Do nabitého sálu hostince Pod kostelem dorazil Martin Kuba za stavu 2:1 pro české hokejisty. Čtvrtfinálový olympijský duel s Kanadou byl těžkou konkurencí a hejtman se také v průběhu večera s nemalou nadsázkou podivil, že vůbec někdo přesto přišel. Ve skutečnosti byl sál zcela zaplněný. Více než dvě stovky hostů si musely účast předem rezervovat a řada z nich zaujala svá označená místa už padesát minut před začátkem, část návštěvníků se musela spokojit s prostorem u baru.  O politickém prostoru, v němž Kuba operuje, svědčí, že na hejtmana byli zvědavi převážně lidé ve věku čtyřicet až šedesát let, a to zejména muži. Pro vývoj večera bylo podstatné, že vedle obyvatel Jarošova tvořili významnou část starostové, politici, podnikatelé a manažeři regionu a většinu otázek v druhé části setkání obstarávali právě oni.

Detaily někdy vypovídají

Že setkání se ponese ve vstřícném duchu signalizovala už osoba moderátora, jímž byl duchovní, jindřichohradecký farní vikář Miroslav Štrunc. Nekonfliktní náladu podtrhnul starosta Jarošova nad Nežárkou Bohumil Rod, jenž Kubu uvítal jako „vzácného hosta“. Za povšimnutí stojí, že jako reprezentant regionu se připojil první místostarosta Jindřichova Hradce Radim Staněk, jenž společně s Kubou na konci minulého roku opustil ODS. V publiku přitom seděl i jindřichohradecký starosta Michal Kozár (ANO).

„Řekli mi, že přede mnou tady byl Mirek Kalousek,“ rozhlédl se hejtman na úvod, „ tak to jste si určitě užili. On je zábavnej, tak snad vás nezklamu. Já to zkusím pojmout tak, že řeknu pár věcí o Jihočeském kraji a na další se můžeme dostat při dotazech. Odpovím na všechno.“ Příslibu se ale držel jen rámcově, řadu témat, do nichž se pustil, zasazoval do souvislostí celostátní strategie. Příznačné je, že přímo o novém hnutí se nakonec jen zmínil, a to v souvislosti s kritikou současného politického provozu.

Během úvodních pětatřiceti minut se Kuba dotkl přibližně desítky okruhů. Celé dvouhodinové setkání hejtman hovořil spatra a bez poznámek, absolvoval ho ve stoje. Často se koncentroval s očima sklopenýma k desce stolu, avšak bez přerušování projevu. Některé z myšlenek naznačily politické priority v rámci kraje i republiky a stojí za zaznamenání už pro pochopení způsobu uvažování Martina Kuby a úvahy, zda s ním lze souhlasit.

Jaká je investiční strategie kraje

„Je potřeba, aby se ve městech a vesničkách investovalo. To byla i moje filozofie, se kterou jsem přišel na kraj ve chvíli, kdy investice nebyly převratné i když se tady deset patnáct let mluvilo o nějakých obchvatech a stavbách,“ konstatoval hejtman a zdůraznil: „Jsme jediný kraj, který zavedl něco, co se jmenuje Krajský investiční fond. Dřív se v programu na obnovu venkova posílaly do obcí dotace dvě stě tisíc a každý starosta za to opravil kus hřbitovní zdi. Říkal jsem si, že je to těm starostům k ničemu, že bychom měli nabídnout: postavte školu, hřiště, opravte hasičárnu a my vám přispějeme. Ne sto tisíc, ale šest milionů. Nedostanete je každý rok, jednou za čtyři roky, ale můžete připravit velké projekty. Takhle jsme za poslední čtyři roky rozeslali do malých obcí víc než miliardu korun a postavily se stavby za víc než pět miliard.“

