Kováčovi se do Hrejkovic přestěhovali s vidinou nového začátku. Místo poklidného života však rodinu brzy semlel kolotoč vyšetření, operací a dlouhých měsíců strachu o zdraví tehdy osmiletého Martínka. To, co zprvu vypadalo jako vleklý zápal plic, se nakonec ukázalo být agresivním nádorem. Malý školák podstoupil náročná vyšetření, operace, chemoterapii i léčbu v protonovém centru. Přesto dnes s úsměvem plánuje výstavu svých setů Lega a těší se do školy.

Rodina Kováčových se do Hrejkovic přestěhovala v srpnu 2024. „Manžel měl dvacet let hospodu na Podskalí, chtěli jsme ale něco s celoročním provozem. Naskytla se možnost pronajmout si hospodu v Hrejkovicích, tak jsme se přestěhovali z Prahy, tam kluci dokončili přípravnou třídu a do první nastoupili už tady,“ vypráví maminka čtyř dětí Tereza, z nichž nejmladší je Martínkovo dvojče Míša. Mají ještě starší bratry čtyřiadvacetiletého Járu a devatenáctiletého Patrika a bráchové mají velmi hezký vztah.

Pak začalo martyrium. „Martínek a Míša jsou dvojčata, nastoupili do školy, ale hned v listopadu prodělali zápal plic. Martínek měl těžší průběh a se nemohl vyléčit. Provázely ho takové zvláštní obtíže, měl jeden den vysokou horečku, do odpoledne spadla, druhý den zas… A strašně ho bolela žebra. Přisuzovali jsme to následkům kašlání nebo ráně míčem, obě dvojčata hrála fotbal. Před Vánoci Martínkovi zase vyskočila horečka, vyrazili jsme na pohotovost, a už jsme se nevrátili,“ popisuje počátky trablů maminka.

Tehdy osmiletý Martínek absolvoval řadu vyšetření, ultrazvuk a rentgen. Objevil se výpotek na plicích, zaléčení antibiotiky nefungovalo, během týdne vyzkoušeli v táborské nemocnici asi troje. Silvestr už strávil malý pacient v Budějovicích, kde podstoupil drenáž plic. Přidal se zánět, stále ale nebylo možné jednoznačně určit diagnózu. Následovala bronchoskopie plic, což je nepříjemné vyšetření pomocí dlouhé trubice. „Ale lékaři se nedostali tak hluboko, jak potřebovali, jen mu podráždili plíce,“ vzpomíná maminka.

Nechci prášky, chci mámu

Po týdnu požádali rodiče o návrat do táborské nemocnice, protože tam nebyl problém být spolu na pokoji, přestože je pacientovi víc než šest let. Stav se pomalu zlepšoval, vypadalo to, že za týden půjde Martínek do školy. Primářka dětského oddělení Jana Chocholová ale na základě výsledků z Českých Budějovic nařídila nové vyšetření CT a rentgen, zhruba do hodiny pro Martínka jela rychlá, která ho převezla do Motola. Histologické vyšetření odkrylo tři primární nádory. Největší měly devět a tři centimetry, na nich byl ještě jeden menší a metastáze v plicích.

Byla by to úplně jiná hra, úplně jiná soutěž. „Lékaři stanovili diagnózu Ewingův sarkom, v našem případě metastatické onemocnění, zvažovali různé metody léčby – nejprve cílenou léčbu nádorů, transplantaci bránice, protonovou léčbu, chemoterapii, odoperování dvanáctého žebra, ze kterého nádor vycházel,“ popisuje průběh léčby maminka Tereza. „Co bylo pro kluky nejtěžší, bylo jejich rozdělení. Jako dvojčata bez sebe nikdy nebyli, a to pro ně bylo nejtěžší.“ Statečný Martínek léčbu dobře přijímal, navzdory drastickým vedlejším účinkům i alergickým reakcím.

Následovalo 14 cyklů chemoterapie, která ale fatálně poškozuje krvetvorbu a imunitu. Zhruba po dvou dnech po propuštění se museli vrátit zpět na jipku.

Po devíti cyklech chemoterapie se nádory zmenšily a lékaři přistoupili k operaci, největší nádor měl po zaléčení tři centimetry a bylo možné operovat. V jednu dobu měl Martínek tak oslabené plíce, že mohl ven jen na vozíčku. Po operaci se zmátořil a začalo třicet cyklů léčby v protonovém centru, kde rodina trávila každý den od pondělí do pátku.

