„Už jako malý kluk jsem se tátovi motal do fotografování. První fotky jsem dělal s Flexaretou IV,“ vzpomíná Jan Pavlíček. Za sebou už má expedice do divočiny po celém světě. Otázkou je, kdy vyrazí na další cestu za dobrodružstvím. „Fotografie je úzce spojena s cestováním, tak uvidíme, co bude dál, protože současná pandemie jistě ovlivní možnosti vycestování. Letecké společnosti se dostávají do ztráty a letenky se prodraží,“ zamýšlí se Pavlíček. Co se týče naší vlasti, přestože milevský rodák žije momentálně v Praze, fotí zejména na Šumavě, odkud pocházeli jeho prarodiče. I sám Pavlíček prožil část svého dětství v podhůří Šumavy.

Zúčastnil se několika fotografických mezinárodních soutěží v zahraničí, ale bez úspěchu. Doma v Čechách už pár ocenění posbíral. Dvakrát obsadil třetí místo třeba v soutěži fotografů přírody Česka a Slovenska – Zlatý jelen Slávy Štochla, které se účastní kolem sedmi stovek fotografů. Ocenění se dočkal nejen za fotografii Nebeská brána, na které je vyobrazena Pravčická brána. Snímek byl uveřejněn také v oficiálním kalendáři Českého Švýcarska pro rok 2011. Milevský rodák dělal pár přednášek o fotografii divoké přírody hlavně pro školy, fotografy nebo přírodovědeckou fakultu na Univerzitě Karlově. V jeho portfóliu jsou k vidění také akční a mnohdy dechberoucí snímky z Tanzánie, Arktidy, Antarktidy nebo Aljašky. Naleznete je třeba na portálu www.janpavlicek.cz.

Jan Pavlíček (27. června 1951) se během své fotbalové kariéry probojoval z Milevska až do národního týmu do 23 let, získal bronzovou medaili na Univerzitním mistrovství Evropy a s tehdejší Spartou ČKD Praha vyhrál Český pohár 1972. Výrazně se ale věnoval také studiu a domluví se čtyřmi jazyky. Dlouho pracoval jako učitel angličtiny a tělesné výchovy, tlumočník či překladatel. Od roku 1993 dodnes působí jako OSVČ. Pro dvanáct zemí východní Evropy zastupuje několik velkých světových výrobců dílů pro jízdní kola. Dnes je Janu Pavlíčkovi 68 let a kromě fotografie divoké přírody patří mezi jeho záliby také běžky, cyklistika, tenis, hudba a jako dobrovolný trenér brankářů a fotograf pomáhá u žáků ve Slovanu Kunratice, kde působí oba jeho vnuci.