Zambijská doprava

V předchozím vydání jsem vám vyprávěla o našich prvních dnech v hlavním městě Zambie, v Lusace. Tentokrát bych se s vámi chtěla podělit o něco, co tu opravdu rozproudí krev každého cizince – doprava. Zdejší provoz by se dal popsat jediným slovem: chaos. Každý den je novým tanečním představením mezi auty, cyklisty, chodci i lidmi s železnými trakaři, kteří s nákladem klidně projedou křižovatku jako další „rovnocenní“ účastníci silničního provozu.
Přesto mě překvapilo, jak klidně tu všichni zvládají tyhle manévry. Žádné nadávky, agresivní gesta ani výbuchy vzteku. Jsou naprosto klidní, nic je nerozhodí a ještě si u toho zpívají. Občas si tedy zatroubí na klakson, ale nemyslím si, že to je nějaký výraz agresivity. Spíš bych to viděla jako nějaký způsob komunikace s ostatními řidiči ve smyslu například „uhni, prosím“. Já, jako zocelený český řidič, se na zadních sedačkách občas přistihnu, jak z nervozity zašlapávám imaginární brzdu a v duchu se rozčiluji, jako bych si myslela, že mě někdo uslyší.
Každopádně sednout tady za volant si zatím nedovolím. Kromě toho, že se jezdí vlevo a ze dvou možných jízdních pruhů udělají při zácpě klidně čtyři, semafory fungují taky úplně jinak. Semafor totiž stojí na protější straně křižovatky, ne nad autem, které chce odbočit. Navíc slouží spíše jako „barevná doporučení“ – červená zřejmě znamená – zrychli nebo do tebe nabourají ostatní. Když nás vezli z letiště, bylo nám dokonce řečeno, že na semaforech se v noci nesmí zastavit, jinak na nás vyskáčou lidé a při nejlepším nás pouze okradou. Nevím, jestli tomu mám věřit, ale raději to nehodlám ověřovat.

Autem? Nebo radši autobusem?
Co se týče možností dopravy, používáme nejčastěji auta a autobusy. V první řadě bych chtěla vyzdvihnout auta, která se dají objednat přes aplikaci na telefonu. Řidič tam má napsanou svoji SPZ a mezi další informace patří například jeho jméno, typ a barva auta a nějaké recenze od předchozích zákazníků. Než si objednáte, musíte udělat cenovou nabídku a zadat lokaci, kam vyrážíte, a adresu, na které se nacházíte. Poté se vám na obrazovce objeví nejbližší auto, jehož řidič tuto nabídku přijal. Řidiče můžete sledovat na mapě, a když se blíží, zavolá vám a určíte si společně přesné místo setkání.
Tento způsob hodnotím jako nejpohodlnější a velmi ho oceňuji večer, když už není tolik bezpečné být ve společnosti zdejších lidí. Zároveň to využívám, když vezu plné tašky nákupu, to bych si v autobusu dovolit nemohla.
Autobus je další dopravní prostředek, kterým se tu lidé přesouvají. My ho využíváme pro cestu do naší práce, která nám trvá zhruba 30 – 65 minut. Záleží na obsazenosti autobusu a na čase, kdy nás autobus vyzvedne. Autobusy zde nemají zastávky jako u nás, tady se prostě nabírá po cestě. Také nemají přesné časy jízdy. Už se nám stalo, že jsme s mojí spolucestovatelkou Nelou musely jít půlku cesty pěšky, než jsme potkaly nějaký autobus. Každý autobus má svého „nabírače“, který se za jízdy vyklání ven z otevřených dveří a píská na lidi nebo křičí názvy míst, přes které autobus jede. Pokud člověk chce nastoupit, „nabírač“ zabouchá na stěnu autobusu a řidič zastavuje. Když se usadíte na své místo, přijde „vybírač“, který na vás zasyčí nebo zaluská, což znamená, že chce peníze za jízdu. Neřekne, kolik chce, a tak pořád tápeme, kolik vlastně klasicky stojí cesta k nám do práce. Každý den platíme jinou částku. Na začátku jsme platily 15 Kwacha, nedávno 10, včera 7 a když jedu sama, tak po mně chtějí někdy jen 5 Kwacha za cestu. Možná nás na konci pobytu začnou vozit zdarma…
Pokud není autobus něčí šálek kávy, může vyzkoušet zábavnější a kontaktnější variantu jízdy – mikrobusy. Ty mívají na sobě polepy s náboženskými nápisy a dopravní prostředek vypadá, že se za chvíli rozpadne. Nicméně tyto autobusy bývají přeplněné k prasknutí, lidé jsou rádi, že mohou vystrčit alespoň hlavu z okénka. Sedadlo, na které se normálně vejde jedna osoba, oni využijí k sezení pro dvě osoby, na sebe posadí děti a děti drží kýbl s nákupem nebo mrtvou slepici za nohy. Pokud to člověk přežije bez psychické újmy, může to brát jako kulturní zážitek.
Jako poslední a podle mě nejvíce nebezpečnou možnost, kterou bych nikdy nikomu nedoporučovala, vidím v „houkajících autech.“ To si stoupnete k silnici a na vás zatroubí auto, přes okýnko si domluvíte s řidičem cíl cesty a předběžnou cenu a následně si sednete do auta k neznámému člověku. Je to sice levné, ale za mě nebezpečné. Každopádně taky už odzkoušeno, když jsme jeli ve třech lidech.
I když doprava v Lusace není pro slabší povahy, stejně si to tady užívám. Nejradši ale chodím pěšky. Když nás autobus vysadí na konečné, čeká nás někdy ještě pár kilometrů cesty v horku. Mně to ale nevadí, mám pak možnost pozorovat, jak v zahrádkách poporostly banány, jak si děti hrají dámu s víčky od pet lahví, jak si ženy zpívají u loupání brambor, jak muži myjí na silnici společně svá auta. Všichni jsou veselí a velmi přátelští. A vždycky slyším radostné – Hi, how are you?, nebo úsměvné – muzungu (běloch).