Udělat s ním povídání o jeho dlouhé policejní éře nebylo zrovna jednoduché. Byť je velmi rád mezi lidmi, oficiality a prezentaci skrze média nesnáší. Museli jsme s policejní mluvčí Jaromírou Novákovou za pomoci šéfa dopravního inspektorátu Martina Dvořáka vymyslet lest. Za Miroslavem Zemanem jsme dorazili natajno. Ano, byl překvapen. Hodně překvapen. Ba zaskočen. Tak, že přestal mluvit a kdyby nás mohl propíchnout očima, jistě by se tak stalo.

Nakonec naši přepadovku rozdýchal. A dokonce se i rozpovídal. Postupně jsme z Miroslava Zemana palbou otázek nakonec informace získaly. Nastupoval v roce 1974. Rovnou na dopravní inspektorát a zůstal mu věrný až do penze. Bylo mu tehdy krásných jedenadvacet let. Být policistou ovšem původně nechtěl. Stalo se to tak nějak náhodou. „Přes náboráře. Pracoval jsem ve Fezku, jednou tam náborář přišel a já si řekl, že to zkusím. Následovala dvouletá policejní škola v Jihlavě,“ vzpomněl.

Patnáct let sloužil v éře hluboké totality, než padla železná opona. „Tehdy měli lidi větší respekt k policii než teď. Teď je to horší. Ale mně se snad nikdy nestalo, že by si na mě někdo otevřel pusu,“ říká. A co úplatkářství? To prý dříve nepřicházelo v úvahu, nikdo by si to nedovolil. A nyní? „No jéje…“ mávne rukou a dodá, že po revoluci se chování řidičů rapidně změnilo a uvolnilo a s úplatky to samozřejmě zkoušeli.

„Před revolucí jsme měli tužku, papír a stopky. Těmi se měřila rychlost. Jak? Byl vytyčen úsek dvě stě metrů, na jednom konci byl kolega, který mi do vysílačky nahlásil, že jede auto, já zmáčknul stopky a čekal. Stopky měřily čas a zároveň ukázaly rychlost,“ vysvětluje.

Pokutovaly se hlavně právě rychlosti, i když prý žigulíci, wartburgy, škodovky, trabanty samozřejmě tak rychle nejezdily, na rozdíl od dnešních nadupaných aut, přejezdy přes plnou čáru, předjíždění nebo neukáznění chodci. Pokuty byly od deseti do třiceti korun československých za drobné přestupky. Nejvyšší pak byla stokoruna.

Zajímá nás, jestli se kontrolovaly i pásy. Prý ne, nepřipásaný řidič nebyl přestupek, stejně tak mimino převážené v korbě kočárku na zadní sedačce. „Autosedačky tehdy neexistovaly. Kolik lidí se dozadu vešlo, tolik jelo,“ směje se. Je pravda, že se policisté schovávali za kmen stromů nebo dokonce lezli na strom, aby je řidiči neviděli? Miroslav Zeman přitaká: „Jo, to dělával jeden z kolegů, ten se schovával za strom a pak řidiče překvapil.“

Miroslav Zeman také zavzpomínal, jak řídili křižovatky, protože nebyly semafory. Později, po devětaosmdesátém, dokonce vyhrál policejní soutěž regulovčíků jižních Čech v řízení křižovatky v krajském městě.

Pořád se s Jaromírou Novákovou snažíme vymámit z něj veselé historky z terénu. Miroslav Zeman se brání s tím, že nejsou publikovatelné. Přesto se podaří pár příhod získat. „Ve Strakonicích bývala v Bažantnici ruská posádka. Jednou jsme hlídkovali u Němětic a gazík majora Kotova přejel plnou čáru. Kolega Láďa Polena začal ihned vypisovat blok. Major k němu přišel a prý – čto ty píšeš? Já kolegovi říkám, Láďo, nepiš to, je to zbytečný. Ten na mě jen koukl, nechápal proč. No, dopadlo to, jak jsem předpokládal. Politruk žádnou pokutu neplatil.“

