Takže neplánujete ani žádnou oslavu?

Nic hromadného neplánujeme, akorát přijela dcera Petra se svým manželem Kubou a je hlášena řada návštěv známých a kamarádů. To domlouvá moje žena.

Přejete si nějaký dárek, nebo si už na ně nepotrpíte?

Na dárky jsem nikdy moc nebyl. Dnes je dárkem, že mohu chodit a těch přání, co mám, je poměrně dost. Jsou to ale spíše sny.

85 let by vám hádal málokdo, jste stále neuvěřitelně vitální a váš elán by vám mohla závidět celá řada daleko mladších kolegů z basketbalového prostředí. Je to hlavně tím, že je stále STARZ hala vaším druhým domovem?

Ano, ale ona je také především moje dítě. Na svět přicházelo po mnoho let a s velikým úsilím. Musel jsem přesvědčit a přemluvit tehdejší „vrchnost“ a pak každý den při realizaci doufat, že někdo v hale je, pokračuje se ve stavbě a všechno jde zdárně ke svému cíli. Byla to opravdu dlouhá cesta a jsem hrdý na to, že jsem to dokázal. Vychovalo se v ní mnoho basketbalových generací, které vzpomínají na své dětství spojené s basketbalem jako na krásné okamžiky. A to je moje poselství pro budoucí následovníky.

Pokračování v novém Týdeníku Strakonicko