Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Unicorn Group

    pátek 17.1 20:00 - Blatná, Na Vinici

    Koncert.

  • Novoroční koncert

    pátek 17.1 19:00 - Tábor, Střelnice

Zobrazit všechny události
 
 
 
 

Soutěže (1)

 

Rodák z Milevska se stal žádaným fotografem v Lucembursku

Všichni tři tvůrci expozice na bienále v Benátkách – zleva Sophie Langevin, Stéphanie Laruade a Bohumil Kostohryz.

Všichni tři tvůrci expozice na bienále v Benátkách – zleva Sophie Langevin, Stéphanie Laruade a Bohumil Kostohryz.

MILEVSKO/LUCEMBURK – Rodák z Milevska Bohumil Kostohryz (43) je povoláním architekt. V Lucembursku, kde dnes žije, se stal navíc žádaným uměleckým fotografem. Spolu s francouzskou manželkou Stéphanií Laruade, která je rovněž architektka, a herečkou a režisérkou Sophií Langevin před rokem získali prestižní zakázku na ztvárnění lucemburského pavilonu pro bienále architektury v Benátkách. To všechno by se možná nikdy nestalo, absolvent volyňské stavařské průmyslovky a fakulty architektury ČVUT Bohumil Kostohryz by pracoval doma v Čechách a hrál s milevskými kamarády hokej, kdyby se ve druhé polovině 90. let v milevském klášteře neuskutečnil česko-francouzský projekt podporovaný z Bretaně. Studenti z různých zemí Evropy tu dva roky po sobě v létě pobývali a pracovali na návrzích budoucí podoby a využití kláštera.

 

Bohumil Kostohryz byl ve skupince, která řešila první nádvoří. Situovala na něj ve svých studiích i kašnu, která tam tehdy ještě nestála. „Poznal jsem tak spoustu lidí, mezi nimi kamaráda z Lucemburska. A podnítilo mě to ještě během studia odjet na čas do Rennes ve Francii,“ vzpomíná.

Na zkušenou do světa

Když se v roce 1997 vrátil do Čech, na fakultě zrovna probíhala studentská fotografická soutěž. „Jako kdekdo v té době jsem měl doma zvětšovák a fotil jsem. Profesorovi, který soutěž organizoval, se moje fotky líbily a požádal mě, abych mu pomohl vrátit fotografii do obsahu výuky na fakultě. To se nám podařilo. Zůstal jsem na škole a jako asistent a pedagog jsem do roku 2002 vyučoval fotografii na fakultě architektury,“ pokračuje. „Tam jsem také potkal svoji ženu. Byla Francouzka, začala architekturu studovat v Paříži a rozhodla se dokončit studia v Praze,“ říká architekt s původem v Milevsku. Právě tady chodil na 2. základní školu a pak se vydal přes Volyni a Prahu do světa. „V Praze jsme s manželkou pracovali dva roky a pak jsme si řekli, že se na pár let vydáme do Lucemburska. Tam architekti nabízeli stáže ve svých týmech, byla to šance dostat se k zajímavé práci. Například jsme pracovali u prezidenta lucemburské obce architektů a ten měl na starosti soutěž o nejlepší architektonické počiny roku. Takže jsme se nachomýtli i k výstavnictví. Postupně jsme se ve volnu začali vracet i ke svým koníčkům, já jsem začal hrát hokej, žena dělala horolezectví. Tím jsme poznávali další a další lidi,“ vypráví architekt.

Bohumil Kostohryz začal fotografovat koncerty, jeho fotografie se líbily, oslovily ho divadelní scény. A tak zatímco manželka Stéphanie zůstala architektkou a urbanistkou, pro něj se stala povoláním fotografie. Založil agenturu Boshua, která se vyprofilovala v přední ateliér pro práci s obrazem. Bohumil Kostohryz fotí divadlo, balet, tanec, ale také architekturu, architektonické realizace, tvoří 3D projekty, výstavy, baví ho i portréty. „Zajímá mě vizuální prezentace jako taková. Zjišťuji od zákazníka, co svým záměrem sleduje, hledám k tomu nejvhodnější žánr a techniku. Fotím ve světě umění, pro památkáře, pro města a třeba i sport,“ dodává.

Zapouštění kořenů

Pár let, které chtěli manželé v Lucembursku strávit na zkušené, se změnilo v trvalý pobyt. „Když se člověku někde narodí děti, koupí si byt, tak najednou zjistí, že zapustil kořeny,“ usmívá se fotograf, který už má v Lucembursku jméno. Hlavní město Lucemburk se počtem obyvatel dá přirovnat k Českým Budějovicím. Má své historické kouzlo i krásné okolní lesy. Tamní česká komunita čítá kolem 600 lidí. Je to multikulturní, velmi příjemné místo pro život, kam za prací denně přijede dalších zhruba 300 tisíc lidí.

Bohumilu Kostohryzovi a Stephanii Laruade se narodil v Lucemburku napřed v roce 2006 Jakub – ten dostal české jméno, a v roce 2010 syn Loic – pro změnu se jménem francouzským. „Moje žena si nechala své francouzské příjmení. Přijde nám to přirozené. Proč by měla v manželství ztratit své jméno, to je jako kdyby ztratila identitu a vygumovala kus svého života. Kluci mají příjmení po mně, ale kdyby se nám narodila dcera, klidně by mohla mít jméno po ženě,“ říká Bohumil Kostohryz.

Chlapci se v jeslích začali učit lucembursky, doma se mluví francouzsky a česky. První stupeň základní školy se vyučuje v němčině, na druhém stupni se přidá francouzština a na střední škole angličtina. Maturant tak v Lucembursku běžně ovládá čtyři jazyky.

