Staví se především katalogové domy, ale jsou také případy architektury typu Pat a Mat, které vzbuzují v lepším případě rozpaky, v horším ironické posměšky. „Podnikatelské baroko“ z 90. let už nefrčí, ale i tak vidíme spoustu věcí, které ukazují spíš na absenci vkusu než na invenci majitele. Rádoby řecké sloupy u vchodů, zlaté rámy v plastových oknech, venkovní lampičky rozličných tvarů, všelijak vytvarované balkónky a vikýře. Cílem je zřejmě dát na odiv svoje bohatství, odlišit se od populace žijící v panelové, činžovní nebo i řadové zástavbě rodinných domků.

Má město nástroj k tomu, aby regulovalo excesy? „Jedinou možností je stavební zákon a územní plán,“ konstatuje Vlastimil Křemen, vedoucí odboru rozvoje městského úřadu. První územní plán Tábora byl vytvořen ve třicátých letech minulého století architektem Drozdou. O tom, že již za první republiky radnice za pomoci komise pro výstavbu regulovala, co vznikne na prodaných parcelách, svědčí třeba meziválečná Vilová čtvrť nebo výstavba vil v Bezručově ulici. Ne, že by byly úplně stejné, ale jsou hmotově i výškově totožné a ulice působí promyšleným a uspořádaným dojmem.

„Ke stavbám vydáváme stanovisko orgánu územního plánování, kdy především dbáme na soulad podkladů a dokumentace s územním plánem, případně speciálními omezeními,“ objasňuje Vlastimil Křemen. „Stanovisko pak slouží stavebnímu úřadu jako podklad při vydávání stavebního povolení,“ říká Křemen. Ani stavební úřad však podle jeho vedoucí Jitky Doležalové kvalitu architektury, pokud jsou splněny výše zmíněné podmínky, nemůže ovlivnit.

V satelitních obytných celcích Tábora jsou podmínky podle Vlastimila Křemena volnější. Dnes je charakter bydlení jiný než před lety. Nestaví se již dvougenerační domy, dává se přednost přízemním stavbám. Zato rozlehlost je větší. Lidé vyžadují i doplňky bydlení jako zimní zahrady, dvougaráže, bazény a někdy i tenisový kurt. Vznikají i zvláštní věci jako třeba v nově vznikajícím obytném celku v Náchodě směrem k Malému Jordánu na místě bývalé pily. Těžko říci, jak se na mohutnou monolitickou stavbu tváří okolní stavebníci. Většina z nás by si takové monstrum za souseda asi nepřála.

Jak Křemen připomíná, přísnější podmínky pro stavebníky jsou například v příměstských částech či na vesnicích. Tam se vyžaduje, aby zástavba zapadla do venkovské architektury, podmínkou bývají sedlové střechy a soulad stavebních materiálů s tradicí a okolím. Krásný příklad novostavby, jejíž majitel přistupoval k věci s citem a ohledem na okolní zástavbu, najdeme například na klokotské návsi.

Nejvyšším arbitrem co do architektonického vzhledu novosteveb by měl být architekt města Miloš Roháček. Ten vzpomíná na jednu z odborných přednášek, kde zaznělo, že do roku 1947 bylo stanoveno ve stavebním zákoně, že architektura musí být krásná. Tuto podmínku již dnes legislativa ke škodě věci neobsahuje. „Pokud stavba neodporuje stavebnímu zákonu a územnímu plánu a jimi stanoveným regulativům co do hmoty, výškové hladiny či velikosti stavby vzhledem k velikosti pozemku, pak si v podstatě může každý postavit co chce. Ani architekt města nemůže do vzhledu stavby nikterak zasahovat,“ přiznává Miloš Roháček. Podle jeho zkušeností mnohdy kvalitu současné architektury rodinných domů nejvíce ovlivňují přežitky z let socialismu. Tehdy nebyly dostupné materiály, chyběly projekty a každý stavěl s rodinou a kamarády podle finančních a dalších možností, jak ho napadlo. „Na západě je léta běžné, že si stavebník pozve nejprve specializovaného architekta, sdělí mu své zadání, a ten profesionálně s citem pro věc vytvoří projekt. Každý by měl dělat to, co umí. Nikdo z nás se také sám neléčí. Tahle situace bude podle mne trvat ještě tak dvě, tři generace, pak se to snad zlepší,“ věří architekt Roháček.

A ještě jedna zajímavost. V kanceláři městského architekta se na stěně nachází velký územní plán města z roku 1982. Je na něm spousta lokalit, jejichž tehdejší vize se stala pouhou chimérou. Například obytný celek terasových rodinných domů ve stráni nad Lužnicí, v místech nad restaurací Na Brusírně. „Konec těmto záměrům učinily restituce pozemků. Paradoxně se dá říci, že minulý režim měl zásadní možnost bourat a stavět kdekoliv cokoliv. To dnes již nejde. V tomhle případě by to bylo určitě k prospěchu architektonického řešení i vzhledu města,“ dodává Roháček.