Začínal jste, asi jako všichni, u nejmenších, jak vaše kariéra dál pokračovala?
Po všech letech, kdy jsem pískal mládež a kraj dospělých jsem byl přihlášen komisí rozhodčích Jihočeského hokejového svazu na nejvyšší licenci, kterou je v hokeji číslo jedna. Začal jsem pískat jako čárový rozhodčí a pak mě z důvodu, který mi dodneška není znám, komise Českého hokejového svazu zařadila na nominační listinu jako hlavního rozhodčího. Začal jsem v žácích, a tím prakticky začala moje kariéra hlavního rozhodčího. Po jedné sezoně jsem díky výsledkům a hodnocení delegátů postoupil do druhé ligy mužů. Tam jsem byl asi dva roky a následně jsem postoupil do floutingu mezi druhou a první ligou. Takže jsem například ve středu pískal první ligu a v sobotu druhou. Tam jsem byl čtyři roky a následně už jsem postoupil do extraligy, kterou jsem letos pískal čtvrtou sezonu.

Je nějaký věkový limit, od kdy může sudí pískat extraligu, a do kolika let?
Věkový limit přímo dán není pro nejmladšího ani pro nejstaršího. Spíš záleží na výkonech rozhodčího. Nikde to není psáno, ale pětačtyřicet let je takový hraniční věk.

Kolik času vám zabere pískání? Jak často jste delegován v české extralize?
Od srpna nám prakticky začíná sezona a končí na přelomu dubna a května následujícího roku. V extralize pískám každé kolo, což je dvaapadesát zápasů, k tomu nějaká dohrávka nebo předehrávka, takže to je v sezoně tak šedesát zápasů. Pak následuje play off, za sezonu odpískám v extralize kolem sedmdesáti zápasů. První ligu už prakticky nepískám. To by musel být nějaký vyhrocený zápas, v kterém bych podpořil mladšího a méně zkušeného kolegu.

Hrál jste také sám hokej?
Jako všichni rozhodčí i já jsem začínal hokejem. Od žáků jsem hrál v Motoru, ale na přelomu dorosteneckého a juniorského věku už jsem se nevešel do juniorky, tak jsem přešel do tehdejšího DDM. Tam jsem v podstatě začal v sedmnácti letech pískat. Pak jsem hrál kraj za David Servis, ale tam jsem toho kvůli pískání už moc neodehrál a hokejově už to taky nebyla žádná sláva. Vydržel jsem tam do postupu do druhé ligy a tím jsem hokejově skončil. Pak jsme si s klukama založili mužstvo, s kterým už hrajeme jenom budějcký okres.

Spoustu času vám zabere profesionální pískání, k tomu máte druhou práci, ještě vám zbývá čas na vaše osobní sportování kromě okresního hokeje?
Do notářské práce chodím ve dnech, kdy nepískám. V ten daný den se své práci věnuji na sto procent. Kromě okresního hokeje, když je v zimě reprezentační pauza a já nemám žádný zápas, tak jezdím hodně na lyže, které mám rád. Dvakrát, třikrát v roce jezdím lyžovat do Itálie. Byl jsem vloni v prosinci a letos v únoru, takže jsem to stihl ještě v době, než všechny ty nepříjemnosti začaly. V létě preferuju kolo, hodně jezdím na horská kola.

Kdo nebo co rozhodlo o tom, že jste se stal rozhodčím?
V době, když jsem přešel z Motoru do DDM, pískal už můj o čtyři a půl let starší brácha. To byl asi ten nejdůležitější moment, kdy právě on mi pískání doporučil. Nejdřív jsem to bral jako brigádu, abych si něco přivydělal. A taky, když už jsem se naučil bruslit, aby to k něčemu bylo. V žádném případě mého rozhodnutí na základě bráchovy pobídky nelituji.

