když se budu připravovat s ním, nikdo v Evropě mě neporazí. Tak jsem se rozjel tam. Přes den jsme pracovali a večer trénovali. Vyhrál jsem pak čtyři evropské tituly v řadě,“ vypráví Martin Komárek. A dodává, proč je dobrý trenér tak důležitý. „Člověk může mít sílu a ovládat rutinní dřinu, ale zkušený trenér řekne, jak pracovat se svým tělem, váhou, jak přesně používat jednotlivé nástroje, Ty informace tehdy nikde nebyly, takže se to nedalo podle ničeho naučit. Na Novém Zélandu jsem pak potkal Jasona Wynyarda. Ten byl profesionál, dvoufázově trénoval a jezdil po soutěžích. Začal mě trénovat i on a spolu se připravujeme dodnes,“ popsal Martin Komárek, jak se z jižních Čech dostal až na druhý konec světa.

„Náš sport nikdy nebudou dělat stovky lidí, ale to mu neubírá na popularitě. Chodí na něj i víc diváků než na některé kolektivní sporty,“ říká šampion z Milevska. Jako kluk v Oseku nechyběl na vyhlášených fotbalových a nohejbalových turnajích s „Květováky“ i „Veličáky“ z Velké. „Zjistil jsem ale, že budu spíš na individuální než na kolektivní sport. Nepotřebuju, aby na mě někdo křičel, když něco zkazím, protože nejvíc to mrzí mě samotného,“ říká.

Zrovna před pár dny na mistrovství světa si vybral svoji porci smůly. Útočil v Lillehammeru na celkový titul, když mu spadl z pily řetěz. „Musím si prohlédnout video, ale na 90 procent tipuju, že to byla moje chyba. Za 18 let se mi to ještě nestalo. Necítím ale smutek. Nabilo mě to, že má smysl pokračovat,“ říká. Do „dřevorubeckého důchodu“ se tedy Martin Komárek ještě zdaleka nechystá. Vidí kolem sebe padesáti i šedesátileté borce, kteří se pohybují ve světové špičce.

„Byl bych rád, aby mě jednou nahradil někdo z naší republiky. Vidím tři mladé šikovné kluky, rád si na ně najdu čas, ale hlavně musí sami chtít. Myslet si, že za tři roky budete na špičce, to není možné. Potřebuje to osm, deset let dřiny a to málokdo vydrží. Musí vás to bavit, protože většina tréninků není příjemná. Já jsem do toho nešel s vidinou titulů, bavilo mě dostat se do tohoto sportovního prostředí a do míst, kam bych se jinak nikdy nepodíval. Největším limitem je ale zdraví, to už jsem zjistil. V roce 2007 jsem měl natržený sval, pak jsem si při práci polámal rameno, to všechno se dá řešit. Loni mi po dvou srdečních příhodách dělali zákrok na srdci, takže jsem si nechal udělat screening celého těla a objevili mi astma, jehož léčbu teď zahájím,“ prozradil sportovec.

Martin Komárek přiznává, že ve škole ho cizí jazyky nebavily, ale dnes se domluví německy i anglicky: „Když jsem přijel do USA, uměl jsem sedm slovíček. Němčinu jsem se učil, když jsem tam pracoval. Po večerech jsem si četl z knížek pro samouky a pak jsem zjistil, že to nestačí. Jezdil jsem do jazykové školy v Písku, na angličtinu půl roku, na němčinu rok a chyběl mi jediný bod, abych v ní dosáhl na státnici.“

Svět je zajímavý, ale doma je doma

Sportovec ze světové špičky žije se svou rodinou v Oseku. Má dva syny – osmiletého Martina a šestiletého Michala, a nejmladší Alžbětku, která se narodila 29. října, hned druhý den po slavnostním udělování pamětních medailí Milevska. „Šli jsme ze slavnosti na večeři a ráno jsme jeli do porodnice,“ říká Martin. Během čtyřiadvaceti hodin tak dostal vyznamenání – a dcerku. S manželkou Květou, která pochází z Kluk, byli spolužáci na záchranářské škole v Příbrami. „Tehdy jsme každý žili svým životem, potkali jsme se pak úplnou náhodou dva roky po škole. Jel jsem do Příbrami a na silnici ležel člověk vedle malého motocyklu, zavolal jsem sanitku a Květa v ní přijela. To byl začátek našeho vztahu,“ říká Martin, který se snaží být i dobrý táta. „Od tří do deseti let děti potřebují tátu nejvíc. Beru proto kluky ke své práci a snažím se najít jim v tom něco zajímavého. Až holčička povyroste, přibereme ji taky.“

„Chtěl bych, aby naše děti byly spokojené a byli z nich slušní lidé. Kdyby chtěli kluci dělat můj sport, třebaže je těžký a nebezpečný, můžu jim hodně pomoct. Pokud do toho nebudou zapálení, tak budou dělat něco jiného a najdou si svůj okruh lidí. Zatím je to zajímá a trávíme spolu hezký čas. Když za mnou rodina přijede na závody, nejsem úplně v pohodě, ale zároveň jsem rád, že mě děti nebo rodiče mohou při závodu vidět a podívat se na úžasná místa,“ vyznává se český reprezentant.

Za největší devizu timbersportu považuje, že zná lidi na celém světě. „Mohu se na ně kdykoliv obrátit a vždycky mi pomůžou. Moji kamarádi ze zahraničí sem jezdí trénovat, líbí se jim tu a já se nedivím. Naše země je nejhezčí na světě, má různorodou a malebnou krajinu, nádherné historické stavby. Já tu klukům připravím dobré podmínky a těší mě, že spolu můžeme být.“

Ze školních let v Milevsku si Martin Komárek vybavuje, že měl rád legraci. „Možná si na mě učitelé vzpomenou jako na rušivý element, ale to nebylo ve zlém,“ vzkazuje. Teď už 18 let podniká, pracuje sám na sebe a to prý mu dost humoru sebralo. „Hledám svůj humor zpátky a občas se mi povede být jako kdysi, když jsem byl kluk. Pozitivní věci fungují. Když vám okolí přeje, dává to sílu a já se snažím to dobré vracet,“ uzavírá. „Tak je to i s medailí města Milevska. Kdybych ji dostal sám, byla by to radost, ale tím, že kolem mne byli moji blízcí a mohl jsem to prožívat s nimi, ta radost se znásobila a byla opravdová,“ uzavřel letošní držitel pamětní medaile města Milevska.