Do knihovny dorazilo pouze sedm lidí, mezi nimi i zástupci tří firem, kterých se téma přímo týká. Diskuse se soustředila především na podobu vývěsních štítů, polepů výloh nebo reklamních poutačů v ulicích města. Řeč přišla také na pravidla pro umisťování reklamních áček. Ta vymezují centrální zónu od vlakového nádraží po Žižkovo náměstí, kde není možné tyto nosiče umisťovat. Mimo tuto oblast je nutné požádat o povolení zvláštního užívání komunikace na odboru dopravy. Při posuzování žádosti se zohledňuje například vzdálenost od provozovny, rozměry nosiče nebo to, zda nepřekáží pohybu. Podle terénního šetření z první poloviny února má v oblasti Starého a Nového Města platné povolení pouze pětina reklamních áček. Celkem jich bez povolení stojí 85. Z toho 58 je přímo v zóně, což představuje 68 procent, a dalších 27 mimo zónu, tedy 32 procent.

Kateřina Čechová nejprve představila dokument Reklama s respektem, který shrnuje principy pro umisťování reklamních prvků ve městě. Následně otevřela debatu s podnikateli, aby získala podněty z praxe a mohla je předat radě města. Do diskuse se zapojili provozovatelé restaurace U Dvou koček Milan Hulan a Josef Svatek, Petra Klváčková z galerie UMA UMA a její bratr Pavel Klváček, který ve stejném objektu v průjezdu mezi vietnamskou restaurací a kavárnou v domě číslo 14 provozuje kadeřnictví Budhair. O téma se zajímal také Zdeněk Plášil z kavárny Obývák.

Podnikatelé se ptali, jak mají reklamní cedule konkrétně vypadat, vysvětlovali, proč je pro své provozovny potřebují a hledali možné řešení pro podniky v postranních ulicích nebo v průjezdech, které nejsou z náměstí viditelné. Pavel Klváček poukázal na to, že v jejich případě nepovažuje reklamní stojky za hlavní problém veřejného prostoru. „Řešit vizuální smog skrze áčka je podle mě v našem případě zanedbatelné. Větší problém vidíme v nepořádku, který každý den uklízíme ve vjezdu. Moje sestra tam často nahrazuje technické služby. Lidé tam chodí i na toaletu, jsou tam pohozené popelnice. To je samo o sobě vizuální smog,“ uvedl.

Jeho sestra Petra Klváčková popsala podobnou zkušenost. „Dneska, když jsem přišla, popelnice byly roztahané všude. Pokud je nenarovnám, zůstanou tak na náměstí. Dělám to vždy, když popeláři popelnice vyvezou. Zároveň se stává, že při manipulaci poškodí cedule, které tam jsou,“ poznamenala. K podobě reklamních stojek se vyjádřil také Milan Hulan. „Taky se mi nelíbí cedule u infocentra, ale chodit kolem ní musím,“ řekl.

Spor o reklamní stojky se řeší už od loňska

Debata o reklamních áčkách v historickém centru Tábora se přitom vede už delší dobu. Na problém upozornila skupina drobných podnikatelů ze Starého města už v červnu loňského roku. Tehdy se kvůli situaci sešli s redakcí Táborska a popisovali zkušenosti s regulací reklamních stojek na Žižkově náměstí a v jeho okolí.

Impulzem byla kontrola pracovnic odboru dopravy na konci května. Ty některé provozovatele upozornily, že musí odstranit své reklamní stojky z prostoru náměstí a jeho nejbližšího okolí. Podle podnikatelů šlo především o poutače, které upozorňovaly na provozovny v postranních ulicích nebo v průjezdech.

Právě to podle nich představuje zásadní problém. Řada podniků totiž není z hlavního prostoru náměstí přímo viditelná a bez navigace k nim návštěvníci často vůbec nedojdou. „Moje galerie UMAUMA má sice adresu na Žižkově náměstí, ale sídlí ve dvoře za průjezdem. Když mám na náměstí stojku, přijde několik lidí denně. Když jsem ji na příkaz odboru dopravy odstranila, přišli dva lidé za týden,“ popsala tehdy situaci Petra Uma Klváčková.

Podnikatelé zároveň upozorňovali, že podobné regulace se snaží zavádět i jiná historická města. Jejich cílem bývá omezit takzvaný vizuální smog, tedy množství různorodých reklamních prvků ve veřejném prostoru. Provozovatelé obchodů ale upozorňují, že právě různorodost reklam je často způsobem, jak na sebe mohou upozornit.

Na loňském setkání zaznívala také kritika komunikace mezi radnicí a podnikateli. Někteří z nich měli pocit, že se pravidla nastavují bez širší diskuse s lidmi, kteří v historickém centru podnikají. „Problém je v tom, že se podobné věci vytvářejí u stolu na radnici, nikoliv v debatě s podnikateli. Přitom právě naše obchody a provozovny vytvářejí přitažlivost Starého města,“ zaznělo tehdy na schůzce.

Provozovatel Galerie čokolády a miniatur ve Špitálské ulici Sebastian Baldrian – Lomenski tehdy upozornil také na to, že podnikatelé vnímají rozdílný přístup při posuzování jednotlivých reklamních prvků. „Férový a rovný přístup ke všem. To tu chybí,“ uvedl.

Podnikatelé také poukazovali na to, že se o některé části veřejného prostoru starají sami. Manželé Václavíkovi, kteří provozují Strašidelné podzemí za kostelem a Dětský svět s mašinkou, tehdy popisovali úklid prostoru za kostelem. „Jděte se za kostel podívat, jak to tam vypadá. Uklízím tam nepořádek, koupil jsem si wapku a myju dlažbu, aby tam nebyla cítit moč,“ uvedl Dušan Václavík.

Podnikatelé zároveň navrhovali možné řešení situace. Jednou z možností podle nich může být například jednotný systém navigačních cedulí nebo směrovek, které by návštěvníky vedly k provozovnám v postranních ulicích.

Manuál má pravidla vysvětlit

Na dlouhodobou debatu reagovalo město letos vydáním dokumentu Manuál pro umisťování reklamních áček a íček. Materiál připravila kancelář architekta města a schválila jej rada města.

Podle vedení města manuál nepřináší nová omezení, ale přehledně shrnuje pravidla, která v Táboře platí už více než deset let. Dokument zároveň uvádí příklady vhodného i méně vhodného řešení reklamních nosičů ve veřejném prostoru. Část podnikatelů ale upozorňuje, že samotný manuál jejich situaci neřeší. Podle nich zůstává problémem především to, jak upozornit na provozovny, které nejsou z hlavních ulic viditelné.

„Rozumím tomu, co je vizuální smog, a souhlasím s tím, že město nemá být přeplácané reklamou. Zároveň si ale myslím, že město by mělo být také živé, ne sterilní,“ uvedla Petra Uma Klváčková.