Co je pro rozhodčího nejdůležitější? Postřeh, čtení hry, smysl pro její plynulost?
Vlastností musí mít rozhodčí víc, a když je dokáže dát všechny dohromady, může být dobrý. Podle mě je důležitá fyzička, postřeh a také schopnost rychlého rozhodnutí v daném momentu například, jestli zákrok byl faul nebo ne.

Jak a čím si u hráčů na ledě získáváte respekt? Vykáte nebo tykáte?
Rozhodčí obecně hráčům tykají, stejně tak jako většina hráčů rozhodčím. Možná ti mladší v juniorském věku nám vykají, což je občas zvláštní. A já trenérům, na rozdíl od některých mých kolegů, zásadně vykám. Samozřejmě záleží na tom, jak utkání rozhodčí řídí, což hráči vnímají, jestli to píská dobře nebo ne. A od toho se odvíjí respekt. S každým hráčem se také musí umět na nějaké úrovni komunikovat. S některým to jde líp, s některým hůř, ale komunikace určitě k vytvoření respektu pomáhá. Hráči také vnímají zkušenosti a množství odpískaných zápasů daným rozhodčím.

Při zápase si s hráči často povídáte?
Asi jak s kterým. Já nejsem úplně ten typ, že bych komunikaci za každou cenu vyhledával, ale někdy je slovní napomenutí lepší, než ukládání zbytečných trestů. Ze začátku se snažím spíš o domluvu, když ani ta nepomůže, následně trestám.

Trénujete bruslení, abyste byl včas u každé situace? Myslíte si, že jste stejně rychlý nebo i lepší bruslař než někteří hráči?
Bruslení speciálně netrénuju. Ale, když před sezonou mají hráči přípravné zápasy, máme je i my, a teprve tehdy se dostanu led. Tím, že většinu času před hráči, když se na mě valí útok, couvám, musím být dobrý bruslař a myslím, že jsem na stejné úrovni jako hráči. Někteří hráči jsou neskutečně rychlí, jiní pomalejší. Myslím však, že bych s nimi v bruslařském souboji obstál.

Jak se na sezonu připravujete a jak se udržujete v kondici v jejím průběhu?
Dřív jsem tomu moc nedával, ale brzy jsem pochopil, že na fyzičce hodně záleží. Vždycky v létě máme fyzické testy, na které se musím dobře připravit. Dřív jsem chodíval do posilovny zacvičit si sám a od loňské sezony jsem se začal připravovat v tréninkové skupině STACA pod vedením Dominika Kodrase a Kamila Hajduška. Jejich klienti jsou hokejisté jako například Milan Gulaš, Jiří Novotný, Roman Will nebo desetibojař Adam Helcelet. Momentálně mám tréninkový plán, který se skládá ze šesti tréninků na každý týden a dá se cvičit i v domácí karanténě. Přes léto do toho ještě zapojuju, jak už jsem říkal, horské kolo.

Musíte absolvovat nějaká školení a zkoušky, kde obhajujete první třídu rozhodčích?
Vždycky před sezonou na přelomu července a srpna děláme testy. Skládají se jak z fyzické připravenosti, tak ze znalosti pravidel a z bruslařských dovedností. Jakmile se testy nesplní, v tom okamžiku člověk nemá nárok, aby byl zařazen na nominační listinu a danou soutěž pískal, v mém případě extraligu. Jen pro představu, v atletické části musíme uběhnout 2 900 metrů maximálně za dvanáct minut.

Jaké jsou největší rozdíly mezi činností hlavního a čárového sudího?
Pro čárového je v posledních sezonách nejdůležitější vhazování a komunikace s hráči při něm. A také musí být včas v šarvátkách a bitkách. Samozřejmostí je řešení postavení mimo hru a zakázaného uvolnění. Hlavní musí nechat hru plynout a on je ten, kdo řídí celé utkání. Veškerá odpovědnost, ale i zlost diváků se většinou snáší na hlavu hlavního sudího. Takže na hlavní je vyvíjen ten největší tlak, s kterým se musí vyrovnat.

