Na Ukrajině se nachází někdejší území Podkarpatské Rusi, které Československo postoupilo Sovětskému svazu na základě dohod po druhé světové válce. Potomci tamních Čechoslováků žijí nejen tam, ale život zavál další generace i na jiná místa Ukrajiny. Do České republiky tak přijíždějí v rámci repatriace krajanů i lidé z Oděsy nebo z válečné oblasti kolem Doněcka. Podmínkou je, že alespoň jeden člen rodiny musí prokázat český původ. S rodinami pak předem na Ukrajině i po příletu do Česka pracují lidé z Arcidiecézní charity Praha.

Nejmenší děti si zvykají nejrychleji

Pro ubytování v prvním půlroce na českém území bylo vybráno rekreační zařízení ministerstva vnitra Vltava v Červené nad Vltavou u Orlické přehrady. Během tohoto půlroku krajané ve spolupráci s pracovníky charity hledají práci, bydlení, zdokonalují se v českém jazyce a děti navštěvují školu v Milevsku. Jak říkají ředitel 2. základní školy Michal Divíšek i jeho zástupkyně Dana Kotrbová, nebyl to lehký úkol. Pedagogy i žáky školy postavil projekt do řady netušených situací. Ve výsledku ale podle nich obohatil hlavně děti. Naživo vidí spolužáky, jimž válka a politika zasáhly do životů a navždy opustili místa, kde byli zvyklí, i kamarády, které měli rádi. Zkrátka to, co by jinak české děti možná jen letmo zaslechly v televizi.

Milevská škola tyto děti přijímá od roku 2015 a je jediná v Jihočeském kraji. O nabytých zkušenostech ředitel Michal Divíšek přednášel na Jihočeské univerzitě. „Zpočátku jsem se bál hlavně o prvňáky a druháky, jak to budou zvládat. Ale ukázalo se, že právě ti se aklimatizují nejrychleji a rychle se učí česky. Problematičtější je to se staršími dětmi, na některých je vidět, že s přesídlením nejsou srozumění, je to rozhodnutí dospělých členů rodiny. Děti trochu vzdorují a nespolupracují. Musí být velmi těžké se v období puberty vyrovnat s takovou změnou, přijít o kamarády,“ popisuje ředitel.

Velkou výhodu mají rodiny, které na Ukrajiny navštěvovaly krajanská sdružení. Ta tam stále udržují český jazyk a povědomí české kultury. „U takových dětí někdy ani nepoznáte, že to není Čech,“ poznamenal Michal Divíšek. Když do rekreačního zařízení Vltava přijely první skupiny, konalo se setkání s místními obyvateli, kde ukrajinští Češi nadšeně zpívali české a moravské písničky. „Do školy nám tenkrát děti přinesly ukázat jejich kroje nebo vlajku,“ vzpomíná ředitel. Začátky byly hodně emotivní, teď už se vše zaběhlo a i přicházející rodiny jsou víc informované, co je u nás čeká. Mají tu už příbuzné, kteří se natrvalo usídlili v různých místech. Celkem za roky 2015 a 2016 se do České republiky přesídlilo 520 krajanů. A další přibývají.

Děti z Ukrajiny v české škole

Děti v milevské škole pobývají jen krátkodobě, některé pár týdnů, jiné pár měsíců, maximálně půl roku. Pak už se s rodiči stěhují do místa, kde budou žít natrvalo. „Jsme v kontaktu se školami, které je přebírají, takže vidíme, že zpočátku šlo hodně rodin do Tachova, teď už jsou to místa v celé republice – Cheb, Brno, Slaný, Horní Slavkov, Písek, Tábor, Liberec, Pardubice, Mladá Boleslav, Český Krumlov a další,“ vyjmenovává zástupkyně ředitele Dana Kotrbová. Některé děti se dodnes ozývají a píší maily, na svou první českou školu a české spolužáky vzpomínají. Byl by omyl si myslet, že ukrajinské děti jsou za našimi pozadu. Počítače a mobily ovládají stejně bravurně, i když některé rodiny z válečné oblasti přijely narychlo, takřka jen s taškou osobních věcí.

Škola se zas v rámci projektu musela vybavit novými učebnicemi jako je Čeština pro rusky hovořící nebo Čeština pro rusky mluvící. Pracovní sešity a další pomůcky musí učitelky pro děti speciálně připravit, problém je s latinkou a psaním. „Hlavně menší děti projevovaly o nové spolužáky od začátku velký zájem, snažily se jim pomáhat, samy se chtěly učit ruská slovíčka,“ dodává Dana Kotrbová. Každodenní praxe přináší řadu situací, které je nutné řešit. Z Červené nad Vltavou přiváží a odváží děti auto, musí vznikat harmonogram podle délky vyučování momentálních žáků. Šest současných dětí navštěvuje první, druhou, třetí, čtvrtou, šestou a devátou třídu.

