„Čelt,“ ukazuje děvčátko do tmavého kouta ubikace. Vzpomínka na nedávné mikulášské události zřejmě zůstává v dětské vzpomínce velmi živá. „Kristýnko, čert má přece rohy. A má jiný ocas,“ míní matka. Děvče vážně pokývá hlavou a vysloví konečný soud: „Čelt.“

Lišák Áron se nejspíš neurazí, ale v nehostinné mlhavé zimě si raději opět zaleze do skrytu nového liškária. Z informační tabule se dozvídáme, že patří ke šťastlivcům. Našel domov v třeboňském Ekocentru vydra poté, co jej lidé vzali z divočiny domů a spolužití pro ně časem začalo být obtížné. Do přírody se už vrátit nemůže, zato si někdy nechá nasadit obojek a užívá si procházek po okolí. Podobných tvorů a příběhů objevují návštěvníci centra usazeného v bezprostřední blízkosti Zlaté stoky desítky.

Zvířata s příběhy

Jednodenní akci Vánoce v ekocentru tradičně navštíví stovky lidí. Přinášejí zvířecím obyvatelům dárky jako oříšky, kukuřici, hrách nebo vločky. Dobroty přibývají pod ozdobeným stromkem na nádvoří hned vedle stánku s horkým čajem. Na koho ale čekají kočičí kapsičky?

„Na ježky,“ vysvětluje Martina Němcová, která vítá návštěvníky a pomáhá jim v orientaci. Program na pomoc ježkům patří k nabídce řady vzdělávacích, záchranných a vědeckých aktivit ekocentra. Vzniklo v roce 1993, kdy vydrám nejen na Třeboňsku hrozila zkáza, ale postupně se okruh působení rozšiřoval. Odborníci zde pečují o zraněná či jinak postižená zvířata a navracejí je do přírody. Bohužel ne všechna.

Ve stálé Expozici zvířat s příběhem, jak zní název zvířecího domova, děti i dospělí navštěvují ta, která se už do volné přírody vrátit nemohou. Nejstarší je mezi nimi patrně Anežka, volavka popelavá, která v roce 2008 už jako dospělá po srážce z autem ztratila zrak.

Koupili jsme lišku

Vánoční dobroty jsou vítány, Martina Němcová však upozorňuje na další účelné formy podpory. „Kup mi červíky!,“ žádá prostřednictvím informační tabule sojka Jarča. „A potom taky myš,“ naléhá desetiletá Zuzana na babičku. Krkavec Péťa, který zkouší zapůsobit výzvou „Přispěješ mi na myšku?,“ je tedy evidentně úspěšný. Oba sousedé se mimochodem naučili mluvit. S pomocí QR kódu jim mohou lidé okamžitě poslat příspěvek. Jinou variantou pomoci je sponzorská adopce konkrétních jedinců.

„Sponzorovali jsme veverku,“ vzpomíná Toník. Patří k dětem, které navštěvují expozici opakovaně a pravidelně. „Dneska jsme přinesli vločky. A koupili jsme lišku.“ Hračky jako právě zmíněná liška a rozmanité drobnosti jsou dalším zdrojem příjmů ekocentra, k tomu je třeba připočítat i dotace řady obcí z Třeboňska, Jindřichohradecka a Dačicka.

„Zvířata, která žijí v expozici, jsou trvale hendikepovaná,“ vysvětluje Martina Němcová. „Nelze je vypustit do přírody, třeba jim chybí křídlo, nebo by z různých důvodů neobstály. Lidé se snaží pomoci, vezmou si mládě domů, ochočí je a potom už nemůže z psychického hlediska fungovat přirozeně. To je příklad Brůni, vrány černé, kterou jsme v Třeboni našli u kiosku s hranolky.“

Poštolky, káňata nebo moták jsou ve stanici převážně kvůli popálení elektrickým proudem z drátů. „Což je nevratné zranění,“ poznamenává Němcová.

Adoptujte si mě!

Každý z obyvatel dostává jméno. Starší děti baví dvojice velkých „mořských“ racků popelavých. První, který se v ekocentru zabydlel, dostal jméno Albert, nový přistěhovalec pak logicky Einstein. Nemohou létat, ale vesele se promenádují za nevysokou ohradou. „V noci je však zavíráme, aby je něco nesežralo,“ dodává Martina Němcová.

A každý obyvatel má také příběh svědčící o tom, že smůla a štěstí se lepí na zvířata stejně jako na lidi a neobejdou se bez pomocné ruky, péče a lásky. Akce jako Vánoce v ekocentru patří k těm, kdy přichází více návštěvníků a často se spontánně rozhodují pro adopci, tedy sponzoring konkrétního jedince. Ten už někdy bývá poměrně nákladný, aktuálně od dvou do patnácti tisíc korun za rok.

Jednou z hlavních náplní práce ekocentra je environmentální vzdělávání a výchova. odborníkům v tom při setkáních s dětmi i dospělými pomáhají zvířecí partneři. To je úkol například pro „lektorku“ Sůví, celým jménem sovu pálenou, nebo puštíka Pušťu.

Cipísek bydlí sám

V příjemně vytopeném interiéru si v sobotu mohly děti vytvořit ozdoby z papíru a rostlin, dospělým se mezitím naskýtala příležitost vybrat si z působivých velkoformátových fotografií prodejní výstavy stálého spolupracovníka centra, čtrnáctiletého Kryštofa Bartušky. Role lektorky výtvarné tvorby se pro změnu ujala školačka Verunka a vedla si velmi zdatně.

Jestliže původním smyslem projektu byla péče o přežití vydry v české přírodě, nyní musí usilovat o intenzivní osvětu. Zejména mnozí rybáři považují chráněnou vydru říční za postrach a odborníci se snaží prolamovat černobílé vidění. Zabývají se mimo jiné zpracováním posudků škod způsobených vydrou a snaží se zmírňovat konflikty.

Erbovním obyvatelem ekocentra je proto přirozeně Cipísek. Samečka vydry nalezli loni na Českomoravské vysočině maličkého a opuštěného. Podařilo se jej zachránit, ale protože nemohl vyrůstat v širším kolektivu vyder, nadměrně se ochočil. Odborníci pro takovou situaci používají termín imprinting. Znamená, že návrat do přírody už je vyloučený. Ve své rozlehlé rezidenci přebývá nyní sám, a tak bývá spokojený, pokud ho lidé navštěvují. Nejen před Vánoci, až do března to mohou zkusit denně od 9 do 16 hodin.