Proč jste se rozhodl pro kariéru hlavního sudího?
Na první testy pro splnění limitů licence jedna jsem šel jako čárový rozhodčí. Ale komise tam mé zaměření změnila na hlavního rozhodčího. Musím říct, že už bych neměnil, takže jsem rád, že to takhle dopadlo.

Máte před zápasem s kolegou hlavním a oběma čárovými nějakou taktickou poradu?
Před každým zápasem si s kolegou hlavním ujasníme prostory, abychom měli všechny vykryté. Dnešní hra je rychlá a přelévá se z jedné strany na druhou, takže v daný moment se každý díváme do jiného místa a hru vidíme z jiného úhlu. S čárovými si řekneme obecné věci, o kterých oni sami dobře vědí. Pak si popřejeme, aby to pro všechny aktéry dobře dopadlo, a abychom si zápas užili.

Je velký rozdíl pískat českou extraligu a mezinárodní zápasy?
Mezinárodní hokej je rychlejší a občas i přesnější. Diametrální rozdíl však vidím v tom, že při mezistátním zápase chovají hráči cizích mužstev k rozhodčím mnohem větší úctu a mají daleko větší respekt než v naší extralize. V naší extralize je tlak na rozhodčí vyvíjený od hráčů, trenérů i diváků naprosto odlišný. My jsme na takové jednání a chování z extraligy už zvyklí. Když vyjedeme na mezinárodní turnaje, máme to o to lehčí a myslím, že i proto mají čeští kluci v cizině úspěch.

Jak se vyrovnáváte s pohybem na větším kluzišti a na menším, jako např. v Kanadě? Je v tom pro rozhodčího rozdíl?
Já v tom spatřuji rozdíl docela zásadní. Letos mělo v extralize Kladno dost podobné rozměry jako v zámoří, kde jsou delší strany mantinelů hodně blízko u sebe. Pohyb rozhodčích tomu musí být hodně přizpůsobený, aby se nedostávali do kontaktů s hráči, ale zároveň nebyli přilepeni tělem k mantinelu. Kde jsou větší rozměry, je větší čas na pohyb a člověk se na to nemusí soustředit, protože je na to zvyklý prakticky ze všech extraligových stadionů, kde jsou si rozměry dost podobné. Rozměry v zámoří jsou opravdu o dost menší a občas je to i o zranění. Pro nás je to tady, i z pohledu rozhodování, lepší. Čím jsou hráči dál od sebe, je méně fyzických kontaktů a tedy i možnost faulů.

Pociťujete před zápasem nervozitu?
Možná ze začátku, když jsem začal pískat extraligu, ale teď už s přibývajícími zápasy ani ne. Trochu snad před nějakými důležitými zápasy, kdy o něco jde. Jako například, když jsem pískal finále světového šampionátu dvacítek, tak možná trochu nervozita byla, ale že bych si to nějak moc připouštěl, to určitě ne.

Jak přijímáte kritiku a nelichotivé výkřiky z hlediště?
Já s tím nějaký zvláštní problém nemám, někdo ano, ale to bude asi i trochu povahou. Samozřejmě to není příjemné, když na vás některý z diváků pokřikuje nebo nadává. Postupem času si na to člověk zvykne a řekne si, že to k hokeji asi patří. Když se na to dal, tak se s tím nějak sžije.

Máte nějakou úsměvnou kuriozitu, jako např. že jste si v šatně zapomněl píšťalku?
Musím říci, že mně se nic takového nestalo, musím to zaklepat. Ale pár historek, že si někdo zapomněl část výstroje znám. Jeden kolega, který pískal první ligu, si zapomněl dokonce výstroj. Občas se něco takového úsměvného stane. Když si někdo zapomene ponožky, to je sranda, ale kdyby si někdo zapomněl brusle, to už by byl problém větší. My říkáme, že pro nás jsou nejdůležitější brusle, protože zvykat si na jiné je problém.

