Po zhruba sedmi letech u kormidla strakonických házenkářů jste se rozhodl skončit. Co vás k tomu vedlo?

Hlavním důvodem byl nedostatek času. Už jsem prostě nemohl házené věnovat tolik prostoru jako dřív. Pracovní vytížení rostlo, čas s rodinou ubýval a házená se bohužel začala dostávat až na třetí kolej. Dlouhodobě nebylo možné skloubit práci, tréninky a rodinný život. Navíc jsem sám cítil, že už to není to, co bývalo – místo zábavy se z toho stávala spíš povinnost. A to nikdy není dobré.

Bylo to pro vás těžké rozhodnutí? A kdy jste definitivně věděl, že po této sezoně pověsíte trenérské povinnosti na hřebík?

Popravdě – tím, že už jsem týmu nemohl dávat tolik, kolik by si zasloužil, nebylo to nakonec až tak těžké. Byl jsem vlastně rád, že se našel někdo, kdo mě může vystřídat. Už po minulé sezóně jsem měl v hlavě myšlenku skončit, ale tehdy jsme se domluvili ještě na jeden rok. Letos už to ale bylo definitivní.

Hrál ve vašem rozhodování roli i fakt, že jste byl u týmu tak dlouho a s některými hráči už jste si byli vzájemně „okoukaní“?

To si nemyslím. Většina kádru se v průběhu let obměnila, nebyli jsme spolu úplně od začátku. Navíc nám do toho zasáhl covid, který taky dost zamíchal kartami. Já osobně jsem neměl pocit, že bychom si byli „okoukaní“.

Jste rád, že jste se s týmem rozloučil stylově, tedy záchranou mezi tuzemskou elitou?

Jsem za to moc rád. Byla to úleva, že jsme nespadli zpět do první ligy. Měli jsme ale v hlavě jasně nastaveno – dáme do toho všechno, a když to nebude stačit, tak to prostě nevyšlo. Ale nakonec se to povedlo.

Po základní části přímá záchrana vypadala skoro jako sci-fi. Vše měly ve svých rukou brněnské Maloměřice, ale ty nakonec úplně zkolabovaly a sestoupily. Věřil jste ještě v tuhle šanci? Čemu přičítáte, že se to nakonec povedlo?

Na začátku sezony jsme měli smůlu, a někdy jsme si na sebe zbytečně vytvářeli tlak ještě před zápasem. Pak to bylo na výkonu znát – nedokázali jsme vyhrát zápasy, které jsme vyhrát mohli. Nedokážu říct, kdy přesně přišel zlom, ale postupně jsem cítil, že tým si začal věřit. A v play-out jsme pak byli opravdu silní.

Na které momenty za těch sedm let budete nejraději vzpomínat? Je nějaký zápas nebo sezona, která vám zůstane navždy v paměti?

Nejvíc mi asi zůstanou v hlavě poslední zápasy letošního play-out. Byli jsme na hraně vypadnutí, a každý bod byl doslova záchranným lanem. Třeba výhra o gól v Maloměřicích, nebo remíza v Kopřivnici, kde jsme minutu před koncem prohrávali o dva góly – to jsou momenty, které si budu pamatovat dlouho.

A naopak – byly chvíle, kdy vám bylo opravdu těžko? Uvažoval jste někdy vážně o tom, že skončíte dřív?

Takových momentů bylo dost. Třeba když na trénink dorazilo pár kluků – to člověka zlomí. Nebo dlouhé série bez výher, kdy jsme z každého rohu slyšeli, že do extraligy nepatříme. A samozřejmě nejistota kolem financí – nevěděli jsme, jestli pojedeme na soustředění, jestli se vůbec přihlásíme. Ale i přes tyto chvíle jsem nikdy nepřemýšlel, že bych to úplně vzdal. To pro mě nebyla volba.

Jak náročné bylo fungovat jako trenér u jediného čistě amatérského týmu v soutěži, kde většina soupeřů má házenou jako své zaměstnání?

