Naučit se ovládat luk správně je velmi těžké. Ještě obtížnější je trefit správně statický terč, což mi potvrdí každý, kdo to někdy s lukem zkoušel. Riziko, že se výstřel nepodaří, je mnohem vyšší než u jiné střelné zbraně. To se ještě násobí, pokud statický terč zaměníme za pohyblivý. Jenže novodobým Vilém Tellům už nestačí jen neživé terče, ale rádi by si vystřelili i na živé zvíře. Vůbec jim přitom nevadí, že mu tím mohou způsobit velké utrpení a dlouhou bolestivou smrt.

Lov lukem ve volné přírodě je totiž velmi náročný, nejen fyzicky. Lovec potřebuje mnoho zkušeností a znalostí. K lovenému zvířeti se musí přiblížit mnohem blíže, proto je výrazně složitější dostat se do správné pozice pro výstřel. Stačí malinká chyba, poryv větru nebo pohyb větvičky a šíp nezasáhne cíl přesně. Vystřelený šíp také letí podzvukovou rychlostí, k cíli tak letí déle. Tím roste riziko, že se lovené zvíře po výstřelu pohne a šíp ho bolestivě zraní.

Paradoxně proto v tomto kontextu působí jedno ze zdůvodnění návrhu novely. Povolení lovu lukem prý zvýší atraktivitu myslivosti pro mládež i lidi, kteří by se k ní jinak nedostali. Takže tahle změna má dostat do lesů více mladých, po krvi zvířat toužících lidí. Jak to bude s jejich zkušenostmi, už raději nikdo příliš neřeší. Hlavně že někdo pomůže s vybíjením zvířat, která jsou podle návrhu prý přemnožená.
Jakýkoliv lov zvířat pro zábavu je odsouzeníhodný a neměl by být v civilizovaných zemích tolerován. Zdůvodňovat návrat ke středověkým praktikám tím, že umožní dostat do lesů více krvelačných mladých lovců s minimálními zkušenostmi, je úplně mimo. Ono má svůj důvod, proč moderní lidstvo některé dřívější praktiky opustilo.
Stejně jako nechceme s bolavým zubem chodit ke kováři, měli bychom si odpustit i lovení zvířat lukem a šípem. Obojí patří hluboko do minulosti.