„Paní ředitelka Jandáčková přišla k nám do třídy pět dní před soutěží a řekla, že pojedeme i my, třeťáci, a že nám věří. Takže jsme ani neměli moc čas na nějaké obavy,“ říká člen vítězného týmu Jakub Prokop. Je z Milevska a maturitní obor zdravotnický asistent si vybral, přestože nikdo z rodiny ve zdravotnictví nepracuje. Na praxi Jakub chodí do táborské nemocnice a o víkendech a o prázdninách si ještě přibírá brigádu v milevském domově důchodců. Pracuje tam jako ošetřovatel.

Jak vám pacienti vlastně říkají, když jste sestřička v mužském provedení?
Říkají mi sestřičko. Už na to i slyším. Občas ale někdo řekne i bratře.

Kolik bratrů je ve vaší třídě?
V naší třídě je nás třicet a z toho jsme tři kluci. Tipuju, že celkově na škole bude něco přes patnáct kluků.

Jak vás napadlo jít studovat zdravotnickou školu? Myslíte, že muži jsou v oboru potřeba?
Já jsem měl jasno už od sedmé třídy. Ve škole v Milevsku jsme měli zdravotnický kroužek, který vedla paní učitelka Šindelářová, teď už Jelínková. Jezdili jsme na soutěže, z okresu jsme postupovali do kraje, dařilo se nám. Poznal jsem, že pomáhat lidem má smysl a že to chci dělat jako svoje povolání. Zdravotníci dělají záslužnou práci a navíc muži jako střední zdravotnický personál jsou dnes hodně potřeba. Třeba přenášení těžkých pacientů není práce pro ženy. Myslím, že muž i spíš dokáže zachovat chladnou hlavu v kritických situacích.

Vždyť se ale veřejně debatuje o tom, že sestry nemají skoro žádné pravomoci…
To je pravda, ale když kritická situace nastane, musíte umět poskytnout první pomoc. Mým cílem je jít na medicínu a stát se lékařem. Mohl jsem jít i na gymnázium, ale tam je všeobecné vzdělání, mně připadalo lepší poznat i tu praktickou část oboru.

Kam chodíte na praxi?
Praxe studentů probíhá na interně, chirurgii a oddělení následné péče v táborské nemocnici. Postupně studenti projdou tato tři oddělení, já jsem zatím na oddělení následné péče. Mně to tam je blízké, protože ve volném čase chodím na brigádu jako ošetřovatel v Milevsku do domova důchodců. To je podobná práce. Člověk se tam naučí spoustu věcí včetně komunikace s pacienty.

Jak pacienti přijímají, když za nimi přijde muž v roli sestřičky?
Muži říkají, že si s námi líp popovídají o chlapských věcech. Dámám to je asi nepříjemnější, to chápu, protože naše práce zasahuje i do intimity, když pomáháme s ranní hygienou a podobně. My k tomu ale přistupujeme profesionálně.

Takže to vy teď v pět ráno rozrazíte dveře pokoje, rozsvítíte a všem rozdáte teploměry?
Ne, jestli to tak dřív bylo, dneska už to tak nechodí. Brzy ráno se budí jen pacienti, kterým se musí změřit glukóza a podobně. Jinak začínáme s hygienou v půl sedmé, aby se vše stihlo do vizity.

Když jste se hlásil na zdravotnického asistenta, musel jste počítat se směnným provozem. Ten vám nevadí?
Člověk si dokáže zvyknout úplně na všechno. Jsem zvyklý vstávat v pět, protože dojíždím z Milevska do Tábora a v 5.50 mi jede autobus. Na brigády zas chodím odpoledne, o víkendech a celé prázdniny, prostě jak je potřeba.

Stihnete vůbec nějaké záliby a koníčky?
Do loňska jsem hrál za Milevsko florbal a hraji na baskytaru v kapele Fusky Dus. Zrovna tuto sobotu budeme vystupovat s kapelou Scarlet na posvícenské zábavě v Hrejkovicích. Budeme tam mít premiéru s novou zpěvačkou Katkou Kouklovou.

