Václav Šedivý v úvodu prozrazuje, že za vznikem pozoruhodné monografie je vlastně jeho manželka. Spolu totiž objížděli a fotografovali sochy Kabešova známějšího kolegy Jana Vítězslava Duška, a byla to ona, kdo navrhl, aby fotili i Kabešova díla, když někde na nějaké narazili. Pak se ukázalo, že někdejší dům s Kabešovým táborským ateliérem vlastní autorův spolužák a odtud už nebylo daleko k tomu, aby se Václav Šedivý dopátral sochařova vnuka v Ústí nad Labem a od něj získal ke studiu dvanáct kilogramů fotografií a písemností.

Kniha pak vznikala čtyři roky a přináší jedinečný příběh neuvěřitelně činorodého člověka, jehož stopy jsou rozesety po celé republice. Čtenář zalistuje, začte se a jen vydechne – aha… Objevuje sochy, kolem kterých už tolikrát projížděl nebo procházel. Díla Rudolfa Kabeše – nejen sochy, ale pamětní desky nebo zdobené náhrobky, se nacházejí v jihočeských okresech České Budějovice, Písek, Prachatice, Jindřichův Hradec, Strakonice a nejvíc je jich na Táborsku. Jsou ale i v moravském Mikulově, na Vysočině, v Královéhradeckém kraji, na Plzeňsku, ve středočeských okresech Benešov, Kutná Hora a Nymburk a také na severu v okresech Most a Teplice. V Praze stojí od Rudolfa Kabeše pomník padlým v 1. světové válce v Liboci. Všechna tato díla Václav Šedivý popsal, doplnil fotografiemi i jejich příběhy včetně zmíněk z dobových novinových článků. Některá už totiž neexistují.

Rudolf Kabeš se podílel i na bezpočtu restaurátorských prací. Narodil se v roce 1885 v Deštné a zemřel roku 1974 v Táboře. Naštěstí – jak autor knihy poznamenal – když žádal v roce 1971 o zvýšení důchodu, připojil k žádosti soupis svých sochařských a restaurátorských prací. Tím se daly snáz dohledat.

Rudolf Kabeš měl štěstí, že za první světové války nebyl poslán na frontu, ale byl zařazen do záložní kompanie 75. pěšího pluku a do skupiny umělců a řemeslníků, která po celou válku restaurovala v Jindřichově Hradci kostel sv. Jana Křtitele. V něm se dochovala z jeho prací bohatě vyřezávaná konzole pod sochou archanděla Michaela. Bojišti tak spolu s Kabešem unikli jindřichohradecký malíř Jiří Kaucký nebo jistebnický grafik a malíř Richard Lauda.

Rudolf Kabeš se oženil s Františkou Bělskou z Kosmonos a měli dvě děti – syna Rudolfa a dceru Věru. Žili v domě 1264 na rohu Hromádkovy a Údolní ulice, který sochař ozdobil reliéfem. Při stavbě domu s dílnou se rozkmotřil s táborským architektem a stavitelem Karlem Rudolfem. Reklamoval u něj některé nedostatky a Rudolf na oplátku zpochybnil uměleckou kvalitu Kabešovy výzdoby garáží Praga, dodnes patrné z Budějovické ulice v Táboře. Spor obou mužů řešil táborský advokát Karel Fink několik let a přátelé se navždy rozešli.

Václav Šedivý navázal vydáním monografie o Rudofu Kabešovi na svou předchozí knihu o sochaři J. V. Duškovi. Oběma sochařům vzdal hold precizní, obdivuhodnou prací a knihy vydal ve vlastním nakladatelství OSSIS, kde je lze také získat.