Jednoduchá není ani návaznost vzdělávacích systémů. Z ukrajinských škol děti obdrží vysvědčení, předměty jsou podobné, známkuje se do dvanáctky. Dvanáctka je nejlepší známka. Pro děti, které se teprve začínají učit česky, by podle ředitele bylo lepší nastoupit o třídu níž, ale to rodiče mnohdy nechtějí. „U nás jsou jen půl roku, my děti v podstatě známkujeme hlavně za pokrok, ale už se ozvaly i navazující školy, kam děti přešly nastálo, že známky neodpovídají. Jenže přeřadit dítě o ročník níž už pak nejde, muselo by leda propadnout,“ naznačuje Michal Divíšek některá úskalí. A Dana Kotrbová si vybavuje horkou chvilku, kterou pro změnu zažili s mimořádně nadaným chlapcem.

Rodina profesorky angličtiny a fyzika měla tři mimořádné děti. Nejstaršího chlapce vzala učitelka na matematickou olympiádu do Písku. Zvládl zadání ve chvilce a najednou byl pryč, zatímco ostatní děti ještě počítaly. „Zažili jsme fakt hodiny strachu a nervů, než se ukázalo, že chlapec prostě splnil úkol, odešel v Písku na vlak a odjel na Červenou,“ děsí se Dana Kotrbová ještě dnes, kdy už to vypadá jako úsměvná historka. Méně zábavné bylo, když se česká dívenka do jednoho chlapce z Ukrajiny zřejmě zamilovala. On ji ignoroval, tak začala tvrdit, že ji šikanuje. Rodina měla strach, že ji pošlou zpátky na Ukrajinu, obrátila se o pomoc až na ambasádu. „I to jsme tady řešili,“ usmívá se ředitel.

Nastávají i lidsky jímavé situace. Děti mají v rámci programu hrazené obědy ve školní jídelně ve dnech, kdy je odpolední vyučování. Pro ostatní dny se předpokládá, že budou obědvat po návratu na Červenou. „Občas se stane, že přijde vedoucí školní jídelny s tím, že se třídou jí přišel i tento žáček, ačkoliv neměl na oběd nárok. Přece ho nebudeme tahat z fronty dětí. Tak mu oběd zkrátka dáme a pak to musíme nějak vyřešit,“ krčí ředitel školy s úsměvem rameny. Děti z Ukrajiny také překvapilo, že u nás mají chodit v červnu do školy, protože u nich mají tři měsíce prázdniny. A Michalu Divíškovi neuniklo, že starší děti z Ukrajiny mají snad víc než naše málo reálné představy o budoucím povolání. „Hodně jich chce být herečkou nebo režisérem,“ směje se. A některé rodiny zas pro změnu mají předem přesně vytipované kvalitní střední školy – hotelového nebo uměleckého směru. Usilují pak o to, aby se usídlily v těchto místech.

Příchod krajanů pokračuje

Ředitel školy Michal Divíšek vlastně dodnes neví, proč byla pro děti z Ukrajiny vybrána právě 2. základní škola. „Vše se domlouvalo ještě za bývalé ředitelky školy, já jsem u toho nebyl. Možná to bylo proto, že naši školu navštěvují děti z Jetětic a okolí, kde se ubytovací zařízení Vltava nachází, možná se uvažovalo, že jsme přece jen blíž nádraží než druhá škola ve městě. Zpočátku totiž někteří rodiče chodili s dětmi i do hodin,“ dodal. Ve škole zažili i dítě z válečné zóny, které mělo psychické problémy. Zničehonic začínalo plakat. Smutný důkaz, že celý projekt má svůj smysl. Od února 2017 stát Arcidiecézní charitu Praha pověřil přemísťováním českých krajanů z Ukrajiny na další čtyři roky.

Není to ale jen barvotiskový obrázek o šťastných koncích. Našli se už i jednotlivci, kteří se na Ukrajinu zase vrátili. Přesídlení nezvládli, měli jiné představy. Drtivá většina krajanů je ale za nový domov České republice vděčná. A na 2. základní škole jsou rádi za tuto zkušenost. „Naše děti se dozvěděly hodně o Ukrajině, noví spolužáci jim ukazují na mapě místa, odkud přišli. Mnohé brzy dokáží o své zemi i něco v češtině vyprávět,“ říká Dana Kotrbová. „Je dobré, když naše děti vidí, že z Ukrajiny přicházejí děti jako všechny ostatní. Antipatie mezi nimi nevznikají. Za celou dobu tu byly snad dvě děti, které s námi odmítaly komunikovat. I to ale musíme pochopit, protože my v jejich kůži a v jejich situaci nejsme,“ uzavřel ředitel školy, která v projektu dále pokračuje.