Pochválil sice malé obce, že si umí najít i další zdroje financí, když dostanou motivaci (míněna krajská dotace), další vzkaz ke starostům se však nesl v méně optimistickém duchu: „Jsme krajem, který má extrémně vysoký podíl obcí. Což je na jednu stranu kouzelné, na druhou komplikované. Patří to k historii, komunisti obce krotili a dávali jim pokyny, a tak po revoluci chtěli mít všichni svobodu rozhodovat až na místě. Hodně vesnic má ale problém dát vůbec dohromady volební kandidátku. Máme v jižních Čechách 640 obcí, celé Dánsko jich má devadesát. V Rakousku třeba obce motivují, aby se spojovaly, například většími příjmy, a to může být do budoucna model k diskusi.“

Nápady v oblasti školství a zdravotnictví ne každého potěší

„Historicky byla touha každé obce mít svoji školu, svoji školku. Když se ale dneska podíváte na demografickou křivku, je jasné, že za pár let s tím budeme mít problém a řadu školek nebude kým naplnit. Když dnes starostové chystají novou školu, velmi před tím varuju, protože za osm nebo devět let  mohou být poloprázdné a měli bychom o tom racionálně přemýšlet,“ upozornil Kuba a okamžitě přesunul pohled ke zdravotnictví. Pochvaloval si sice jihočeské nemocnice, v obecnějším měřítku však nabídl kritiku.

„Zdravotnictví se vyvíjí. V roce 2003 jsem nastupoval do nemocnice v Českých Budějovicích a tehdy na nervovém leželi týden nebo deset dní lidi, které bolela záda nebo se jim motala hlava. Tato oddělení už dnes nejsou lůžková, většina problémů se řeší infuzemi a dlouhodobější péčí. Česká republika měla určité počty gynekologických a porodnických oddělení, která odpovídala tomu, kolik se rodilo dětí. Dnes se dostáváte do situace, kterou jsme zažili v Prachaticích, kde jsme museli porodnické oddělení zavřít, protože se tam rodilo sedm dětí měsíčně. A problém není v ekonomice. Problém je v tom, že medicína je rutina jako každá jiná, musíte mít věci zažité a nemůžete rodit dvakrát za měsíc, tím můžete ohrožovat dítě i matku. Jako společnost si budeme muset přiznat, nepotřebujeme tolik porodnic,“ zdůraznil Kuba. „Je třeba si říct: já rodím dvakrát za život, tak je lepší abych rodila dvacet kilometrů od svého bydliště, ale bezpečně. Když potřebuju vyměnit ledvinu, kolikrát to potřebuju za život? Jednou. Tak si dojedu na pracoviště, kde to dělají jako Baťa cvičky. To jsou systémové změny, na které se budeme muset podívat. Je otázka, kdo z politiků o tom bude mít odvahu mluvit.“

O zdravotní péči jako lékař hovořil Martin Kub obšírněji a vzápětí se pustil do naléhavého problému mnoha českých regionů. „Není pravda, co říká šéf stomatologické komory, že zubařů je dost. Myslím, že se nehneme, dokud nezavedeme, že každý zubař, který chce mít licence, musí mít nějaké pacienty na pojišťovnu jako v jiných státech. Dokud to nezavedeme, zubaři se budou dál stahovat do míst, kde jsou bohatí lidé a tu pojišťovnu ani nepotřebují. V Praze zakopáváte o zubaře, kdežto na Dačicku být nechtějí, protože tam není ta bohatá klientela. A je tu zase neochota a neodvaha politiků postavit se a zubařům to říct. Společnost musí mít principy, jak se o sebe vzájemně postarat.“