Nebo vzpomněl na nehodu jednoho Jugoslávce u Lidmovic, která způsobila poprask. Převrátil tady kamion a náklad – velké kusy zmraženého masa – se vysypal na silnici. Naštěstí byly tak těžké, že si je přihlížející zvědavci nemohli odnést domů. „Jednou náš šéf řekl, že půjdeme hlídkovat do Vodňan a auto není k dispozici, ať se tam dopravíme, jak umíme. Mohli jsme jet autobusem nebo vlakem nebo jít pěšky. Většinou jsme na Podsrpu stopli hodného řidiče, který nás do Vodňan odvezl. Dnes už to říci můžu, je to promlčené,“ usmívá se při vyprávění Miroslav Zeman a je patrné, že neřekl úplně všechno.

K jednomu ze šéfů se stočí řeč ještě dvakrát: „Byl zapřísáhlý nekuřák. A tak když byla porada, všichni jsme s plným nasazením tahali doutníky. Nebo nás poslal kontrolovat kouřivost náklaďáků. Tak jsme schválně ta auta zastavovali před jeho domem a nechali řidiče šlapat na plyn – měli jsme přece kontrolovat kouřivost, ne?“

Mnozí Strakoňáci si určitě vybaví Šedého vlka. To byla přezdívka Luďka Šmída. Místní mu ale nikdy jeho jménem neřekli. Šedý vlk se stal dokonce filmovou hvězdou. Mihnul se v jednom z dílů trilogie s Tomášem Holým (Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce, Za trnkovým keřem), a to v okamžiku, kdy herečka Jana Brejchová projíždí strakonickým okresem a on ji u Brus zastaví. Se Šedým vlkem Miroslav Zeman sloužil. Prý to byl takový jeho učitel v terénu.

Naše návštěva trvala hodinu. Miroslav Zeman byl snad nakonec rád, že jsme ho takhle přepadli. Alespoň to napovídaly jeho oči, v nichž to šibalsky hrálo. A možná se policejní práce ani v důchodu nezbaví. Policejní mluvčí ho totiž láká, aby s ní chodil do škol na preventivní programy. Takže, kdo ví…

Miroslav Zeman očima kolegů

Radka Hřebíčková
Pan Zeman? Byl, je a zůstane pro mne navždy Zemánek. Říkala jsem mu tak a asi mu už jinak neřeknu. Je pohodář, dobrosrdečný, ale zprvu, co jsem s ním začala spolupracovat, nerozuměla jsem jeho tak trochu suchému humoru. Postupně jsem si zvykla a teď mi ten humor zase bude chybět.

Miroslav Tyburec
Ne každý má to štěstí, že pracuje ve skvělém kolektivu. Já měl to štěstí, že v mém pracovním kolektivu byl mimo jiné i kolega Miroslav Zeman. Přesně věděl, kdy má být rázný a kdy mírný a opatrný. Má přirozený respekt u kolegů. Není tím, kdo vyvolává konflikty. Srandu nezkazil. Po pracovní stránce na něj bylo spolehnutí. V mých začátcích u policie mi dokázal poradit, vše vysvětlit. Je opravdu velká škoda, že již končí u policie a odchází do zaslouženého odpočinku. Bude mi moc chybět, byl to takový náš druhý otec. Bylo mi ctí a potěšením s ním sloužit. Přeji mu hodně zdraví a štěstí.

Jaroslav Kovárna
S Mírou jsem pracoval na jednom oddělení 27 let. Poznal jsem ho jako starostlivého otce rodiny. Jako parťák byl spolehlivý. Vždy mně ve všem vyšel vstříc. Najezdili jsme spolu tisíce služebních kilometrů. A jedna perlička na závěr: Když jsme přijeli na místo nehody, kde jsme ještě předtím nebyli, tak říkal: Jo, tak tady jsem ještě nekouřil.

Přání kolektivní
Milý Míro, přejeme ti v důchodu jenom samou pohodu. Práce jsi již měl dost, důchod měj jen pro radost. Drž si dál svou životní metu, ukaž, že jsi stále k světu. Hodně dlouhá léta si ve zdraví užívej. Ať radost a štěstí tě provází, zdravíčko ať ti neschází.