Jak se zrodila myšlenka na vybudování „interaktivního“ muzea?
Myšlenka vybudování nové expozice existovala již před naším příchodem do Centra kultury a vzdělávání Blatná (CKVB) v roce 2014, kdy jsme společně s Taťánou Fryštákovou začali pracovat v muzeu jako historik, dokumentátor a správce sbírek. Dosavadní expozice nesplňovala naši představu o muzeu jako prezentačním médiu regionu, dějin a muzejních sbírek, čehož si byla vědoma i ředitelka Bronislava Winklerová. Dějinný, respektive spíše etnografický obraz byl tehdy zaměřen zejména na 19. století a řemeslný charakter kraje. Opomíjel archeologické sbírky, na nichž bylo muzeum postaveno, a také mnohé cenné tisky, sochy a další vzácné předměty z celého Blatenska. To jsme chtěli změnit, proto jsme začali s hledáním vzorů expozic vhodných k následování i mimo hranice České republiky.

Jaký byl hlavní cíl a smysl stálé expozice?
Cíl expozice je již v samotné podstatě muzejní činnosti, které sbírá, uchovává a prezentuje sbírky vzniklé lidskou činností i přírodou. Zaměříme-li se na poslední bod, tedy prezentaci, položili jsme si otázku, co přesně bychom měli prezentovat a za jakým účelem. Odpověď ležela v Blateňácích, neboť skoro nikdo si již nebyl vědom, že zde sídlil druhý muž po králi Zdeněk Lev z Rožmitálu, odsud vyjel až na konec světa, že kostel Nanebevzetí Panny Marie je skvostem gotické architektury nebo že Antonín Kalina byl členem Maffie, která dala základ Československu. Chtěli jsme oživit kolektivní paměť Blatné a celého regionu. Vždyť právě muzeum je označováno za paměťovou instituci. Jak nejlépe oživit paměť a zlidštit starší dějiny než hrou? Předmět nabývá většího významu, pokud se jej můžete dotknout, vyzkoušet jeho funkčnost nebo si na něj prostě jen sáhnout. Zapamatujete si více a dá se říct, že jsme transformovali heslo pedagogů na „Muzeum hrou.“ Avšak hrou za účelem vzdělávání.

Kdo vymyslel název Muzeum všemi smysly?
K názvu jsme došli až na konci sáhodlouhé cesty budování expozice. Do té doby jsme našemu společnému dílu říkali jen stálá expozice. Ve chvíli, kdy přišla na přetřes otázka propagace, začali jsme loni řešit i název. Využili jsme sociální sítě, kde jsme živě diskutovali i s dalšími kolegy. Fungovali jsme demokraticky až do bodu, než jsme došli k většinovému názoru. Myslím, že první náznak názvu Muzeum všemi smysly přinesla Michaela Sikorová, PR pracovnice, která nyní s CKVB spolupracuje jako externistka. Následně společně s Bronislavou Winklerovou a Radkem Řebřinou jsme dotáhli název do finále.

Přibližte, jak konkrétně jsou lidské smysly při vnímání expozice zapojeny?
Vizuální potěcha začíná ihned na recepci, kde jsme se snažili vybudovat příjemný světlý prostor. Již zde se poprvé člověk setká s nabídkou dotknout se jednotlivých lokalit na Blatensku a zažít si svůj první šok, když vám destička spadne a odhalí popis lokality. Vždy musíme návštěvníka uklidnit, že to je schválně a že se může dotýkat a odhalovat dle libosti. Sluch je podpořen zejména prostřednictvím audioprůvodce, které od tohoto roku v muzeu nabízíme. Pokud se vám nechce číst jednotlivé texty, prostě si pusťte Muzeum všemi smysly namluvené hercem Pavlem Soukupem a nechte se vnést do dějin Blatenska. Dobová sluchátka jsme využili v dějinách 20. století, kde se nám podařilo nahrát výpovědi pamětníků, kteří poutavě vykládají historky ze života o roce 1939, 1945, 1953, 1968, 1989 nebo 2002 a dalších. Nejedná se o pokus zachytit historii, ale oživit ji díky jejich vzpomínkám. Jindy si můžete poslechnout, jak hrál polyfon nebo jak kytarista Eric Clapton hraje na kytaru Grazzioso vyrobenou v Blatné.
U hmatu bychom se mohli zarazit na dlouhé vyprávění. Samotné otvírání šuplíků vám dává možnost objevovat samostatně a podporujeme takto zvídavost návštěvníků, kteří při každém nesmělém otevření odhalí něco nového. Při opakovaných návštěvách se jim pak zdá, že ještě neviděli vše. Kdybych měl vybrat modely, které nejvíce zaujmou návštěvníky, tak by to bylo asi mletí na kamenných mlýnech, stavění gotického a románského oblouku, otvírání gotického zámku, zatloukání floků do podrážky boty nebo stavění motorek firmy ČZM. Je toho ovšem mnohem více.