Antibabiš, antifiala, antirakušan

Pokud jde o politický směr nového hnutí Naše Česko, Martin Kuba nepřekvapivě zopakoval úvahy, které už dříve adresoval zejména celostátnímu publiku. „Když se dneska kouknu – nevím, jestli na to máte ještě nervy – na politické diskuse, málokdy se řeší problémy, které společnost, ať už lokálně, krajsky nebo celorepublikově má. Nemyslím, že se máme pořád hádat, jestli tohle je víc liberální nebo konzervativní. Mě připadá, že není možné provést republiku tak složitým obdobím jen tím, že jsem Babiš nebo Antibabiš, Fiala nebo Antifiala, Rakušan, nebo Antirakušan. Ono se vlastně dnes nic jiného neřeší. Země má spoustu problémů. Pojďme si definovat, jak vyřešíme tenhle problém s odpadky nebo problém se zdravotnictvím a pojďme tudy jet nějakou dobu, ne že vždycky přijde nový ministr a všechno je jinak. Mám pocit, že čím dál víc se ztrácí schopnost opozice si s vládou povídat a jdeme z jednoho extrému do druhého.“

Jak zvednout jihočeské platy?

Citlivému regionálnímu tématu se Kuba věnoval v pasáži o průmyslovém rozvoji. „V jižních Čechách máme úžasnou přírodu, ale nemáme moc průmyslu. Je to vidět na platech, nejsme schopni je držet jako kraje, kde jsou větší firmy. Proto je výzva sem do budoucna přivést technologické společnosti s vyšší přidanou hodnotou. Využít toho, na co jsou Češi šikovní. Jsou to hračičkové, kteří všechno vymyslí, když se rozbilo něco ve špitále, vždycky se našel doktor, který uměl i složitá zařízení pospojovat. Jde nám například o vývoj her, programování a podobně. A také o projekty spojené s jadernou energetikou, která patří k České republice a je škoda, že ztrácíme kompetenci.“

Co se týká energetiky, vyjádřil Kuba velmi rezervovaný vztah ke spoléhání na obnovitelné zdroje a rozvinul myšlenku energetické bezpečnosti. „Kritici výroby elektřiny říkali: vždyť jí vyvážíme, tak si jí zase odněkud dovezeme. Jenže `odněkud dovezeme´ přestává platit, protože dovézt ji potřebuje většina států kolem nás. Je dobré se vrátit k základnímu principu přemýšlení: každé bohatství každé civilizace vzniklo jen v momentě, kdy měla dostupné a laciné zdroje. Když jsem byl ministr, říkal jsem: Energie nejsou rohlíky, není to nějaká komodita, kterou někde koupíme. Energie je národohospodářský zájem a musíte mít strategii, abyste jí měli dostatek. Aby vám někdo nehrozil, že otočí kohout a vy nevíte, co dělat,“ prohlásil hejtman a přidal myšlenku: „Bavilo by mne, kdybychom sem dostali malé modulární reaktory a na to navázané firmy.“

Otázky a odpovědi: O jižních Čechách a rozhodování státu

Když začal hejtman odpovídat na otázky publika, souběžné hokejové napětí vrcholilo za stavu 3:2 pro Česko. Naopak diskuse v sále byla poklidná a nekonfliktní. Na otázku, proč prohrál Temelín s Dukovany v rozhodování, kde se bude jaderná elektrárna rozšiřovat dříve, se vrátil k již vyslovené myšlence: „Jeden argument byl, že Dukovany by dosloužily dříve a celý výkon bychom měli situovaný na jednom místě. Což byl argument Dany Drábové, který nebyl úplně blbý. Byl jsem fanoušek, aby byl první Temelín, ale pořád věřím, že může stát malý modulární reaktor dříve než Dukovany – a ten by stál v Temelíně. To by mě bavilo víc, než kdyby tam stály velké bloky.“

