Co vás přivedlo právě k modelování trati Tábor–Bechyně, když jste z Drahelčic nedaleko Prahy?

K rozhodnutí mě přivedla náhoda spolu s láskou k železnici. Při jednom z drážních toulání přišla řada právě na Bechyňku, která mě při prvním průjezdu táborským obloukem naprosto okouzlila okolím trati i její historií. Při nízké traťové rychlosti si člověk užije krásné výhledy a malebná nádraží. A úplně rozhodla výjimečnost místního provozu – stroje, které tu jezdily, byly jen na této trati a na Lipence. To byl poslední pomyslný hřebíček, který mě přesvědčil, že ji musím mít doma zmenšenou v měřítku 1:87.

Jak dlouho se projektu věnujete a co bylo zatím nejnáročnější?

Nový projekt Bechyňky je úplně v začátcích, začal vznikat ke konci roku 2024, kdy mě svým plánkem přemluvil ke stavbě mistr tužky Milan Ferdián. Měl jsem rozestavěný model, kde měla být jen trať a nádraží Bechyně, ale Milan mi poslal návrh se spoustou reálných míst – Táborský elektrárenský závod, odbočku Dolina, Sudoměřice a obě hlavní nádraží. Tomu se nedalo odolat. Nejnáročnější byla zatím práce na kamenech táborských pilířů, která mi zabrala kolem 120 hodin.

Z jakého materiálu pracujete?

V modelařině se používá skoro všechno – rám je dřevěný, základ krajiny ze styroduru, budovy z papíru, doplňky plastové i kovové.

Kde čerpáte podklady?

Základem byly moje vlastní fotografie, kvůli kterým jsem obětoval pár dní dovolené, abych si trať mohl projít. Hodně mi pomohla i literatura, na tohle téma vyšlo několik pěkných knih. A čím déle se tomu věnuji, tím víc lidí se přidává a posílá mi pravidelnou dokumentaci z místního provozu. Za to jim moc děkuju.

Co je pro vás důležitější – naprostá věrnost realitě, nebo kousek fantazie?

Věrnost je pro mě hodně důležitá. Ve stanici Tábor jsem ale musel z prostorových důvodů nahradit některé budovy v ulici U Bechyňské dráhy smyšlenými. Výtopna, pošta nebo silo s večerkou ale zůstanou věrné svým předlohám. V ostatních nádražích už takové kompromisy nebyly nutné, takže by měly být poměrně přesnými kopiemi.

Jak velké celé dílo bude?

Celé kolejiště bude mít 16 metrů čtverečních, tři nádraží, šest vleček, jedno skryté nádraží pro odstavování vlaků, 50 výhybek a kolem 65 metrů kolejiva.

Dá se už teď část modelu někde vidět?

Zatím jen po předchozí domluvě u mě v drážní kanceláři, případně na facebookové stránce Modelskitchen, kam přidávám fotky ze stavby.

Co vás na trati samotné fascinuje nejvíc?

Určitě její historie jako první elektrifikované železnice u nás a odkaz Františka Křižíka. Ale i výjimečnost vozového parku – táborské bobinky, žehličky i Elinka se neproháněly nikde jinde než tady a svého času na Lipence. Navíc trať přesně odpovídala mé oblibě krátkých „maňasů,“ kdy se dřív jezdilo s pár vozy s uhlím, textilem, obilím, dřevem nebo zásilkami do keramičky. To je pro model moc vděčné téma.

Jak reaguje okolí, když slyší, čemu věnujete tolik času a péče?

Většinou říkají, že jsou rádi, že jsem nepropadl drogám nebo alkoholu a jen si po večerech hraju s vláčky.

Máte nějaký sen, kam by se tohle dílo jednou mohlo dostat? Do nějaké expozice? Nebo do vlastního prostoru?

Jsou to krásné představy, ale tak ambiciózní nejsem. Podobné projekty by stály spoustu času a člověk by se jim musel věnovat pracovně, což není možné. Mým cílem je postavit první kolejiště kompletně, protože všechna předchozí jsem zboural, když už mi nevyhovovala jejich kvalita. A můj sen je projet se s dcerkou po dokončeném modelu Bechyňky.

Co vám modelování dává?

Rozhodně hodně radosti, ale i vzteku. Radost nad několikatýdenními menšími projekty, které se podaří dokončit, a člověk se pak na výsledek koukne s úsměvem. A vztek, když tvořím jedno místo už poněkolikáté a pořád to není ono. Každopádně je to únik od reality, kdy si člověk vytváří vlastní malý svět. A záleží na každém, jak moc si ho udělá dokonalý. Všem bych to doporučil vyzkoušet.