Do sporu s Rožmberkem se Žižka dostal proto, že tento „hrubě nedbal práv svých zemských sousedů.“ Velmoži neradi viděli, když uprostřed jejich panství vlastnil byť nevelký kus půdy svobodný zeman. To většinou býval větší sedlák, který se však od ostatních svého stavu odlišoval chovem koní, tudíž i jízdou na nich, a zacházením se zbraní – mečem. Základy trocnovské tvrze svědčí o tom, že to byl skutečně jen větší statek, možná chráněný kolovou hradbou.

Proč se Žižka dostal do sporu i s „budějovickými Němci“ vysvětleno není, ale nejspíše to bylo až v době, kdy se již musel skrývat a bylo nutno zásobovat jeho „rotu.“ Pak bezpochyby docházelo k tomu, že proviant si bral i v kupeckých vozech budějovických měšťanů. To již byla klasická lapkovská aktivita a za tu byl tehdy jediný trest. Pachatel byl často bez jakéhokoliv procesu bezprostředně po dopadení pověšen na nejbližším vhodném stromu.

Žižka agentem krále?

Ale nyní k jádru problému. Jak mohl mladý psanec ze zapomenuté tvrze kdesi v jižních Čechách, resp. Prácheňska, získat tak vlivné kontakty na vzdáleném královském dvoře pražském, aby se „za něj u krále přimluvili“ a on neskončil jako stovky jiných lapků? Jak je možné, že získal tak exponovanou pozici u královského dvora? Dveřník či komorník byl v podstatě tím, co dnes nazýváme osobní bodyguard. Jak se z lapky mohl stát tělesnou stráží krále i královny, nejvýše postavených osob nejen v lucemburskopřemyslovském českém státě, ale i v říši? Za co mu král udělil tak vysokou finanční odměnu, že si za ni mohl koupit dům na Novém Městě pražském? To není zcela objasněno ani v posledním rozsáhlém díle historika Petra Čorneje Tři životy Jana Žižky.

Pro pochopení tohoto problému, který čeští historici dodnes opatrně obchází, se podívejme do země, která je prezentována jako kolébka moderní demokracie, do Anglie. Slavný anglický mořeplavec Francis Drake byl údajně pirát. To není správné označení, i když jeho metody při přepadávání španělských lodí a měst v koloniích se od pirátských nelišily. Byl to korzár, resp. agent, jak se říká dnes, jejího veličenstva královny. To znamená, že pracoval pro vládu či pro stát, neboť anglická královna Alžběta I. byla chápána jako personifikace státu stejně jako ostatní panovníci, tedy i ti čeští. Královna Alžběta povýšila korzára Drakea za zásluhy o Anglii v boji se Španělskem do šlechtického stavu a on to dotáhl až na ctihodného člena parlamentu. I Drake začínal svou kariéru z malých poměrů. Musel se naučit porážet Španěly, kteří byli většinou v přesile, na moři i na souši, s omezenými prostředky. Svou kariéru vynikajícího námořníka zakončil jako jeden z vítězů nad španělskou Armadou, obrovským lodním svazem s tisíci vojáky na palubě, připravenými k vylodění v protestantské Anglii. Jako v době husitských válek stáli i zde protestanti proti katolíkům.

„Zvláštní agent jejího veličenstva s právem zabíjet“ James Bond, byť postava fiktivní, je vděčným námětem řady filmů ze současnosti. Svědčí o tom, že Britové jsou na své agenty hrdí. Povyšují je do šlechtického stavu, v Rusku a USA z nich dělají premiéry či dokonce prezidenty. V Česku pod vlivem letité mediální hysterie, počínající již za totality (agenti CIC) a přetrvávající do současnosti (agenti StB), má označení agent pejorativní, dehonestující až démonizující nádech.

Historické postavy nelze hodnotit dnešní optikou

Ať se nám to líbí či nikoliv, vše nasvědčuje tomu, že Žižka byl ve službách krále, tedy státu, byť dokázat to nelze, jak tomu u tajných služeb bývá. Proto se mu dostávalo ochrany a bohatých odměn. Jeho úkolem bylo sledovat aktivity Rožmberků, podávat o nich prostřednictvím spolehlivých kontaktů zprávy ke královskému dvoru a provádět drobné sabotážní akce na rožmberském statcích, resp. zboží, jak se tehdy říkalo.

Králové se vždy obávali rostoucí moci českých pánů a církve. Ti využívali každého oslabení královské moci, aby privatizovali královské (státní) statky. Proto panovníci zakládali na jejich území královské hrady a města jako například České Budějovice.

Je jisté, že tam, kde se rožmberští zbrojní pacholci Žižkovi postavili se zbraní v ruce, neváhal ani on použít meče. Na rozdíl od malých národů se velké národy nesnaží v „ušlechtilém“ zájmu historické pravdy dehonestovat velké muže své historie tím, že je poměřují idealistickými hodnotami současnosti.

Moralisté, očisťovači a vyrovnávači dějin v zájmu absolutní „historické pravdy“ stále připomínají, že Žižka loupil, zabíjel, vypaloval kláštery a upaloval mnichy. V zájmu historické pravdy je však nutno vysvětlit, jak se mohlo stát, že s ním nebylo naloženo jako s jinými lapky, že naopak získal významné postavení u královského dvora a bohatou odměnu. Existuje-li jiné vysvětlení těchto skutečností, bude bezpochyby významným historickým objevem, ale zatím vše nasvědčuje tomu, že byl s vysokou mírou pravděpodobnosti v tajných službách krále, tedy jak se říká dnes – vládním, resp. státním agentem. To mu slouží ke cti, nikoliv pohaně, neboť působil ve službách českého státu oné doby.

V drobné válce, kterou vedl coby psanec na rožmberském panství, se podobně jako Sir Francis Drake naučil vítězit nad přesilou, a to vahou svých vojenskoorganizačních schopností, které dal plně do služeb obrany myšlenek Mistra Jana Husa a českého národa. Vybudoval z prostých sedláků vojsko a obdařil je taktikou, s níž vítězili nad mnohonásobnou přesilou lépe vyzbrojených nepřátel. Zformuloval vojenské řády, které byly po dlouhou dobu vzorové nejen v království českém.

Historie je nepochybně matkou poznání současnosti. Ke složení historických faktů do logických souvislostí může posloužit i takový fenomén českých dějin, jakým Jan Žižka bezpochyby byl. A může k tomu posloužit i pověst prezentovaná Aloisem Jiráskem téměř naivní formou. V dějinách není až tak mnoho nového. Vše tu již v té či oné podobě bylo. Historickou osobnost nelze hodnotit a odsoudit na základě jednoho poznatku, vytrženého ze životopisu, a už vůbec ne hodnotovými kritérii současnosti, která jsou navíc často porušována tím nejarogantnějším způsobem.