Foto Michael Kalinics

Přemysl Kukačka se přesunul sestavou blíž vlastní bráně. Na stoperu má hru před sebou a nejlépe tam prodá bohaté zkušenosti ve prospěch Hrdějovic, které válčí ve fotbalové I.B třídě. „Chci se hejbat,“ má motivaci pokračovat. „Hraju většinou na stoperu, protože vpředu už by to bolelo. Přehled se hodí a samozřejmě člověk už není tak rychlý. Ani jako starší nemá trpělivost, aby tam čekal, až dostane balon, nebo o něj bojoval! Ať tam hrají mladší,“ povídá harcovník s úsměvem.

Jinak ale Hrdějovickým trochu zmrzl úsměv na rtech, protože se jim letos nevyhnuly obavy o záchranu. V neděli 8. června Slavoj přivítá v posledním domácím zápase Stráž nad Nežárkou, kandidáta na sestup, a chystá se dát symbolickou pečeť. „Myslím, že stačí zvládnout tenhle jeden zápas,“ nechal se slyšet Kukačka v jarním finiši. Mezitím Hrdějovice přivezly bod z Neplachova a pod tratí padly se Čtyřmi Dvory a Ševětínem. „Nejsme úplně zdraví, moc se netrénuje, protože přes týden se spíš dáváme dohromady. Dokud jsme byli kompletní, měli jsme výsledky, teď je dost hráčů rozbitých a na hřišti je to znát,“ okomentoval Kukačka šňůru bez vítězství.

Trenér Hrdlička velebí kapitána

Zdravotní neduhy trápily i stopera, a tak na trénincích chyběl, což se mu stává zřídka. „Bolí mě pata,“ omlouval se trenéru Hrdličkovi. Ten potvrdil, že šlo o výjimku, i proto si služeb veterána tolik považuje. „Má svůj věk, ale vidíte, že pořád patří mezi naše nejlepší na hřišti. Nehledě na jeho poctivost – když je zdravý, nevynechá jediný trénink. Mladí by si z něj měli vzít příklad, protože někteří nám haprujou. Na hřišti je to pak vidět. Tihle kluci to měli na prvním místě,“ odkazuje Hrdlička na starou školu. Mužstvo se kolem veterána obměňuje a Přemysl Kukačka vnímá, že by mohl některým spoluhráčům dělat tátu. „Už to není o deset, dvacet let, ale třeba taky o pětadvacet!“ baví se na vlastní účet, když se rozhlédne po kabině Slavoje. Kapitánská páska na rukávu dokresluje jeho důležitost pro tým. „Když mi bylo dvacet a byl jsem na hřišti, byl pro mne pětatřicátník starý. Dneska se to posunulo, v těchhle nižších soutěžích čtyřicátnící hrají. Hráči přesluhují. Možná, že kdyby tu bylo víc hráčů, tak bych se na to vykašlal, ale moc jich nemáme,“ podotýká stoper.

S Hrdějovicemi vytrpěl pád i slavil postup. Slavoj se naposledy v I.A třídě ani neohřál a putoval zase zpátky. „Postoupili jsme z druhýho místa, myslím. Vyzkoušeli jsme si to, ale kádr jsme na to prostě neměli. Tam to pro nás bylo těžký, nějaké body jsme sice uhráli, ale většinou jsme tahali za kratší konec,“ přiznává Přemysl Kukačka. Pád ještě níž? To už by byl zlý sen, který si nechtěl připouštět ani během výsledkové krize: „Ne, ne, to nedopustíme!“ prohlásil rezolutně.

Z Rakouska se vrátil rovnou domů

V šestačtyřiceti letech už se fotbalová kariéra nedá plánovat moc dopředu. I Kukačka se rozhoduje z roku na rok. A před sezonou pak ohlásí, že pokračuje. Dosud to tak pokaždé bylo. „Když něco bolí, tak vždycky říkám, že končím. Ale když se pak cítím fit, chci ještě něco odehrát,“ přikyvuje Přemysl Kukačka, jenž patří mezi patrioty, a tak nepřekvapí, že kromě Hluboké a Hrdějovic, kde trvale žije, měnil dres jen v Rakousku. Právě výkony v podzámčí si řekl o možnost přilepšit si fotbalem v zahraničí. „Strávil jsem tam devět let. Nejvyšší soutěž, kterou jsem hrál, byla čtvrtá, pátá liga – taky jsme postupovali a padali. Byl jsem tam s Danem Kerlem a Petrem Janurou, později s Tomášem Kupkou, jak se to kolem mne prostřídalo. Po šesti letech v Rohrbachu jsem dohrával tři sezony v nižší soutěži. Ve čtyřiatřiceti jsem se vrátil domů.“ Nad krajský titul s Hlubokou staví právě úspěch u našich jižních sousedů: „Postup s Rohrbachem zpátky do čtvrté nejvyšší soutěže,“ má jasno nezmar Přemysl Kukačka.