Ani další otázka nemířila na rozhodování Jihočeského kraje, nýbrž státu. „Je mi padesát, myslíte, že dojedeme do mých pětasedmdesáti po dálnici do Prahy?“ Hejtman nejprve dotaz modifikoval, nakonec však přece odpověděl. „Rozhodně v roce 2027 dojedeme do Rakouska. Po revoluci jsem si ovšem nedovedl představit, že mi bude dvaapadesát a ještě nebudeme jezdit do Prahy. Mimochodem to něco říká o společnosti. Rozumím tomu, že se můžeme o silnici hádat pět let. Ale třicet? To ukazuje, že máme problém řešit klíčovými parametry. Jde o to, kdo se může odvolat vůči úplně všemu, jak se ty termíny posouvají, rozhoduje kdejaký úředník. Ale pořád si myslím, že po tom, co se nám s Martinem Kupkou podařilo projednat, by v roce 2035 mohla dálnice stát. Je třeba, abychom se udržovali. Moc nekouřit, dávat na sebe pozor…“ sklidil smích publika, zatímco sálem proběhla zpráva, že Kanada srovnala na 3:3.

Dopravní fikce ve dvou provedeních

„Proběhla informace, že se má stavět dálnice Jihlava-Písek a má vést právě naší oblastí. Bude to tak?“ zeptal se jeden z obyvatel a hejtman se pousmál. „V České republice se často stane, že se na ministerstvu sejde komise a začne kreslit čáry do mapy. A najednou se to napíše na seznam. Ale od záměru k realizaci je dlouhá doba. To, co popisujete je nějaký záměr českého státu definovat území, kudy by mohla vést. Jak sleduju debatu o vysokorychlostních tratích a přitom pořád ještě nejezdím po dálnici, nechávaly by mě tyhle obrázky ledově klidným.“

K vysokorychlostním tratím se během odpovědí na dotazy Kuba vrátil. „Vyčítám vládě, že někdo pořád řeší vlaky, které mají jezdit 350 kilometrů za hodinu. Přitom když se podívám na naši republiku, nastoupíte na jednom konci a hned vyskočíte na druhém. Dvousetkilometrové vlaky by byly úplně v pohodě. Mimochodem Rakušani nemají vysokorychlostní tratě, mají normálně tratě stavěné na dvě stě kilometrů v hodině. Kdybychom na bývalé koněspřežce postavili koleje do Lince, uděláme pro republiku víc, než když se budeme hádat o vysokorychlostních tratích.“

Když už jsme se sešli v hospodě

Padl dotaz podnikatele Olivera Dlouhého, který reagoval na Kubovu představu o přilákání technologických firem. Dal za příklad Brno, kde vznikla silná technologická komunita a otázka zněla, zda podobné plány jsou i v Jihočeském kraji. Kuba upozornil na jednu jihočeskou nevýhodu: „A to je Vysoké učení technické v Brně. Je to z velké části komunita lidí, která tam vystudovala.  Tlačím sice na vznik technologického parku, ale bojím se, že máme tento limit a nejsme schopni to jednoduše dohnat. Klíčové je, aby Jihočeský kraj byl pro lidi dobré místo k životu. Dobré školy, bezpečí, dálnice, abyste za tři hodiny stáli v Alpách… I z toho důvodu považuji také za důležité, že máme letiště.“

Poté, co hlas z publika ohlásil českou hokejovou porážku, rozpohyboval poněkud náladu v sále alespoň majitel  úzkokolejky Albert Fikáček, který Martina Kubu vyzval, ať řekne něco o sobě jako o člověku, když už jsme se sešli v hospodě. Jak žije, z čeho má strach?

„Strach mám z toho, že bych se o sebe a své blízké nemohl postarat, to je pro mě nepředstavitelné. Proto se snažím hodně sportovat a udržovat se,“ odpověděl Kuba. „Někdy mám strach a frustraci i z toho, co vidím na sociálních sítích a snažím se přesvědčovat sám sebe, že to snad není vzorek společnosti.“

Na samotný závěr se hosté od Martina Kuby dozvěděli: „Moc nepiju a vůbec nepiju pivo, protože mi nechutná, od mala mě moc nezaujalo. Když už je příležitost, piju jägermeister, ale ne že bych ho pil ve velkém.“ Vyznělo to symbolicky střízlivě, podobně jako celé dvouhodinové vystoupení. Náladou i obsahem.