Vraťme se ještě k soutěži Jihočeská sestřička. Ta se konala ve strakonické nemocnici, takže jste poznal další zdravotnické zařízení. Kde byste chtěl případně jednou pracovat?
Chtěl bych vystudovat medicínu a hlásit se budu do Plzně. Plzeň se mi líbí víc než Praha. Rád bych byl jednou ortopedem nebo lékařem na záchrance. A myslím, že by se mi líbilo v Táboře. Táborská nemocnice mi připadá dobře uspořádaná, všechno je tam pohromadě, jsou tam i příjemní zdravotníci, se kterými se při praxi potkáváme.

Jak a v čem se soutěžilo?
Pro náš tým je vítězství o to cennější, že soutěžily čtyřčlenné týmy, ale kamarád nemohl, takže jsme byli jen tři. Pořadatelům to nevadilo, pro nás to ale bylo trochu komplikované. Rozložili jsme síly tak, že já jsem se zaměřil hlavně na praktickou část, což byl odběr krve nebo zavedení permanentního žilního katetru, tedy kanyly. To jsem nikdy nedělal, ale povedlo se mi to. A taky jsme úspěšně odrodili. Byla tam živá figurantka, dítě představovala panenka.

Jak to probíhalo?
Tak já jsem držel za ruce rodičku, ta mě hrozně mačkala, křičela, tak jsem si vybavoval všechny zásady pro takovou situaci. Kamarádka z našeho týmu vedla samotný porod, měla za úkol přestříhnout pupeční šňůru. Měl to být překotný porod.

A co jste porodili, kluka nebo holčičku?
To ani nevím, byl jsem z té situace fakt rozhozenej, protože figurantka strašně křičela. Ale zvládli jsme to. Ve škole se učíme v odborných místnostech na figurínách, tohle se už podobalo praxi. Tam se ukázalo, co jsme si ze školy zapamatovali.

Který okamžik soutěže byl pro vás nejhorší?
Když jsem se dozvěděl, že budu nabírat radioaktivní látku pro scintigrafii, která se dělá při onkologických onemocněních. To se mi klepaly ruce, jako kdybych měl Parkinsonovu nemoc.

Kdy jste se dozvěděli, že jste absolutní vítězové celé soutěže a porazili jste i vysokoškoláky z Jihočeské univerzity?
Až na slavnostním večeru. Paní učitelky byly v euforii, že jsme byli první a druhý tým měl třetí místo. Ve škole nám spolužáci gratulovali, ale občas se objeví i jiné reakce. Beru to tak, že jsou to lidi, kteří nemají žádné ambice a na naši školu většinou šli jen proto, že tam není matika. Slavnostní večer jsme si opravdu užili, byla tam s námi i paní hejtmanka Stráská a docela jsme se skamarádili s ministrem Adamem Vojtěchem. Na konci večera jsme si tykali. Je to obrovský sympaťák. Dalo se s ním mluvit o všem, tančil s námi, slíbil, že za námi přijede. A taky řekl, že se pokusí, aby praxe studentů v nemocnici byla i nějak finančně ohodnocená, jako to bývalo dřív. Sympatičtí byli i lidi ze strakonické nemocnice, pan ředitel nebo jeden chirurg, který nás varoval, že prý doktoři si musí najít nějakou neřest, aby tu zátěž své profese mohli vydržet. Tvrdil, že buď se musí kouřit, nebo pít.

A k jaké neřesti se přiznal ministr?
Ten vystudoval práva a medicínu si teď teprve dodělává, ale říkal, že on chodí relaxovat na dlouhé procházky, protože politika je hrozná.

Ve zdravotnictví to je lepší? Potěšil vás tam někdy někdo?
Všichni, když se usmějí. To mám hned lepší den.

Spíše se dá ale asi předpokládat, že pacientům nemusí být zrovna do smíchu…
To je pravda, ale je lepší, když si uleví a my se staneme tím hromosvodem. U nás ta agrese musí jít jedním uchem tam a druhým ven, ale jinak je dobré i v takové situaci poslouchat, protože se o pacientovi můžete něco důležitého dozvědět, co pak usnadní další práci. Snažím se proto naučit i další věci, začal jsem se zajímat o bylinky, taiči, jógu, to všechno se mi jednou může hodit. Příroda nám podle mě může poskytnout všechno, co potřebujeme.

Co tomu říkají doma, že jste si vybral tuhle cestu?
Mamka i babička hlavně chtějí, abychom se já i brácha měli líp než ony. Já chci pomáhat, a proto bych si přál být doktor, a kdyby to náhodou nevyšlo, budu záchranář.