Podařilo se vám nějak zapojit také čich?
V našem muzeu lze ojediněle využít i čich. Můžete si vyzkoušet něco z branné výchovy, když si nasadíte plynovou masku z roku 1952, která byla běžně užívána ve školách během cvičení. Nebo zkusit odhalit, jaké koření se dováželo do Čech ve 12. století skrze Blatnou, přes niž vedla obchodní stezka. Je to ovšem nejobtížnější smysl. Pro oči by mělo být příjemné prostředí, které je doplněno architektonickými prvky z dané doby, a většinou jsme se snažili, aby jejich vzory vycházely z Blatné a okolí. Velký důraz byl kladen na čitelnost textů, přesto jsme nechtěli, aby se návštěvník při prohlížení něčím výrazným rozptyloval. Proto je prostředí čisté jen s minimálními barevnými vjemy z okolí.

Nastiňte, jak může vypadat běžná prohlídka průměrně zvědavého návštěvníka? Co všechno se dozví?
Slibujeme si od expozice, že se zde návštěvník dozví hrubý rámec dějin Blatné a okolí, a to včetně každodennosti. Doufáme, že pak vyjde ven s novým náhledem na okolí. Proto expozice cílí nejen na regionální publikum, ale i turisty, kteří nemají ani potuchy, že ve zdejším kostele leží Lev z Rožmitálu nebo kdo to byl růžař Jan Böhm. Způsob neboli forma je vyjádřena v samotném názvu, a to s pomocí všech smyslů odhalí výrobky Tesly Blatná nebo zjistí, že právě nedaleko byl zatčen generál Vlasov. Vše ovšem musí objevit sám. Pokud projde muzeum se založenýma rukama, odejde stejně nepolíben dějinami, jako přišel. To se však většinou nestává.

Je něco, na čem především si v rámci stálé expozice zakládáte?
Nejraději bych všude strhal cedule „Zákaz…“ Doplňte si sami. U nás je povoleno vše, kromě destrukce. My naopak zastáváme heslo „Dotýkat se nutné!“ Nemyslíme si, že by přitažlivost muzea byla zvyšována jen existencí muzejního pedagoga, který provede vybranou skupinu muzeem a oživí jej svým výkladem, nebo tichým prostorem, kde zakašlání vzbuzuje pohoršení. Muzeum by mělo být živé a příjemné pro všechny, proto do něj všichni rádi přijdou. Zatím nám to kazí jen starý náhled na muzea jako zakonzervované instituce se zaprášenými předměty.

Začínali jste vše budovat úplně od nuly?
Ano, dá se říct, že to bylo od nuly. Starou expozici jsme nejprve vyklidili a začali uvažovat nad konceptem oživení paměti Blatenska na malém prostoru. Ze začátku to vypadalo, že budeme kompletní tým vycházející z CKVB a s několika externisty, avšak během měsíce jsme zůstali jen dva, já a Taťána Fryštáková. Trochu to na nás dopadlo, protože jsme si vážně mysleli, že budeme dělat práci historika a kurátora sbírek, ale nakonec jsme se museli změnit a začít vykonávat funkce produkčních, manažerů, finančních plánovačů, pomocníků truhláře, elektrikářů a při aretaci a další a další. Moc nás to naučilo. Díky této spolupráci vznikl nový tým lidí a postupem času se z nás stali přátelé, kteří měli cíl vybudovat úchvatnou interaktivní expozici. Toto nadšení nás asi nejvíce drželo při té někdy zdlouhavé práci a neznali jsme slova „nejde to“ nebo „nemožné“.