Výzva z Benátek

Obec architektů v Lucembursku vyhlásila soutěž na ztvárnění lucemburského pavilonu pro loňské bienále architektury v Benátkách. To se pravidelně ob rok střídá s bienále umění. „V tamním parku expozic mají některé státy pavilony nastálo, ale Lucembursko ne. To si pronajímá jeden z paláců a do něj se tvoří expozice. Dřív bývalo téma univerzální, ale loňský prezident bienále Rem Koolhaas z Holandska se rozhodl, že zadá společné téma. Znělo doslova Absorbing modernity a cílem bylo na posledním stoletém období prezentovat, jak moderní přístupy pohlcují národní rysy architektury. Obec architektů Lucemburska pak v duchu tohoto zadání vyhlásila soutěž na ztvárnění lucemburského pavilonu,“ vypráví Bohumil Kostohryz a pokračuje: „Řekli jsme si se ženou, že to zkusíme. Zavřeli jsme se na celý víkend a vymysleli jsme koncept, který nadchl nás a pak i porotu. Potřebovali jsme ale hlavně oslovit návštěvníky, takže jsme přibrali ještě režisérku a herečku Sophii. Koncept spočíval v tom, že jsme vybrali pět staveb v Lucembursku a každá z nich měla jiný výraz modernity. Přímo kriminalistickou metodou jsme chtěli pátrat v jejich historii a příbězích. K našemu nadšení nás porota vybrala a my jsme se pustili do práce. Expozici jsme nazvali trochu provokativně – Modernita milovaná, nenáviděná nebo ignorovaná?“

Pět staveb mělo pět zajímavých příběhů, které se detektivním způsobem vyskládaly ze střípků z archivů, dobového tisku, projekčních výkresů a dalších dokumentů. První stavbou byla obytná vila, na níž si v roce 1928 nechal udělat její majitel malíř Kutter v Lucemburku plochou střechu. „Všichni to považovali za šílenost a příběh končil tím, že manželka malíře nakonec nechala střechu vily stejně předělat na šikmou.“ Další ukázkou svého času moderní stavby byla maličká kaple ve městě Dudelange, kde žili dělníci tamnních železáren, Poláci, Italové i příslušníci dalších národů. Kdysi byla kaple součástí jejich životů, dnes je prakticky zapomenutá. Třetí stavba znázorňovala urbanistické řešení takzvané Route A, tangenty, která míří z volné krajiny až do centra Lucemburku. Poslední dva příklady modernity své doby se zaměřily na známý červený most v Lucemburku a divadlo, které stojí hned vedle něj. „Na příkladu mostu se dá dobře vysvětlit, jak jsme pracovali. Shromáždili jsme informace o tom, jak probíhaly místy až drsně výkupy farmářské půdy pro novou čtvrť, k níž měl most přes údolí vést. Našli jsme dokumenty o průběhu soutěže na stavbu mostu. Ocelový most tu vyrostl vlastně náhodou, protože při finálním hlasování onemocněl předseda poroty, který oceli vůbec nefandil a byl příznivcem tradičních kamenných mostů. Po dokončení se zas most stal místem mnoha tragédií, podobně jako v Praze Nuselský. Získali jsme o tom novinové výstřižky. Teprve když těch lidí bylo přes sto, začalo se řešit ochranné zábradlí. A našli jsme i příběh projektanta mostu, který si ty lidské tragédie vzal osobně, začal žít jako bezdomovec a na nádraží dával studentům kondice. Když zemřel, veřejnost mu vzdala hold,“ přiblížil expozici Bohumil Kostohryz.

Tato expozice s mnoha vizuálními efekty byla v Benátkách umístěna do listopadu loňského roku. „Vytvořili jsme také prezentaci pro školy. Ukazujeme žákům, že každá stavba má příběh a že se dá vidět ze spousty pohledů a aspektů, nemá jen styl a tvar.“ Od letošního léta až do 19. prosince je celá expozice přenesena do lucemburského centra architektury LUCA. „Teď nás znají v Lucembursku snad všichni, ale ten úspěch nám možná trochu překvapivě nepřinesl záplavu velkých lukrativních zakázek. Děláme dál to, co dřív. Máme radost z každé práce, protože jsme dozráli k tomu, že i ta nejmenší zakázka si zaslouží veškerou invenci,“ uzavírá Bohumil Kostohryz.

Kostohryzovi jsou z Olešné

V některých projektech se rád vrací i domů. Například graficky zpracoval knihu Jitky Křečkové o obci Olešná. „Jitka Křečková je z Prahy a v Olešné má léta chalupu. Spolupracoval jsem s ní moc rád, protože náš rod Kostohryzů je z Olešné. Dědeček byl tamní kronikář a nadšenec do řady oblastí, například ze 4500 kusů sirek vyrobil housle, které hrály,“ říká architekt, fotograf a v tomto případě i grafik. Podobně nafotil knihu o Závišově kříži a vytvořil animace pro cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě, kde je Bohumilův kamarád představeným. V Lucemburku také pracuje jako fotograf a grafik pro řadu odborných časopisů nebo se podílí na knihách.

Jakmile vyjde trochu času, vrací se Bohumil Kostohryz do Milevska. Tady jsou jeho kořeny, i základ technického nadání, protože oba rodiče pracovali jako projektanti v ZVVZ. Výtvarný cit zas kdysi rozvíjel v kroužku u milevské malířky Heleny Krpálkové. A až do dorostu hrál hokej za Milevsko. V uplynulých dnech celá rodina trávila na milevských Hůrkách podzimní prázdniny. A v úterý těsně před odjezdem úspěšný fotograf neodolal a šel si s hokejisty Božetic zatrénovat. „Roman Staněk mě pozval, tomu nešlo odolat,“ prozradil se smíchem.

 

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace