Bez foťáku nedáte ani ránu. Jak jste se k focení vůbec dostal?

Dá se říct, že fotoštafetu jsem převzal od svého otce, který byl také fotograf amatér. Měl tehdy měchový fotoaparát. Má záliba započala rodinným focením, dále jsem pokračoval s příbuznými a známými, tedy pokud se zrovna nestyděli. Po čase jsem si za vydělané peníze koupil značku Zenit E, která byla velmi kvalitní a se kterou jsem vydržel po dlouhá léta, než jsem fotoaparát předal své dceři. Ta ho používala další roky.

Zmínil jste focení rodiny. Asi to nebyly jenom portréty, že?
Hodně mě bavilo focení lidí v pohybu, takové ty momentky z ulice, které zaznamenáte a už se nikdy nebudou opakovat tak, jak se v ten daný moment staly. Později jsem se zaměřil na ženy a dívky v pohybu, tentokrát však již s fotoaparátem Pentax, ovšem stále se fotilo na film. Nakonec i u mě došlo na digitální zrcadlovku Nikon D 3200, kterou používám dodnes a myslím, že s ní už vydržím do konce svého života. Míval jsem i malé foťáčky do tašky, na rychlý záznam. Zkrátka jsem nějaký ten fotoaparát měl vždy při sobě.

Hodně fotografů vzpomíná, že si kdysi sami vyvolávali fotografie. Měl jste to také tak?
Ano, dělal jsem si to jeden čas úplně sám. Bylo to hlavně o tom se na noc zavřít v koupelně. U mě to šlo dělat pouze v noci, protože přes den byl v bytě hluk. Ráno jsem si pak chodívával lehnout. Tenkrát šlo samozřejmě o černobílé fotografie. Mělo to své kouzlo.

Co váš profesní život, využil jste fotoaparát i při něm?
Ano, poštěstilo se mi. Pracoval jsem v regionálním tisku jako redaktor a k této práci jsem fotoaparát používal. Dodnes pořádám fotovýstavy, fotím do různých kalendářů, spolupracuji s některými našimi nebo zahraničními institucemi a fotím pro jejich potřeby. Vystavoval jsem v Milevsku, Táboře, Bernarticích, Týně nad Vltavou, v mém rodném Mělníku nebo v Praze. Vůbec první výstavu jsem měl v roce 2002, pokud si dobře vzpomínám. Jmenovala se Humor ve fotografii. Z dalších mohu zmínit například Zátiší s knihou, Maškary mezi námi, Albánie země neomezených možností a zážitků a podobně. No zkrátka bylo toho moc. Celkově osmnáct výstav.

Co byste řekl o své aktuální výstavě v Písku?
Denně chodíme svým městem, po celý rok a vše, co míjíme, je pro nás často všedním obrázkem, který ani nevnímáme, což je obrovská škoda. Pak jednou nepospícháme nikam a podíváme se nahoru, doprava, doleva, zajdeme do nějaké uličky, dvorku, zákoutí, a najednou jsme mile překvapeni, když zjistíme, kolik se nám tu vlastně nachází zajímavých míst. A právě o tom je hlavně má současná výstava v Písku. Já už jsem něco podobného zkoušel nejprve v mém rodném Mělníku, později také v Táboře…

A pak následoval Písek?
Ano, toulal jsem se tímto nádherným městem dva roky. Zacházel jsem do starých, původních míst, ale i těch opravených, či nových, veřejnosti více známých a lidmi oživených. Snažil jsem se o široký záběr Písku, i když to není samozřejmě vždy zcela možné. No ostatně to mohou návštěvníci nádherné písecké knihovny a mé výstavy posoudit sami. Jediné, co mě mrzí, že nemohu zveřejnit úplně všechny fotografie, protože by se zkrátka nevešly. Určitě ale plánuji sem do Písku během měsíce zajet a některé z nich prohodit za další. Chci jen dodat, že všechny fotky jsou zhotoveny bez dalších úprav počítačem a nafoceny starší zrcadlovkou Nikon D 3200. Mám tu fotografie i z dřívějších let. Myslím, že to má své kouzlo a doufám, že se to návštěvníkům opravdu zalíbí. Víte, co je zajímavé?