Co vy osobně jste se při budování expozice naučil z historie?
To je trochu obtížná otázka pro historika, který se o historii dozvídá dnes a denně. Myslím, že mě nejvíce překvapily novodobé dějiny, kdy jsem neměl potuchy, že vedle nás v Bílém lvu se vyráběly světoznámé kytary Resonet. Sám hraji na kytaru a obdivuji Erica Claptona nebo poslouchám Led Zeppelin. Teď pro mě mají nový význam, když vím, že drželi možná v ruce nástroj z Blatné.

Jaké byly celkové finanční náklady na vybudování expozice?
Kolem pěti milionů korun. Položkově by se to dalo rozdělit, pokud nepočítáte opravy v průběhu roku, které nebyly zakomponovány do dotace, asi takto: celková částka v průběhu čtyř let byla 4,837 milionu korun, z toho 3,2 milionu poskytlo Ministerstvo kultury, 1,371 milionu město Blatná, 20 tisíc Jihočeský kraj a zbytek šel z financí CKVB. Musím zdůraznit, že město bylo nadšené naší prací, proto se přidalo jako investor, který poskytne 30 procent z celkové částky. To nám dalo nevídané možnosti a dobu budování zkrátilo více než o polovinu.

Máte přehled, jestli v České republice fungují muzea na stejném nebo podobném principu?
Ano, nalezli jsme inspirativní muzea. Zajímavá jsou muzeum Hrotovicka na Vysočině, muzeum ve Žďáru nad Sázavou, muzeum v Týně nad Vltavou nebo expozice Praha v době Karla IV. v Muzeu hlavního města Prahy nebo Centrum stavitelského dědictví Plasy – Expozice stavitelství. Co se týče inspirace, naším konkrétním vzorem, kromě jmenovaných, byla malá muzea. A to v Bechyni, kde s pomocí vlastních sil postavili celou expozici, a v Protivíně, kde velice nápaditým způsobem pracovníci Prácheňského muzea vytvořili expozici dějin Protivína.

Využít u vás lze i mobilní aplikaci, kterou si návštěvníci mohou stáhnout. Co vše nabízí a v jakém rozsahu?
Aplikace by měla být opravdu velice jednoduchá. Prvotní myšlenka byla ve zpřístupnění expozice všem, a to i cizincům. Proto obsahuje cizojazyčné texty a nahrávky – v angličtině, němčině a ruštině. Stejně tak jsou nahrávky v češtině, kdy reagujeme na trend společnosti nečíst, ale mít vše k dispozici ve zvukové podobě. Aplikaci si může návštěvník stáhnout z odkazu app.ckvb.cz nebo ji využívat online. Ať zvolí jakoukoli cestu, aplikace z mobilu zmizí do cca 24 hodin, abychom nezahlcovali paměť daného přístroje. Součástí je herní kvíz. Odpovědi na jednotlivé otázky jsou v expozici, a protože je v ní nahráno vícero variant kvízu, nemělo by se stávat, že by návštěvník narazil na tytéž otázky. Po vyplnění vám aplikace dá číselný kód, který pokud zadáte do našeho sejfu, vypadne vám jedna pamětní mince. Tu si můžete odnést. Aplikaci využíváme také jako dotazník. Muzeum často trpí na minimální informovanost o svém publiku, kdy nevíme, jestli jsme přitáhli přes sezónu turisty nebo místní obyvatele či zda bylo vše srozumitelné. Návštěvník i z domova může vyplnit zpětnou vazbu, která mu zabere asi dvě minuty a nám velice pomůže ve vylepšování muzea.

Čtvrtá etapa byla poslední. Co vás čeká dál?
Přál bych si, aby mě nyní čekal alespoň půlroční odpočinek… Ale není času nazbyt a v malém muzeu obzvlášť. Chtěli bychom připravit edukační materiály, které by více propojily školy s muzeem a daly i jim atraktivní pomůcku ve formě edukačního kufříku. Aplikaci bychom chtěli rozšířit na celé město, aby se tak muzejní sbírky přenesly přímo do prostoru, o kterém vyprávějí. K tomu nyní rozvíjíme ideu virtuálního muzea, jež by se dotklo kyberprostoru, kde dnes přebývá většina mladšího publika.