„Zase to mělo sérii reakcí, Martin měl spálenou kůži, poškozený jícen a žaludek. Dostal se do stavu, kdy nemohl polykat ani vlastní sliny, nemohl jíst a pít. To bylo strašné,“ popisuje těžké chvíle maminka. „Tenkrát jsme to neviděli, ale když se na fotky z té doby podívám teď, vidím, jak strašně vyhublý byl.“ Poslední ozařování probíhalo současně s chemoterapiemi, to bylo také fyzicky náročné pro všechny. „Manželka strávila vlastně rok na nemocniční židli,“ s hořkostí odkázal táta Martin na přístup některých sester. „Když bylo Martínkovi zle, vlezli jsme si spolu do postele.“

Vtom se rozrazily dveře, sestra mě vykázala ze synova lůžka, že už je velký, a pokud má bolesti, může mu dát tišící léky,“ vzpomíná na nepříjemné chvíle Tereza. Na to Martínek zdravotní sestře řekl, že nechce prášky, chce mámu. „Každé oddělení má jiný přístup, na dětské onkologii je přístup bez problému, na chirurgii to bylo horší. I když jako rodič dítě krmíte, pečujete o něj, pomáháte a tím šetříte práci nemocničnímu personálu. Ale především jste tam spolu, to je extrémně důležité pro pohodu, která léčí,“ dodává.

Neboj, doktorko, já bych udýchal olympiádu, utěšoval malý Martin lékařku z pohotovosti.

Náročná léčba způsobila kolaps

„Jenže následkem léčby – dva dny po poslední chemoterapii – zkolabovaly Martínkovy plíce a srdce, to léčíme doteď. Po poslední chemošce zhruba do dvou týdnů absolvoval operaci žebra a začátkem listopadu měl začít metronomickou léčbu, ale tu jsme začali minulý týden. Došlo k embolii plic, krevní hypertenzi a k selhání srdce. To byl takový podraz… Člověk už myslí, že je na konci, že máme hodně za sebou,“ vzpomíná maminka a Martínek doplnil: „A mě to udělalo takový trauma, že už nechci nikdy vidět seriál Auta, protože jsem si je tam pouštěl,“ prozradil malý pacient.

Martin byl napojený na dýchací přístroje, na obličeji měl obrovskou masku s přídechem, kterou nemohl sundavat. Velká úleva byla, když mohli lékaři odstranit centrální žilní katétr, který po dobu celé léčby umožňuje odběry krve, infuze léků, aplikaci chemoterapie. „Jsou to takové dvě hadičky, které jsou jenom zašroubované, omezují v pohybu, při koupání. Někdy se stane, že vypadnou,“ vysvětlila Tereza. „Je zajímavé, že existuje spousta zdravotnických pomůcek, ale neexistuje kapsička na dětský centrál, která by usnadňovala dětem pohyb. Já jsem je taky šila, rozdávali jsme je dalším. Vypadá to jak dětská peněženka na krk, do které se hadičky schovají,“ popisuje Tereza. „Když katétr vypadne, opětovná aplikace se musí provést pod narkózou, to je strašně stresující.

Martin měl katétr zavedený celý rok, od začátku léčby. „Je to poměrně brutální. Třeba biopsie zanechá jizvu přes celá žebra. A nebavíme se o žádných malých rankách, je to o otvírání hrudníku, třeba deseti – dvaceticentimetrové jizvy,“ ukazuje maminka na fotkách. „Martin má několik děr od centrálů, je teď trochu jako Ementál,“ vtipkuje. Humor je snad jediná obrana v náročné situaci. „Narkóza ze mě udělala průměrného hippieka, výborná nálada,“ dodává Martínek s vtipem jemu vlastním. „I když mi jednou zapomněli dát léky na bolest, to bylo příšerné probuzení,“ připustil.

Jídlo od táty léčí

Po roce léčby Martínek nejí skoro nic. Kvůli nevolnostem z doby intenzivní léčby si většinu jídel znechutil, nemocniční strava tomu moc nepomohla. „Zarazilo mě, že děti, které by měly dostávat nízkobakteriální stravu, dostávaly klasickou, nemocniční. K snídani rohlík, chleba, pomazánka a každý den banány,“ podivuje se maminka. „Já mám rád jen maso, to můžu, hlavně kuřecí a lososa. A všechno od táty, v nemocnici mi nechutnalo,“ sdílně vypráví pohodář Martínek. K tomu dodává kuchař, provozní Hrejkovické hospody a táta v jednom: „Je to o přístupu, ne o penězích. Dostávali tam i jídlo z dražších surovin, hovězí maso, ale nevhodně upravené. Dobře se dá vařit za stejné peníze. Jen se musí chtít.“ Na důkaz toho během našeho rozhovoru malý Martínek k radosti rodičů spořádal talíř poctivé čočkové polévky.