Těžké. Neměli jsme zdaleka tolik tréninků – soupeři trénují klidně osmkrát týdně, my třikrát. Všechno se muselo nacpat do minima času. Trpěla tím fyzička, síla, i individuální přístup k hráčům. Navíc jsem jezdil rovnou z práce na trénink a videa soupeřů sledoval po nocích. Profi trenéři to mají v tomhle směru určitě komfortnější.

Jak se podle vás klub a tým za těch sedm let proměnil? A změnilo se nějak i prostředí ve městě – například podpora fanoušků či házenkářské komunity?

Získali jsme spoustu zkušeností a jako klub jsme se určitě posunuli. Dřív mělo s extraligou zkušenost jen pár našich odchovanců, dnes jich jsou desítky. Zároveň jsme ale na hraně možností – všechno stojí na dobrovolnících a srdcařích. A to se může rychle změnit. Co se týče zázemí – provizorní šatny z první sezony tam stojí dodnes. Tady by byla podpora města určitě na místě, sami to nezvládneme.

Strakonice loni dokonce vážně zvažovaly, že extraligu kvůli financím nepřihlásí. Byla v tu chvíli cítit větší soudržnost uvnitř klubu a odhodlání to nevzdat?

Bylo to opravdu těžké. A upřímně – já byl tehdy pro to, abychom to vzdali. Jen pár lidí vědělo, co se skutečně děje. Nakonec se to zlomilo díky podpoře z Jihočeského kraje a firmy Komtop. Ale zůstala ve mně pachuť – reprezentovat město, které se nám v tu chvíli otočilo zády, nebylo lehké. V sezoně to ale byla obrovská motivace – ukázat, že i v těchto podmínkách dokážeme bavit plnou Dudák arénu.

Na které hráče, kolegy z realizačního týmu nebo okamžiky budete vzpomínat nejraději?

Já s házenou úplně nekončím. Zůstávám jako fanoušek, dobrovolník i trenér dětí. Ti lidé jsou tam pořád, takže se snad budeme potkávat ještě mnoho let. Vzpomínání si nechám na důchod.

Vaším nástupcem se stal David Bičiště, bývalý hráč. Jak vnímáte jeho jmenování? Konzultoval s vámi během sezony už některé věci?

Jsem rád, že do toho šel. Jako levák by byl ještě platný i na hřišti, ale má zkušenosti z týmů jako Plzeň nebo Lovosice, a věřím, že to zvládne. Během sezony jsme se o házené často bavili, ale že bychom si předávali nějaké „tajné triky“, to ne.

Máte už v hale vyhlédnuté místo, odkud budete sledovat domácí zápasy? Přidáte se mezi nejvěrnější fanoušky?

Nad tím jsem ještě nepřemýšlel. Ale asi někde, kde mě kluci dobře uslyší, až jim budu radit! Uvidíme, kam se vejdu.

Jak už jste zmínil, u házené úplně nekončíte – dál se budete věnovat nejmenším dětem. Bude to po práci s dospělými spíš oddych, nebo zase jiný typ výzvy?

Je to úplně jiný typ výzvy. Těším se na to, že budu učit základy. Navíc tam trénuje i můj Miky – takže ten čas, který jsem bral jemu, mu teď chci vrátit.

Co vám práce u prvního týmu za těch sedm let dala z trenérského i lidského pohledu?

Obrovské zkušenosti. Po lidské stránce pokoru, trpělivost, práci s různými typy lidí. Což mě na konec posouvalo i v práci. A po trenérské stránce to byla škola – občas hodně tvrdá, ale cenná.

A na závěr – co byste vzkázal svému nástupci, hráčům a fanouškům?

Davidovi přeju hodně sil a trpělivosti – a hlavně ať ho to baví, protože bez toho to nejde. Hráčům děkuji za všechno, co jsme spolu prožili – ať se jim daří, ať bojují a házenou si užívají. A fanouškům? Těm patří obrovské díky. I v těch nejtěžších chvílích stáli při nás. Bez nich by to celé nemělo smysl.