Kde se vzal Milísek

Takzvané díry na trhu si o pár let později všimla Lenka Bečková z Milevska. Pronajala si prostory v Sažinově ulici a v září 2009 nejprve začala nabízet hlídání a dopolední kroužky v klubu Poprvé bez mámy. Je to už patnáct let, kdy se tato aktivní žena pustila na neprobádané a nejisté pole živobytí. Stát a jeho legislativa nebyly nastavené na soukromá dětská zařízení pro děti do tří let. Ta musela fungovat v rezortu zdravotnictví, což bylo tak složité, že se do obnovy zrušených jeslí i města pouštěla jen zřídka.

Centrum mladé rodiny Milísek, které založila Lenka Bečková, tedy zprvu fungovalo jako hlídací klubík. Maminky si mohly něco obstarat, děti si zvykaly na kolektiv a prostředí. „Pak jsem si zřídila živnostenský list na službu péče o děti. Já jsem měla pedagogické vzdělání a museli jsme mít jako akreditovanou osobu zdravotní sestru. To platilo do roku 2014. Napřed tato služba patřila pod ministerstvo zdravotnictví, později pod ministerstvo práce a sociálních věcí,“ vzpomíná na začátky Lenka Bečková.

Začaly se vést debaty, kdo bude tuto oblast spravovat, ale stále nebyl potřebný zákon. Ten byl schválen v roce 2014. „Proto jsme napřed museli neustále psát projekty, abychom dosáhli na nějaké finanční zdroje. Byli jsme financováni z dotačních titulů na podporu zaměstnanosti z evropských peněz. Když tyto dotace skončily, bylo už jasné, že tato služba je potřebná a hledal se způsob, jak dětské skupiny udržet. Ministerstvo práce a sociálních věcí vytvořilo vlastní systém s úhradami ze státního rozpočtu. Konečně jsme nebyli v nejistotě, ale zase přišel covid a to nebylo snadné období. U nás se projevilo zánikem naší dětské skupiny v Přeštěnici,“ popisuje zakladatelka Centra mladé rodiny Milísek.

Zájem je velký

Milísek se dál rozvíjel. Začínal s dětskou skupinou pro dvanáct dětí, dnes má 18 člennou skupinu a k ní čtyřčlenný personál. „Naplnili bychom i kapacitu 24 dětí, zájem tu je, ale máme už málo záchůdků pro další rozšíření provozu,“ zmiňuje ředitelka Milísku. „Dětskou skupinu mohou navštěvovat děti od roka do šesti let, my ji máme pro roční až tříleté děti, proto jsme ji nazvali Jesličky a vyplňujeme tak bílé místo na trhu. Rodiče platí 2600 korun měsíčně, to je méně než v Písku nebo v Táboře,“ dodává Lenka Bečková, která od začátku budovala při Milísku i poradenství a různé aktivity pro rodiče a rodiny s dětmi. Pravidelně tu poskytuje konzultace psycholožka nebo právník.

Ani u toho nezůstalo. V březnu 2022 si Lenka Bečková pronajala prostory nad bývalou poštou v centru Milevska a zřídila tam Komunitní centrum, kde probíhají besedy se zajímavými lidmi, výstavy a další aktivity.

Zatímco například v Táboře se město k podpoře návratu mladých žen do práce hlásí a každoročně vypisuje dotační titul, kterým přispívá rodičům na úhrady plateb v privátních dětských skupinách, milevská radnice tuto věc vnímá jako čistě podnikatelskou záležitost zakladatelky Centra mladé rodiny.

„Za celých patnáct let jsme se na nějaké spolupráci nedohodli. Na radnici říkají, že nemají vytvořen systém, kterým by nás mohli podpořit. Že by museli vytvořit dotační výzvu. Podle mě by stačilo opsat tu, kterou vyhlašují třeba v Táboře. Město to bere tak, že má své mateřské školy a umožňuje tam umísťovat i děti od dvou let. Tím to považuje za vyřešené,“ zmiňuje Lenka Bečková. Přitom peníze nemusí proudit do Milísku. Stačí, kdyby město podporovalo příspěvkem na tuto péči samotné rodiče. Ti by i v Táboře na úhrady čtyř, pětitisícových měsíčních plateb v dětských skupinách obtížněji bez pomoci města dosáhli – byť tuto službu obvykle využívají dobře situované maminky, které nechtějí ztratit kontakt se svou lékařskou, právnickou nebo jinou profesí s vysokoškolských vzděláním. Vlastní dětskou skupinu ale v Táboře provozuje například i armáda, v Písku existuje v průmyslové zóně pro tamní zaměstnankyně. Třicet let stará představa, jak ženy budou na mateřské dovolené do šesti let, se zkrátka z dnešního pohledu ukázala jako scifi. Placená rodičovská dovolená je sice v České republice jedna z nejdelších, ale na šestiletou podporu stát prostředky nemá.