Výhled do budoucna

V tuto chvíli jsou nádory takzvaně zapouzdřené a Martínek je vedený jako pacient v remisi, má 0% rakovinotvorných buněk. „Dáváme do kupy srdce, nastupujeme posttraumatickou léčbu, ta je asi na rok a má asi padesát tři dávek plus nějaké udržovací, aby se snížilo riziko návratu. Je to metastatické onemocnění a návratnost tam prostě je zhruba 75 %. Čím dál od nemoci, tím líp. První rok pokryje tato léčba, pak asi už jen léky,“ doufá Tereza. Dle dostupných informací je prognóza přežití nesmírně krutá. „My pevně věříme, že Martínek bude patřit mezi to malé procento přeživších…“ uzavřela maminka.

Martin se těší do školy

Školní docházku si Martínek zatím moc neužil, ale na spolužáky se těší. Nejdřív se musí zotavit a absolvovat základní očkování. V Kovářově je malotřídka, do které chodí třináct dětí, prostředí je tam paradoxně příznivější, než třeba v Motole. „Máme dohodu s paní učitelkou, že když jsou všechny děti ve třídě zdravé, Martínek přijde s rouškou a může strávit alespoň pár hodin s kamarády. Obrovsky mu to psychicky pomáhá, aby byl v pohodě. Není nic lepšího, než když se díváte na dítě, nabídnete mu cokoliv, třeba výlet, a on si přeje jít do školy.“

Vášeň pro Lego

Dlouhý čas v nemocnici si Martínek kromě školy krátil skládáním Lega. „Budu stavět tak dlouho, dokud se neuzdravím. A pak udělám výstavu, aby moje Lego dělalo radost jiným dětem.“ To byla Martínkova myšlenka, která vedla rodiče k uspořádání výstavy. „Chtěl bych udělat výstavu všech setů, které jsem sestavil, je jich asi 70. Abych potěšil taky další děti, mám toho hodně,“ vysvětluje zručný stavitel.

Figurky z lega sestavuje a rozkládá, jeho chloubou je třeba sestava Eiffelovky, která má základnu širokou 60 centimetrů a na výšku asi 140 centimetrů. „Ta je nejvyšší, je tedy vyšší než já a má 10 001 dílků,“ chlubí se zručný pacient. V jeho sbírce je obrovský model Lamborghini, který má hodně rád, nebo Audi na ovládání, pevnost z Pána prstenů Barad-dûr, která je určena pro věk od 18ti let, funkční Sluneční soustava, model Nissan, který jako jediný umí driftovat, nebo funkční vlaková souprava s kolejemi a model stadionu v Barceloně. Všechny sestavy jsou rozestavěné všude možně po bytě. „Asi budeme muset vystěhovat bráchu z pokoje,“ směje se Martínek.

Výstava se bude konat od pátku 15. do pondělí 18. května v Hrejkovické hospodě. Kromě vystavených exponátů bude připravena kreativní a stavební zóna, kde si děti budou moci skládat a kreslit, fotokoutek či kvíz pro návštěvníky, vstupné bude dobrovolné. „Chceme pozvat veřejnost a děti ze škol, aby se přijely podívat. Výstava bude probíhat v pracovní dny i o víkendu, aby mělo možnost přijet hodně lidí,“ dodala Tereza.

Martínkovi už naštěstí otrnulo, vymýšlí spoustu lumpáren, neustále vtipkuje a je s ním legrace. Všechno bere pozitivně. Zalíbení našel také v černobílých japonských komiksech Manga, které se čtou zpravidla zprava doleva. Na ty by si chtěl vydělat nějaké peníze.

Co by si přál teď?

Sestavovat Lego Martínka pořád baví. Žije teď přípravami na výstavu. Uvítal by i nové sestavy, které by mohl do vernisáže dát dohromady. „Líbí se mi hlavně modely ze série architektonických památek,“ prozradil. Série jako je Tádž Mahal, série Skyline s New York City (se Sochou svobody, Empire State Building a Chrysler Building), Londýn (s Tower Bridge, Big Benem a London Eye) či Paříž (s Vítězným obloukem, Eiffelovou věží a Louvrem). Ty jsou ale hodně finančně náročné. Možná by se našel mezi čtenáři někdo, kdo by mohl podobnou sestavu Martínkovi věnovat, určitě by mu tím udělal radost. Dejte nám vědět do redakce, rádi zprostředkujeme předání.