Jak byste zhodnotil kvalitu českých sudích v mezinárodní konkurenci?
U nás v extralize, v porovnání se zahraničními soutěžemi, je kvalita na velmi vysoké úrovni. Občas jezdíme na výměnné programy a pískáme i Champions League, kde se potkáváme s kolegy z jiných zemí. Myslím, že v Čechách máme velmi dobré rozhodčí, ale bohužel někdy to fanoušci nedocení. Řekl bych, že nám i křivdí. Některé zápasy nám sice nevyjdou podle představ, to se bohužel stává ve všech sportech.

Můžete jmenovat kolegy nejen v naší extralize, ale i na mezinárodním poli, s kterými se vám nejlíp píská?
V Čechách se mi určitě nejlíp píská s Vláďou Pešinou z Tábora, dalším Jihočechem. Bohužel už spolu moc nepískáme, protože jsme oba ve statusu profi. Je to většinou rozdělené tak, že se v základní části extraligy moc nepotkáváme. Spíš až potom v play off nebo třeba v nějakých vypjatých zápasech. Vláďa je sice o pár let starší, ale sedli jsme si lidsky. On byl takovým mým mentorem a učitelem, když jsem do extraligy postoupil. Hodně věcí jsem se naučil od něho. Na mezinárodním poli je hodně zápasů a kolegové se dost mění. Když jsem byl ve Vancouveru na dvacítkách, pískal jsem tam tři zápasy s kolegou z Ruska, který se jmenuje Jevgenij Romasko a s tím jsme si na ledě sedli nejvíc. Já sice rusky neumím, ale on byl jednu sezonu v NHL, tak jsme spolu komunikovali anglicky.

Jsou někteří kolegové, s kterými si na ledě moc nerozumíte?
I pár takových je. S někým si sednu jak po lidské stránce, tak na ledě, s někým moc ne. Pochopitelně nikoho jmenovat nebudu.

Utrpěl jste při zápase nějaké zranění?
Pár zranění jsem utrpěl v obličeji, kdy jsem dostal pukem a spravilo to pár stehů. Pár dalších šrámů jako nastřelené ruce, nohy, z čehož byly jenom modřiny, ale zatím mě nic vážnějšího nepotkalo.

Zažil jste nějakou dramatickou situaci a těžkou chvíli na ledové ploše?
Myslím, že to bylo v loňské sezoně v Plzni, kdy po střetu, který faulem nebyl, zůstal ležet plzeňský hráč, tuším, že Vojta Němec, kterého musela odvézt ambulance. To jsou nepříjemné situace a zejména v Plzni, kde diváci vyžadují, abychom protivníka potrestali, i když pro nás to byl nefaul.

Je podle vás rizikovější povolání hokejového nebo fotbalového sudího?
Podle všech hledisek, jako například rychlosti hry, možného kontaktu, častých reakcí diváků, si myslím, že rizikovější povolání je hokejového sudího. Ne, že bych si někdy zkusil roli fotbalového rozhodčího, ale hokejoví jsou na tom určitě hůř.

Nemrzí vás, že šarvátky řeší čároví a vy jako hlavní jenom sledujete nejaktivnější aktéry, které pak po zásluze odměníte?
Že nemusím do šarvátek, to mě nemrzí vůbec. To je práce čárových, kterou jim rozhodně nezávidím. Když se mezi hráče vrhnou, tak taky nějakou ránu schytají. S kolegou hlavním stojíme kus od probíhající šarvátky a řešíme hráče, kteří budou potrestaní a pak spravedlivě rozdáme tresty.

