Montessori výuka na ZŠ Národní funguje od roku 2013. Tehdy začínala se čtyřmi dětmi v mateřské škole a osmi školáky. Postupně se rozrostla přes první stupeň také na druhý a dnes podle Martiny Zíkové, metodičky pro Montessori třídy, zahrnuje přibližně 180 dětí.

Právě nyní už škola může sledovat nejen to, jak její žáci zvládají přijímací zkoušky nebo přechod na střední školu, ale také první výsledky po několika letech dalšího studia.

„Maturity se týkaly osmi dětí a všichni maturitu udělali v řádném termínu. Dvě další děti maturitu nedělaly. Všichni maturanti se dostali na vysokou školu, jeden chlapec po učňovských zkouškách pokračoval v oboru zakončeném maturitou a jedna dívka pokračuje ve studiu na konzervatoři,“ popsala Zíková.

Od učebního oboru po konzervatoř

Jedna typická cesta absolventa prachatického Montessori přitom neexistuje. Výběr středních škol je podle dosavadních zkušeností velmi různorodý. Zíková jej ilustruje na pomyslné třídě deseti deváťáků. Přibližně dva by podle ní zamířili na učební obor. Z ostatních by dva volili gymnázium nebo lyceum, dva uměleckou školu či konzervatoř a zbývající například průmyslovou, zdravotnickou, pedagogickou či jinou odbornou školu.

Mezi školami, kam prachatičtí absolventi v minulosti odcházeli, jsou například TRIVIS ve Vodňanech, průmyslové školy ve Volyni, Českých Budějovicích či Veselí nad Lužnicí, zdravotnická škola v Českých Budějovicích, Střední uměleckoprůmyslová škola sv. Anežky České v Českém Krumlově, konzervatoř v Praze, Střední pedagogická škola v Prachaticích nebo vimperská Nerudovka.

Na Gymnázium Prachatice podle Zíkové míří absolventů Montessori minimum. Někteří naopak volili Česko-anglické gymnázium v Českých Budějovicích. Objevuje se i zájem o školy s méně tradičním způsobem výuky, například Waldorfské lyceum v Českých Budějovicích. Výběr tedy není orientován jedním směrem. Část dětí směřuje k maturitním oborům, část k řemeslu, další k umění.

Na první pohled chaos

Samotná cesta k deváté třídě ale vypadá jinak než v běžné škole. Montessori pracuje s věkově smíšenými skupinami, takzvanými trojročími. Místo tradičních pětačtyřicetiminutových hodin využívá dlouhé nepřerušované bloky trvající zpravidla 90 až 120 minut. Děti nepoužívají klasickým způsobem jednotné učebnice a pracovní sešity. Pracují s názornými pomůckami, knihami, internetem a dalšími zdroji, součástí výuky jsou projekty, exkurze či práce v terénu.

Pro člověka, který do takové třídy vstoupí poprvé, nemusí být na první pohled vůbec zřejmé, podle jakého systému děti pracují „Pro nezúčastněného diváka to musí působit jako chaos, protože každé dítě pracuje na něčem jiném. Někdo v kmenové třídě, někdo na chodbě, někdo v jiné třídě,“ popisuje Martina Zíková.

Za tímto zdánlivým chaosem jsou ale týdenní nebo měsíční plány. Žáci vědí, co mají v daném období splnit, dokdy a v jaké podobě. Větší prostor dostávají při rozhodování, kdy se do jednotlivých úkolů pustí, s kým budou pracovat nebo jakou cestou se k výsledku dostanou.

Volnost tak není oproštěním od povinností. Naopak vyžaduje, aby se dítě postupně naučilo svou práci plánovat a převzít za ni odpovědnost.

Výrazný důraz škola klade také na spolupráci namísto soutěžení, práci s informacemi, schopnost argumentovat nebo prezentovat výsledky své práce. Ve třetím trojročí mají žáci rovněž osm hodin týdně zaměřených na volbu budoucího povolání, jejichž součástí jsou návštěvy středních škol nebo podniků.