Povídejte…
Mám známou, která dlouho bydlela v Písku a také ráda fotila. Pořád jsem jí říkal, ať nafotí Písek. Ona mi odpověděla, že prý co tam bude fotit, že je v Písku všechno pořád stejné. Ona už tady nebydlí, ale poslal jsem jí pozvánku, ať se přijede podívat, jestli je v Písku všechno pořád tak stejné a zda je tu co fotit.

Jaká nejzajímavější místa jste v Písku nafotil?
Víte, co je docela sranda? Já, když fotím některá zákoutí a k těm fotkám se vracím po nějaké době, tak kolikrát už ani nevím, kde se nachází. Lidé se na ta daná místa ptají. Spolu s kolegy to pak dáváme dohromady, kde že se to doopravdy nachází. V tom je ale to kouzlo. Například se mi líbil pohled ze zadní části synagogy. Je tam zarostlá zahrada a před ní židle. Je pro mě otázkou, proč tak krásné místo není opečovávané. Zasloužilo by si to. Jinak já fotil i lidi při různých událostech, například při otevření lávky nebo při Dotkni se Písku. Dokonce jsem vyfotil i místní úřednice, které se chodily místo oběda koupat do studené řeky. To byl takový unikát. Pak si ještě vzpomínám na otevírání křížové cesty, kde jsem vyfotil i Martu Kubišovou, Oldřicha Vlčka a další významné osobnosti.

V jakém období fotografie u této výstavy vznikaly?
Dva poslední roky, nicméně tu mám i několik starších fotografií, které jsou spíše humorného charakteru. Vlastně ani nevím, zda mi povolí je tu vystavit. Ale to samozřejmě říkám s humorem. Ještě tu mám fotky například z natáčení filmu V peřinách. Jak už jsem zmínil, všechno se sem bohužel nevejde, budu to chtít zhruba po čtrnácti dnech proměnit. Celkově tu mám kolem 150 fotek.

Kdy se vám město fotilo nejlépe?
Pro mě je nejlepší k focení určitě podzim. Má fantastické barvy. To pak fotky bývají opravdu nádherné. Jinak to mám rád celoročně. I v létě, i na jaře. V zimě se také krásně fotí. Zrovna letos například mrzlo čtrnáct dní a já tak mohl nafotit zamrzlou řeku. To také nebývá tak časté, zvlášť v dnešní době. Mimochodem jsem udělal řadu nádherných fotografií i z místa U Václava. Možná právě tam jsou ta roční období nejvíce znát. Líbí se mi, jak tu člověk chodí po několikáté a pokaždé objeví něco nového, něco, co předtím neviděl. To bych tu mohl chodit klidně stokrát a vždy by se tu něco našlo. V tom je to kouzlo těch zákoutí. Do toho přidáte roční období a kdybyste se zaměřil na jedno místo, tak to bude pokaždé jiné.

Kam jste se už jako fotograf podíval?
Dříve jsem jezdil často do NDR, Maďarska a jednou jsem byl také v Rusku na zaoceánské lodi. To bylo pěkné. Mám také známé v Belgii, takže jezdím tam a jezdím i do Lucemburska. Dělal jsem tam kalendář pro lucemburské velvyslanectví. Seznámil jsem se tam s jedním Čecholuxemburčanem, který je nyní na Mělníku v domově důchodců, kde jsme před čtrnácti dny zrovna dělali besedu o Lucembursku. Dokonce tam přijeli i z velvyslanectví. Pak jsem byl i v Albánii, tam to bylo ohromně zajímavé. Až si člověk v dnešní době říká, jak tam vůbec mohl být. Také bylo hezké Slovinsko. Na další země si už nevzpomenu. Rozhodně jich bylo ještě víc. Z českých míst mám nejraději Šumavu a České středohoří. To nic nepřekoná.

Plánujete nějakou fotografickou akci v blízké budoucnosti?
Já popravdě na to plánování moc nejsem. Ráno vstanu a u snídaně se rozhodnu, že někam jdu nebo jedu. Takhle to mám po celý život. Takže nic neplánuji a uvidíme, co mi čas přinese.