Začněme třeba vaší činností ve Sladovně – jak se takový doprovodný program tvoří?

Program se musí samozřejmě vytvářet postupně tak, aby korespondoval s obsahem výstavy. Pokaždé je to ale trochu jinak – záleží na obsahu výstavy a na tom, co chceme dětem předat. U výstavy S jídlem si (ne)hrajem jsme zjistili, že není třeba vytvářet programy pro všechny věkové skupiny. Ty výstava byla určena spíše pro mladší věk, zatímco současná výstava o lese by měla fungovat i pro starší.

 Přibližte trochu tuhle novou výstavu…

Tak především je zážitková – průvodce má být jakousi tajemnou bytostí, která má návštěvníka zasvětit, vést, navodit tu správnou atmosféru. Na samotnou výstavu se nesmí moc sahat, protože je vytvořena z papíru, proto budeme pouštět návštěvníky po skupinách.

Vy osobně ze Sladovny v současné době odcházíte, právě v okamžiku rozjezdu velké výstavy – proč?

Asi jsem unavená, ta práce je náročná, výstavy navazují velmi rychle na sebe. Já potřebuju na tvůrčí práci víc času. Hlavně jsem ale dospěla do stádia, kdy bych si ráda život zařídila tak, abych byla spokojená, abych dělala to, co mě baví. Zjistila jsem, že to jde – akorát nesmí mít člověk strach.

 A jakým směrem to u vás jde?

Jakmile se člověk rozhodne opustit to, co mu nevyhovuje, otevře se před ním nový prostor lákavých nabídek, ale i zkoušek. Člověk se ale musí jasně rozhodnout, co vlastně chce, a vyslat své přání – a ono se to pak děje. Opouštím postupně všechno, co mě tíží. A od té doby jsem se nepřestala smát. Máte totiž na výběr jen ze dvou možností: buď si vyberete strach, anebo lásku.

Zdenka Jelenová

Celý rozhovor si můžete přečíst v aktuálním vydání Týdeníku Písecké postřehy.