Přechod na běžnou střední školu

Právě přechod z tohoto prostředí do školy se známkami, pevnějším rozvrhem a častěji frontálně vedenou výukou může být pro rodiče jednou z největších neznámých. ZŠ Národní proto své absolventy oslovuje i po jejich odchodu a získává zpětnou vazbu od nich i od rodičů. Letošní maturanti se například vrátili na zahradní slavnost, kde uspořádali konferenci pro rodiče současných žáků.

Podle Zíkové se výraznější problémy s adaptací neukazují. „Děti se adaptují bez problémů. Když nám řeknou, že jim nějaká dovednost nebo učivo chybí – a to se za ty čtyři roky stalo asi dvakrát –, vždy o tom s kolegy diskutujeme,“ uvedla.

Rozdíl mezi Montessori a klasickou školou navíc není pro děti úplnou neznámou. Během základní školní docházky se potkávají s žáky klasických tříd, znají systém známkování i běžný rozvrh. Devátý ročník je podle Zíkové už organizován více podobně tomu, co je čeká na střední škole. Žáci také navštěvují výuku na středních školách a setkávají se s jejich pedagogy.

Když měli letošní maturanti jednou větou zhodnotit, co podle sebe umějí lépe než jejich spolužáci z klasických tříd, uváděli dvě věci: „Montessori nás naučilo myslet a prezentovat svoji práci.“ Pod prezentováním své práce přitom rozumějí nejen samotné vystoupení před ostatními, ale také schopnost vyhledat potřebné informace, zpracovat je například do prezentace a srozumitelně je představit.

Není to škola pro každého

Ani po třinácti letech zkušeností ale škola netvrdí, že Montessori musí vyhovovat každému dítěti. Podle Zíkové může být obtížnější například pro některé děti s výraznější poruchou pozornosti nebo chování. Problém může nastat i u těch, které nejsou z rodiny zvyklé na povinnosti a vlastní odpovědnost, protože rodiče řadu věcí vyřizují za ně.

Stejně komplikovaná může být opačná situace – pokud rodiče dítě příliš kontrolují, srovnávají jeho výsledky s ostatními a očekávají především výkon. Systém stojící na postupném přebírání odpovědnosti totiž vyžaduje určitou míru důvěry mezi dítětem, rodičem a školou.

Náročnější je také na samotné pedagogy. Učitel v Montessori nemá jen odvykládat stejnou látku celé třídě. Musí připravit prostředí a organizaci práce tak, aby mohly jednotlivé děti postupovat různým tempem a zároveň plnit stanovené cíle.

„S čistým svědomím říkám, že práce v Montessori je náročnější než v klasické třídě. I tím, že učitel nemá jen svoji třídu, ale musí se domlouvat i s kolegy. Chceme propojovat výuku i děti, takže spolupracovat musí také učitelé. To všechno stojí opravdu velmi mnoho času,“ říká Zíková.

Podle českých předpisů přitom pedagog v Montessori třídě nemusí mít speciální Montessori vzdělání. Prachatický tým je ale považuje za důležité, protože bez společného pedagogického přístupu může být spolupráce mezi jednotlivými učiteli obtížnější.

První generace už poskytuje odpovědi

Po třinácti letech už tak prachatické Montessori nemusí být hodnoceno pouze podle toho, jak jeho principy vypadají na papíře nebo během návštěvy vyučování. Škola má první generaci absolventů, jejich zkušenosti ze středních škol a nyní také výsledky maturit. Zároveň díky jejich zpětné vazbě může sledovat, co si ze základní školy skutečně odnesli a kde je naopak potřeba něco změnit.

Debata o tom, zda může dítě po letech slovního hodnocení, samostatného plánování a odlišné organizace výuky uspět také v klasickém vzdělávacím systému, tak v Prachaticích dostává první konkrétní odpovědi.

A možná nejzajímavější z nich nepřišla od pedagogů, ale od samotných absolventů. Podle jejich vlastní zkušenosti jim Montessori kromě znalostí dalo něco, co se do vysvědčení zapisuje jen obtížně – schopnost informace hledat, zpracovat, představit ostatním a přemýšlet o nich.