Mikoláš Aleš se narodil 18. listopadu 1852 v Miroticích jako třetí syn Františka Alše, mirotického písaře a městského tajemníka, a Veroniky Famfulové, provdané Alšové. Ač byla rodina v Miroticích velmi vážená, během Alšova dětství se musela potýkat s finančními obtížemi, a proto se také celá rodina v roce 1856 odstěhovala do Písku a později do Prahy. Avšak již o dva roky později, roku 1858, se do Mirotic vrátila.

V roce 1862 se Mikoláš spolu se staršími bratry Františkem a Janem přestěhoval kvůli studiu do Písku. Bydleli u svého strýce Tomáše Famfuleho v jednom z bytů pavlačového domu v dnešní Ningrově ulice, na jehož fasádě je dnes umístěna i pamětní deska a bysta Mikoláše Alše. Roku 1865 nastoupil Mikoláš Aleš na písecké gymnázium, avšak v tento rok umřel Alšův bratr František na souchotiny (tuberkulózu). Bohužel o dva roky později zemřel též Alšův druhý bratr Jan, který spáchal sebevraždu.

Alšova studia na píseckém gymnáziu byla poznamenána spory s tamějšími profesory, proto v roce 1867 přešel na reálné gymnázium, tzv. reálku, ze které však odešel již o dva roky později.

V roce 1869 zemřela Alšovi matka. V témže roce Mikoláš Aleš odjel do Prahy, kde se věnoval studiím na Akademii výtvarných umění, kde ho vyučovali například Jan Swerts nebo Josef Matyáš Trenkwald. Při těchto studiích si Aleš přivydělával jako učitel kreslení a též jako příležitostný ilustrátor, jelikož po smrti svého otce zůstal téměř bez prostředků a trpěl nouzí. Alšův otec se roku 1874 znovu oženil, avšak ještě téhož roku zemřel. Se svou macechou se Aleš nikdy nezžil, proto po smrti otce odjel natrvalo do Prahy.

Na studiích rebeloval

I během svých pražských studií měl Aleš problém s profesory. Jednalo se konkrétně o jeho profesora Alfreda Woltmanna, kdy v roce 1876 během své přednášky popřel existenci českého umění v době gotiky a baroka s tím, že v těchto dobách české umění pouze přejímalo německé vzory. Studenti, mezi kterými byl i Aleš, dávali hlasitě najevo svůj nesouhlas, přičemž profesor Woltmann nechal přednáškovou síň vyklidit. Aleš byl z akademie vyloučen a taktéž na čtyři dny uvězněn. Téhož roku se Aleš setkal s Marinou Kailovou, svou láskou z dětství a budoucí ženou.

Roku 1877 se Aleš odstěhoval za mecenášem umění Alexandrem Brandejsem do Suchdola, kde prožil téměř rok. Tento suchdolský pobyt byl velmi důležitý pro další uměleckou tvorbu, jelikož právě zde vznikly návrhy cyklu Vlast, který dnes zdobí budovu Národního divadla. Tento cyklus, na kterém Aleš spolupracoval ještě s dalším velikánem Generace Národního divadla Františkem Ženíškem, v roce 1879 zvítězil v konkurzu na výzdobu foyeru Zlaté kapličky. Rok 1879 byl pro Alše úspěšný nejen profesně, ale též osobně, jelikož 28. dubna 1879 si v mirotickém kostele svatého Jiljí vzal svou osudovou lásku Marinu Kailovou. Po svatbě si novomanželé zařídili malou domácnost na pražské Malé Straně a měli spolu čtyři děti – Veroniku, Tomáše, Marinu a Elišku.

Práce pro Národní divadlo

V rámci studia materiálů k výzdobě Národního divadla odjel Aleš na studijní cestu do Itálie. Po svém návratu mezi lety 1880 a 1881 pracoval na výzdobě Národního divadla. Vytvořil 14 velkých lunet (pozn. půlkruhová plocha stěny). V této době Aleš taktéž ilustroval časopis Šotek vydávaný Jakubem Arbesem. Práce pro Národní divadlo byla pro Alše zlomová, mimo cyklu Vlast, věnovaného právě Zlaté kapličce, poté Aleš vytvořil ještě cykly další, jako Živly, Praha, Osiřelo dítě nebo Život starých Slovanů.

Avšak s Národním divadlem a jeho vedením se Mikoláš Aleš nakonec neshodl a navíc se rozhádal se svým spolupracovníkem Františkem Ženíškem. Důvodem jejich sporu bylo autorství cyklu Vlast, na kterém se podíleli oba umělci. Po tomto rozkolu Aleš ztratil práci a živil se prací pro různé časopisy, například pro Černokňažník, vycházející v Martině. V letech 1893 a 1897 podnikl Aleš dvě cesty na Slovensko a při druhé z nich navštívil Bratislavu. Alšova umělecká kariéra dosáhla vrcholu roku 1895, kdy bylo na Národopisné výstavě vystavěno mnoho jeho sgrafit. O rok později o jeho díle vyšla samostatná publikace, vydaná spolkem Mánes.

U příležitosti šedesátých narozenin byl Aleš jmenován čestným měšťanem pražským, inspektorem kreslení ve školách měšťanských a rádcem v dílech uměleckých. V roce 1912 Aleš naposled navštívil Mirotice a na jaře příštího roku vytvořil svůj poslední akvarel Svatý Václav. Mikoláš Aleš zemřel na mozkovou mrtvici 10. července 1913 a je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Dílo Mikoláše Alše obsahuje opravdu širokou škálu výtvarných technik. Nejznámější jsou bezpochyby již zmiňované cykly v čele s tím, který zdobí Národní divadlo. Dalšími Alšovými zajímavými díly jsou třeba olejomalby Husitský tábor a Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem nebo plátno Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou. Pestrým portfoliem jsou také fasády domů vytvořené Alšem, za všechny jmenujme písecký hotel Otava, dříve Dvořáček. Zajímavostí je, že Mikoláš Aleš vytvořil též Národní mariášové karty.

Mikoláš Aleš se bezpochyby značně podílel na pověsti Písku coby jihočeských Atén. Vždy se do svého rodného kraje rád vracel.