Pro odměny fotbalových rozhodčích existují tabulky, stejně tak jako pro rozhodčí hokejové. Když má prvoligový fotbalový sudí za zápas 25 tisíc a extraligový hokejový 7 875 korun, není to trochu nepoměr?
Konkrétně v extralize je to rozdělené tak, že my profi rozhodčí, kterých nás bylo v této sezoně sedm, máme fixní měsíční plat. Hokejový rozhodčí, mimo profi, mají v extralize individuální smlouvy a odměna pro hlavní rozhodčí za utkání se pohybuje v rozmezí 5 250 do částky 7 875 korun, takže v tomto to nepoměr určitě je. Na druhou stranu, my máme zápasů za sezonu více než naši kolegové z fotbalu, takže se to kompenzuje jejich počtem.

Jste také za chyby v utkání penalizováni?
Komise rozhodčích zápasy sleduje a chyby rozhodčích trestá. Při hrubé chybě neprofíkům odebere utkání, nebo dokonce dvě i tři. Také se stává, že mají krácenou odměnu za utkání, někdy jim je odebrána celá. Záleží na tom, o jakou chybu se jedná. Podobné je to i s námi, kteří máme profesionální smlouvu.

Probíhá po sezoně nějaké hodnocení výkonnosti rozhodčích?
Komise rozhodčích se k hodnocení schází několikrát ročně. Největší zasedání asi mají před play off, kdy vybírají rozhodčí, kteří do play off postoupí a kteří ne. Poslední hodnocení komise je po sezoně, kdy hodnotí každého zvlášť. To hodnocení pak každý rozhodčí dostává do ruky a je v něm psáno, v čem jsme se zlepšili, v čem ne, co bylo dobré a naopak a v čem bychom se měli zlepšit.

Může se teoreticky stát, že do play off nepostoupí někdo z profesionálních rozhodčích a nahradí ho někdo zespod?
Samozřejmě, protože neprofíků je většina. Na nominační listině pro základní část je nás kolem dvaceti hlavních a kolem třiceti čárových. Pak se to sesumíruje tak, že před play of čtyři, pět hlavních vypadne, zbytek kromě sedmi jsou neprofíci a může se stát, že i profík nemusí postoupit. V tomhle případě status rozhodčího už nehraje žádnou roli.

Který zápas byl ve vaší kariéře dosavadním vrcholem?
Určitě to bylo finále mistrovství světa dvacítek ve Vancouveru mezi Finskem a Amerikou.

Když jste na takový vrcholný turnaj nominován, jedete tam s nějakým cílem?
Vnitřní cíl mám, ale v play off už pak není zápasů tolik a rozhodčích nás je tam dost. Takže cíl je postoupit do play off a pak už záleží na každém utkání jestli se povede nebo ne. A když se utkání nepovede, je to pro rozhodčího v podstatě konečná. Na takovýchto turnajích už není na chyby místo a žádná se neodpouští. Jakmile nějakou rozhodčí udělá, v tu chvíli pro něho turnaj skončil.

Jaký vrchol vás ještě čeká? Na jakou metu ve vaší kariéře sudího chcete dosáhnout? Je vaším snem finále MS dospělých, případně olympiáda?
Dávám si cíle trochu postupně. Mým nejbližším cílem je, že během dvou až tří let bych se chtěl zúčastnit mistrovství světa chlapů. Tam budu chtít postoupit do play off a pak se uvidí. Tam už pak je těch dalších pozic mezi spoustou dobrých kolegů málo. Čím výš se dostanu, samozřejmě tím líp.