„Abych byla spravedlivá, musím uvést, že město Milevsko nám sice nepřispívá na Jesličky, ale přispívá na poradenské aktivity,“ dodala Lenka Bečková. Tyto aktivity se dají začlenit do dotačních titulů na volnočasové aktivity, které město vypisuje.

Nové povolání – chůva

Ředitelka Milísku zmiňuje například Anglii, kde se přispívá rodinám na chůvy. A možná tu opět vidí do budoucnosti. Momentálně stát vypisuje dotace na zřizování dětských skupin, i tam vznikne potřeba kvalifikovaných chův. Na to už zareagovala i Střední odborná škola v Milevsku, která pořádá kurz pro chůvy a spolupracuje právě s Centrem mladé rodiny Milísek, kde se odehrává praktická část. „V prvním kurzu bylo deset účastnic. Teď začal 25. června další tříměsíční kurz, ke zkouškám půjdou účastníci koncem září. Přihlásilo se patnáct zájemců, z toho jeden muž. Zájemci jsou z Milevska a okolí, střední odborná škola kurz nabízí i svým studentům. Já trvám na tom, aby účastníci kurzu složili nejen písemné a ústní zkoušky, ale aby měli i praxi a tu vykonávají u nás,“ říká Lenka Bečková.

Jesličky jsou o výchově

A jak to vlastně funguje v Jesličkách? Jsou zdejší chůvy připravené na to, že děti přijdou s plenkami, dudlíkem a krmit se musí z lahvičky?

„Ano, přijímáme i děti s plenkami, dudlíkem a lahvičkou,“ říká Lenka Bečková a pokračuje: „Mojí filozofií je, že u nás dítě přijde do instituce rodinného typu. Pracujeme podle námi vytvořeného plánu výchovy a péče, dítě se u nás naučí všechno potřebné. Osmdesát procent dětí přijde s plenkami, a protože se děti učí nápodobou vrstevníků, brzy plenky odstraníme, když děti vidí, že druzí chodí na nočníček. Děti se tak učí nenásilnou formou respektovat systém – že se dojdeme vyčůrat, po hraní uklidíme hračky. Ven jezdíme s kočárky, zvládly jsme i výlet vlakem. Na výlet některé maminky jely s námi. A nenechaly jsme doma ani děti se zlomenou ručičkou a nožičkou, aby o výlet nepřišly. Děti nám tykají, jsme pro ně tety. Chodí k nám i děti s handicapem a spolupracujeme s psycholožkou Vlastou Hořánkovou. Její poradenství je pro rodiče bezplatné, hrazené z grantů.“

Milísek je tu pro děti rodičů nejrůznějších profesí. Maminky jsou lékařky, prodavačky, účetní nebo recepční. Provozní doba je od 7 do 16 hodin. „Tak to rodičům vyhovuje. Některé děti přicházejí denně, někdo třikrát týdně, v neděli nám rodiče píší na WhatsUpp, kdo kdy přijde, kdo tu bude spát, kdo ne. Doporučujeme přicházet do čtvrt na devět, ale rodiče mohou nahlásit, že dítě přijde i déle. Obědy přivážíme z 2. základní školy, svačinky si děti nosí z domova,“ popisuje provoz ředitelka. K dispozici je i pěkná zahrada.

Spokojenost, ta je nejvíc

Neobává se, že si zapojením Milísku do vzdělávání nových chův vytváří sama sobě konkurenci? „Jasně, že další dětské skupiny pro nás budou konkurence, ale já to beru tak, že konkurence je zdravá. My už máme historii a nebylo to jednoduchá cesta. I když vám někdo hází klacky pod nohy, musíte se zvednout, usmát se a jít dál. Slunečně zlatavé to vždycky není. A hlavně, jste zcela závislá na lidech kolem. Jsme tu čtyři – Ivana Nováková, Lenka Hladká, Pavlína Hlavínová a já. Děti k nám vozí i rodiče z Tábora, Čimelic nebo Bechyně, to je takové naše vysvědčení,“ říká Lenka Bečková s úsměvem. A v odpovědi na otázku, jestli ještě někde plánuje otevírat další dětskou skupinu, má jasno.

„Takovou ambici už nemám, došla jsem do bodu D, kdy si řeknete – to stačí, hlavně spokojenost. Nabíjím se energií, když pozoruji děti při hraní nebo jak si děti pomáhají. Když se třeba dva kluci předhánějí, kdo pustí Aničce vodu. To je nejvíc,“ říká Lenka Bečková.

„Mateřská škola, to je vzdělávací proces. U nás v jesličkách jde o proces výchovný. Musíte věřit, že to má smysl, protože byznys to není,“ končí se smíchem Lenka Bečková.