V místech, kudy dnes lidé v Radomyšli běžně procházejí, se ve 12. století rozkládalo rozsáhlé pohřebiště. Jeho existence se znovu připomněla v roce 1963, a to za okolností, které nebyly pro staré hroby právě šťastné. Při přípravě staveniště pro nové pohostinství v prostoru bývalé farské zahrady východně od kostela svatého Martina zasáhly zemní práce do kostrových pohřbů. Záchranný zásah se postupně změnil v několikaletý systematický archeologický výzkum.

Práce Archeologického ústavu tehdejší Československé akademie věd pokračovaly do roku 1968. Ukázaly, že zdejší pohřebiště mělo rozměry přibližně 68 krát 26 metrů a hroby byly uspořádány do 26 až 28 řad. Archeolog Bořivoj Nechvátal, který výsledky dlouhodobě odborně zpracovával, odhadoval původní rozsah na tisíc až dvanáct set hrobů. Neznamená to ovšem, že se všechny podařilo neporušené odkrýt. Ve studii z roku 1985 uváděl ostatky 729 jedinců, které bylo možné zahrnout do antropologického zkoumání.

Hřbitov starší než kostel

Zajímavé je už samotné stáří místa. Nálezy naznačují, že se na zdejším pohřebišti ukládali mrtví ještě před vznikem nejstarší románské podoby kostela svatého Martina. Ta se datuje do druhé poloviny 12. století. Kostel tedy pravděpodobně nevznikal u zcela nového hřbitova, ale při pohřebním prostoru, který měl v životě tehdejšího sídla své místo už dříve.

Většina zemřelých byla pohřbena způsobem odpovídajícím dobovým zvyklostem: v natažené poloze na zádech, zpravidla s hlavou směrem k západu a pažemi podél těla. Některé hroby měly kamenné obložení, jiné kryly náhrobní desky. Na poměrně omezené ploše se navíc pohřbívalo opakovaně, takže mladší hroby někdy narušily starší. I tato okolnost je důležitá při posuzování neobvykle zachovaných nebo posunutých kostí.

Co znamenají protivampyrické zásahy

Největší pozornost vzbudila skupina hrobů, která se od běžného pohřebního rituálu odlišovala. Nechvátal ve své odborné práci popsal tři nápadné jevy: zatížení koster kameny, nezvyklé pokrčení a stočení dolních končetin, z něhož usuzoval na jejich možné svázání, a také chybějící části či druhotné narušení některých koster. Takové nálezy spojoval s představami, podle nichž se někteří mrtví mohli po smrti vracet mezi živé.

Právě odtud pochází označení vampyrické či protivampyrické pohřby. Nejde však o důkaz existence upírů, jak je známe z dnešních knih a filmů. Jde o pokus vysvětlit neobvyklý způsob zacházení s těly zemřelých. Podle tohoto výkladu mohlo svázání nebo zatížení kameny symbolicky či prakticky bránit obávanému návratu mrtvého. Co přesně si lidé v Radomyšli mysleli a proč takto zacházeli s konkrétními zemřelými, žádný dochovaný zápis neprozrazuje.

Důležité je také nepřehánět samotný nález. Nechvátal výslovně uvedl, že při výzkumu nebylo pozorováno násilné rozlamování nebo rozsekávání jednotlivých kostí. Populární líčení drasticky rozsekaných těl proto nelze bez dalšího vydávat za závěr původního archeologického průzkumu.

Kde končí nález a začíná výklad

Při čtení starších studií je třeba rozlišovat mezi tím, co archeologové skutečně našli, a tím, jak nález vyložili. Zatížení těla kamenem nebo neobvyklé uspořádání kostí lze v zemi zaznamenat. Myšlenky lidí, kteří zemřelého pohřbívali, už se z kostry poznávají mnohem obtížněji. Novější archeologické práce připomínají, že polohu kostí mohou pozměnit i rozklad těla, sesedání výplně hrobu nebo pozdější zásahy do země.

Výraz protivampyrický je proto u radomyšlských hrobů vhodné chápat jako tradiční odbornou interpretaci, nikoli jako jistotu. Na významu zdejšího objevu to nic nemění. Připomíná, že vztah středověkých lidí ke smrti nebyl vždy jednotný a že některé hroby se od ostatních výrazně lišily.

Mince, šperky a znamení na kamenech

Výzkum ovšem nepřinesl jen neobvyklé pohřby. Důležitými doklady pro datování se staly přemyslovské denáry panovníků Soběslava I. a Vladislava II. Archeologové nacházeli také bronzové a někdy postříbřené či stříbrné esovité záušnice, prsteny a skleněné ozdoby. V dětských hrobech se objevily například skleněné perly. Tyto drobnosti dnes vypovídají o výbavě a zvyklostech lidí, jejichž jména se nedochovala.

Zvláštností Radomyšle jsou i desítky nalezených kamenných náhrobních desek. Některé nesly ryté symboly kříže, střely nebo luku se šípem. Poslední dva motivy připomínají znamení spojená s rodem Bavorů ze Strakonic. Nechvátal však upozorňoval, že bez dostatečných písemných dokladů nelze z podobnosti znaků jednoduše vyvozovat, komu hroby patřily. Náhrobní kámen tak uchoval znamení, nikoli spolehlivé jméno pohřbeného.

Příběh pokračoval i po letech

S výzkumem je spojeno rovněž poznávání historie samotného kostela a přilehlých středověkých staveb. Archeologové odhalili pozůstatky objektů souvisejících s johanitskou kurií, tedy se správním zázemím řádu svatého Jana. Ten později sehrál v dějinách Radomyšle významnou roli. Podle památkářských podkladů získal řád roku 1320 od Viléma ze Strakonic kostel a faru s příslušenstvím.

Ani rokem 1968 práce neskončily definitivně. Další záchranné výzkumy v poloze zvané Tomanovna na západním a severozápadním okraji pohřebiště se uskutečnily v letech 1999 a 2002. Zde byly zjištěny pozůstatky dalších 56 jedinců a také předměty, které obraz středověké Radomyšle doplnily.

Dnes člověk na místě slavného nálezu neuvidí otevřené hroby ani odkryté zdivo. Archeologicky prozkoumané pozůstatky byly po skončení prací znovu zasypány. Pod povrchem současného městyse se tak skrývá příběh obyvatel, kteří zde žili, pohřbívali své blízké a někdy s nimi podle tehdejších představ zacházeli neobvyklým způsobem. Na přelomu října a listopadu, kdy si připomínáme památku zesnulých, je radomyšlské pohřebiště připomínkou nejen dávného strachu ze smrti, ale především dlouhé paměti jednoho obyčejného místa.