Ještě jste se zapomněl pochlubit osobním diváckým rekordem. Pískal jste Winter Classic, o kterém se nikde moc nepsalo, co to bylo za akci?
O nás rozhodčích se nikde moc nepíše. V letošní sezoně v prosinci jsme s kolegou Robinem Šírem pískali v Petrohradě na fotbalovém stadionu utkání mezi Ruskem a Finskem, které sledovalo necelých sedmdesát tisíc diváků. Bylo to klasické utkání Euro Hockey Tour, která probíhá každou sezonu mezi čtyřmi zeměmi. Na celý turnaj nominují rozhodčí jednotlivé hokejové svazy a vybírá je IIHF (Mezinárodní hokejová federace, pozn. red.). Když jsme přijeli na stadion, tak jsme trochu koukali, protože to bylo fakt mega veliký. Hrálo se na klasickém fotbalovém stadionu, kdy kluziště bylo uprostřed. Diváci v horních řadách to měli hodně daleko a moc toho vidět nemohli. Spíš se tam asi šli kouknou na celkovou kulisu. Podobné utkání se hrálo před rokem a teď chtěli pořadatelé překonat divácký rekord, což se jim s téměř sedmdesáti tisícovkami diváků nepodařilo. Ještě víc diváků přišlo na Winter Classic v Německu, když se tam hrálo mistrovství světa. Pro mě to byl zážitek určitě velký, protože to se nestává každou sezonu, možná, že jenom jednou za život. Už si to přesně nepamatuju, ale myslím, že Rusko vyhrálo 2:0. Měli jsme i málo vyloučených, z kterých ještě dvě pískali čároví pro příliš mnoho hráčů na ledě. My hlavní jsme neměli tolik práce, protože hokej na takovém prostoru je trochu jiný a hráči si na nedovolené zákroky dávají většího majzla. My jsme si to tam jeli užít, byl to pěkný zážitek, ale hokejově to žádný extra zápas nebyl, kterému neprospěla ani horší kvalita ledu.

Jak se díváte na využití videa, je to velký pomocník?
Při trenérské výzvě si můžeme pustit video na tabletu přímo na ledě. Máme několik záběrů a ještě pomoc videorozhodčího a to všechno nám hodně pomůže, abychom rozhodli správně. Když budu mluvit obecně za všechny kolegy, tak jsme rádi, že video v extralize je.

Když jedete k monitoru, máte o sporné situaci svůj názor, ale kolega videorozhodčí to vidí jinak, navíc máte ještě druhého kolegu. Kdo má to poslední rozhodnutí?
Videorozhodčí má pouze poradní hlas. My s kolegou musíme rozhodnout a musíme se shodnout. Když to vidíme každý jinak, většinou dáváme na radu staršího a zkušenějšího kolegy, jehož slovo má větší váhu. Když pískám s Vláďou Pešinou, tak je to jasné. Když s mladším kolegou, je to trochu obráceně.

Co poradíte případným zájemcům, kteří se chtějí stát hokejovým rozhodčím?
V první chvíli si musí uvědomit, jestli to vůbec chtějí dělat. Pak se musí přihlásit u komise rozhodčích Krajského hokejového svazu. Pozvou je na testy, které probíhají vždy první víkend v září. Důležité je, aby je tato činnost chytla, bavila a promyslet, jestli se tomu chtějí postupem času věnovat naplno nebo to chtějí mít jako zábavu.

Máte nějaký vzkaz pro neurvalé kritiky z hlediště, kteří na vás řvou a třeba sami ani neumí bruslit?
Asi nejvíc bych jim chtěl vzkázat, aby si to šli zkusit a sami zjistili, jak na tom jsou. Možná, až by zjistili, jak se k nim chovají hráči, případně diváci, svůj pohled na rozhodčí a jednání vůči nim by možná trochu změnili. Pak by mohli objektivně soudit výkony nás rozhodčích.

Jak současná pandemie koronaviru ovlivnila váš osobní, sportovní a profesní život?
Když se hokej nehraje, mám víc volna. Teď by právě probíhalo extraligové play off. Tahle pandemie bohužel zrušila nejlepší a nejoblíbenější část sezony, na kterou hráči, fanoušci i my rozhodčí se nejvíc těšíme. Tahle situace mi zrušila i turnaj mistrovství světa osmnáctek v Americe, kam jsem měl letět. A protože trávím většinu času doma, tak momentálně prožívám trochu nudnější život, než v normálních časech, které se doufám brzy vrátí.