Proč jste pro letní výstavu v Galerii Dragoun vybrali právě Mikoláše Alše?
Existuje spojitost mezi Mikolášem Alšem a Františkem Romanem Dragounem, který se k němu odkazuje jako k mistrovi – k člověku, kterého po výtvarné stránce obdivuje. Zajímavá je i vazba této slavné osobnosti na Písek. Je tedy hned několik důvodů, proč jsme se rozhodli právě pro tuto výstavu.

Co všechno měl Mikoláš Aleš společného s Pískem?
Narodil se v Miroticích na Písecku. Později žil v Písku v Ningrově ulici se svým strýcem Františkem Famfulem a dvěma bratranci. Studoval zde na gymnáziu. Později odešel do Prahy studovat na Akademii. Nejenže se tedy narodil poblíž, ale i zde žil. Místo v Ningrově ulici, kde pobýval, dnes připomíná busta a pamětní deska. Zpracovával českou historii, v jeho tvorbě se často objevovaly selky a sedláci, což samozřejmě vyhovovalo i minulému režimu. I proto byl rok 1952 označován jako tzv. Alšův rok, který se připomínal všude.

V Písku máme Alšovo náměstí a při této příležitosti byl otevřen i památník Mikoláše Alše v Miroticích. Ta spojitost je tedy připomínána dodnes. Také je tu hotel Otava, kde se podílel na návrzích výzdoby architektury. V té době byl populární neorenesanční styl, který k takové výzdobě přímo vybízel. Na hotelu Otava jsou krásná velká sgrafita, jejichž autorem je Mikoláš Aleš a realizoval je jeho spolužák z Akademie výtvarných umění Josef Bosáček. Jde o jedenáct obrazů z historie města Písku a Písecka. Na výstavě jsou k vidění i velkoformátové kresby týkající se výzdoby kostela Narození Panny Marie ve Vodňanech.

Jaký byl vztah mezi Františkem Romanem Dragounem a Mikolášem Alšem?
Osobní vztah neměli, generačně se minuli. Ale i na této výstavě je patrný Dragounův vztah k Alšovu dílu. Z vlasteneckého hlediska to pro něj mělo velký význam. Mikoláš Aleš byl ilustrátor a ilustroval velké množství dětských časopisů, například i knihu Špalíček. A právě některé ilustrace ze Špalíčku jsou vystavené zde. Dragounovo seznámení s Alšovým dílem tak pravděpodobně proběhlo už v dětství – díky ilustracím. Takže šlo o jakousi „dětskou hvězdu,“ která však přetrvala i do dospělosti.

Jak výstava vznikala?
Poměrně rychle a velmi živelně. Vystavené jsou zápůjčky ze tří institucí – Alšovy jihočeské galerie, Galerie ve Vodňanech a z majetku města Mirotice. Například Vodňany mají obrovské kresby, které sloužily jako předlohy pro architekturu. Ne vše se dalo zapůjčit, některé materiály byly v horším stavu. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Máme velkou radost, že jsou vystavená i plátna, která se tak často neobjevují. Mikoláš Aleš v roce 1884 přestal malovat a odložil štětec, takže tato plátna jsou opravdovou raritou.

Co vše výstava obsahuje? Na co se mohou návštěvníci těšit?
Jsou zde dvě olejomalby s vojenskými motivy. Mikoláš Aleš měl tato témata v oblibě, nejspíš i díky svému strýci, s nímž v Písku žil – byl vysloužilým vojákem a cestoval s armádou po Evropě. To mělo na Alše zřejmě velký vliv. Dále jsou zde takzvané pauzy z kostela Narození Panny Marie ve Vodňanech. U některých je vidět, že byly skutečně použity – jsou proděrované, protože kresba se na fasádu přenášela právě tímto způsobem. Je to krásný důkaz autorství.
Z Mirotic tu máme pozůstalost z rodného domu. Ten vyhořel a v roce 1952 byl znovu otevřen. Jsou zde kresby světic, sedláků, zemanů, i Jana Žižky. Všem těmto postavám vtiskl konkrétní tvář – do té doby byly zobrazovány velmi obecně. Jemu se podařilo vytvořit obraz národních dějin, který má sílu dodnes. Když se řekne Jan Žižka, mnozí si ho představí právě s palcátem na koni – tak, jak ho namaloval Aleš. Je zde i litografie – los vybízející k nákupu. Aleš v té době spolupracoval s různými firmami – dělal etikety na piva, předlohy pro vyšívané kapesníčky, dopisní papíry apod. Někteří badatelé to považují za mrhání jeho talentem, ale z hlediska marketingu to byl velmi chytrý tah. A není to nic překvapivého. Když se nějaké dílo dostane do širších vrstev společnosti, přestane být vnímáno jako „vysoké umění“ a stává se standardní hodnotou. Což je ale dobře, protože právě to velmi kvalitní se stává běžným. Aleš sám k tomu aktivně přispíval. Zajímavé jsou i zmíněné pauzy. Ukazují, jak monumentálně musel své návrhy koncipovat. Když stojíte u fasády ve výšce dvaceti metrů, najednou chápete, jak musel přemýšlet. Je zajímavé stát tomu „tváří v tvář.“

Je z této výstavy patrná nějaká stránka Mikoláše Alše, kterou lidé možná tolik neznají?

Celý rozhovor Ivany Fulierové o unikátní výstavě v písecké Galerii Dragoun vyjde ve středu v Jihočeských týdenících.