Na rok 2024 se bude v Sepekově asi dlouho vzpomínat. Jaká vzpomínka nebo na jaký zážitek si vzpomenete vy jako první?
Budeme na to dlouho vzpomínat, to se minimálně z mé strany nezapomíná. Zážitků je spousta. V paměti mi utkvěl třeba zápas proti Božeticím, po kterém jsem si i já musel přiznat, že hrajeme o prvního fleka, do té doby jsem se to snažil trochu krotit a jsem opatrnější. Pak jsme si v šatně řekli, tak je to tady a zkusíme prvenství pro nás i fanoušci dotáhnout. Velmi výživný byl také poslední týden před tím rozhodujícím zápasem s Planou. Vznikaly kolem toho různé materiály. Náš spoluhráč Míra Slanina dokonce natočil náš předzápasový trénink dronem, podezřívali jsme ho ze špionáže. Když mi to ukázal v pátek před zápasem, tak jsem mu říkal, že se mi to zdá nějaké pomalé a on odpověděl, že to musel ještě zrychlit. To mě docela vyděsilo. Samotný zápas pak byl také obrovský zážitek. Možná jsme v zápase ani nebyli lepší, ale rozhodně jsme byli vzadu stabilnější a vepředu rozhodnější. Tam se přiznám, že jsem během zápasu ani nebyl tak nervózní jako obvykle, což je možná vzhledem k situaci zvláštní. Bezprostřední oslavy s pohárem, medailemi, to už bylo krásné. O dokopné pak už ani není třeba mluvit, moc jsme si to užili. A teď na jaře pro mě bylo obrovským zážitkem vidět šestnáctiletého Dana Cihláře, když dal svůj první gól za chlapy v I. A třídě. Je to mladý kluk, který maká a chce se prosadit do sestavy, pro mě to byla úžasná věc. Inspirace pro ostatní. Navíc když byl na hřišti i jeho brácha Lukáš, tak to slavili spolu.

Co vůbec říkáte na to, že jste u toho, co se sepekovskému fotbalu doposud nikdy nepovedlo?
Moc si toho vážím. Trénovat tento tým, který dobře trénuje a v zápase máme možnost reagovat promícháním na hřišti nebo prostřídáním, je opravdu radost. Zkrátka je to trenéřina, zatímco spousta trenérů v těchto soutěžích spíš řeší, jestli bude mít dost hráčů. Jsem hrozně rád, že u toho mohu být. Je to trošku paradox u mě jako bývalého Božeťáka. Navíc když jsem ani neměl naskočit do postupového jara, protože jsem měl jít v únoru na operaci. Ta ale nakonec nevyšla, byla to čára přes rozpočet, ale zase jsem byl rád, že jsem mohl dál trénovat. V únoru jsme se rozloučili a na dalším tréninku už jsem zase byl. Někteří hráči byli rádi, jiní možná zase spíš hořce polkli a jelo se dál.

Jaké utkání vám na podzim vyšlo nejlépe?
Bylo jich více, ale mým favoritem je první domácí zápas proti budějovické Slavii. Nová soutěž, první zápas doma a velká očekávání, jestli budeme schopni v I. A třídě konkurovat. Tento zápas položil základ toho, na čem můžeme hru Sepekova v této sezoně stavět. Neskutečná pracovitost kluků se smyslem pro detaily, chování po ztrátě míče nebo při hře bez něj. Možná jsme pak odehráli ještě několik kombinačně povedenějších zápasů, ale právě tu Slavii vidím jako odrazový můstek.

V některých zápasech se i zdálo, že jste hráli lepší fotbal než v I. B třídě. Cítil jste to podobně?
Po dvou, třech zápasech, kdy jsme se sžívali s novou soutěží, kdy třeba ani já jsem ji v posledních letech nějak důkladně nestudoval, jsme si začali dovolovat v kombinaci z obrany dopředu. Mezi soutěžemi vidím dost podstatný skok, větší než jsem čekal, tak nás to možná donutilo se přizpůsobit…

Čím si vysvětluje Martin Španvirt fungující defenzívu nebo vynikající domácí bilanci, prozrazuje v celém rozhovoru, který najdete ve středečních Milevských novinách. Rozpovídá se o celkově výborné atmosféře kolem sepekovského fotbalu a také o tom, jak to momentálně vidí se svou budoucností, nebo co by popřál sepekovským fotbalistům do budoucna.